Samostatnou českou korunu už máme čtvrt století a náš vztah kní je tak pozoruhodný úkaz, že by zasloužil multidisciplinární výzkum. Podílet by se ovšem na něm museli nejen ekonomové a ekonomičtí historici, ale i sociologové, politologové, ba i hlubinní psychologové by mohli dostat příležitost. Právě lpění na koruně bude zcela jistě jedním z faktorů, které určí vývoj na desetiletí dopředu. Česko je jediná z nástupnických zemí Rakouska-Uherska, která zůstala u samotného názvu koruny od jejího zavedení v roce 1892. Pro přesnost dodejme, že předposlední byli Slováci se svojí slovenskou korunou, jež se ovšem ani nedožila dospělosti (1993 až 2008) a byla vystřídána eurem.
Říšská banka v medvědáriu
Vývoj kupní síly měny dovede vrhat neuvěřitelně dlouhé stíny. Proč je Německo tak oddáno rigorózní měnové a rozpočtové politice a snaží se ji vtisknout i celé eurozóně? Protože zažilo po první světové válce hyperinflaci, která se tak hluboce vryla do paměti národa, že je považována za spouštěč všeho špatného. K někdejšímu vítězi nad inflační spirálou počátkem 20. let minulého století, bankéři Hjalmaru Schachtovi, se Němci nehlásí, stihl totiž posloužit i Hitlerovi. Žil zkrátka příliš dlouho (zemřel v roce 1970) na to, aby se dožil pomníku. Mimochodem, ze samotné budovy Říšské banky nezůstal kámen na kameni, a to doslova - po válce z nich postavili ve východním Berlíně výběh pro lední medvědy v tamní zoo.
Schulz chce evropskou federaci. Kdo bude proti, má z EU odejít
To Alois Rašín zemřel po atentátu ve stejném roce, kdy Schacht porážel inflaci. V českých dějinách bude Rašín navždy spojován nejen s brilantním okolkováním bankovek a vznikem československé koruny, ale také se stabilitou, která vynikne zejména ve srovnání s okolním chaosem. V Československu v letech 1921 až 1924 poklesla vnitřní cenová hladina o téměř třicet procent, zatímco ve stejném období v Rakousku se zpětinásobila, v Maďarsku ceny vzrostly o 620 a v Polsku o 850 procent. O hyperinflaci v Německu již byla řeč. Mimochodem, prvních sedm let určoval měnovou politiku Bankovní úřad ministerstva financí, Národní banka československá vznikla až v dubnu 1926. Měla právní formu akciové společnosti a dvě třetiny jejích akcionářů tvořili soukromí investoři. Nemohla sice samostatně stanovit kurz koruny, ale ze zákona nesměla financovat stát - z hlediska inflace naprosto blahodárné opatření.
Tolik jsme se snažili, ale ono to nevyšlo
V hospodářských dějinách Československa se některá témata opakují. Každá velká politická změna kupříkladu přinesla ztrátu trhu a tím i potřebu změny teritoriální orientace a struktury zahraničního obchodu. Adaptace pokaždé trvala přinejmenším několik let, což poznamenalo ekonomický výkon. Co je však nejdůležitější - zatím jsme se vždy dokázali přizpůsobit.
Hned na začátku utrpělo Československo ztrátou velkého trhu někdejší monarchie, jenže tehdy nemělo žádný „tlumicí polštář“ v podobě masivní devalvace, která by pomohla exportu. Deflace pak zvedla laťku adaptační schopnosti hodně vysoko a zvlášť v některých regionech byla zátěž enormní. Pětiletka dynamického růstu skončila černým pátkem v říjnu 1929, paradoxně ve stejné době, kdy Československo přijalo zlatý standard. Opravdu smolné načasování.
Prezidentská anketa: Jste pro přijetí eura?
Zakrátko se totiž dvě rozhodující globální mocnosti rozhodly reagovat na hospodářskou krizi. Spojené státy zavedly v roce 1930 podstatně vyšší cla. Henry Ford to slavně nazval ekonomickou pitomostí, nicméně prezident Herbert Hoover protekcionistický Smootův-Hawleyho zákon podepsal, i když osobně si myslel totéž co Ford. Ostatní země přirozeně oplácely. Nemá cenu pitvat, jak rozdílné byly dopady protekcionismu na velkou, v podstatě uzavřenou ekonomiku USA a na malou otevřenou ekonomiku Československa. Pro Čechy to byla jednoduše katastrofa.
A to nebylo vše. Británie přestala už v září 1931 bránit kurz libry šterlinků vjeho předválečné zlaté paritě, který zavedl šest let předtím Winston Churchill ve své tehdejší roli ministra financí (do smrti toho litoval, kurz byl nadhodnocený, protože za první války se Británie strašně zadlužila). Devalvace tehdy Británii sice nesporně pomohla se vypořádat s krizí, nicméně malým otevřeným ekonomikám prohloubila už tak velké hospodářské problémy, zejména pokud se snažily pevnou měnu držet. Což byl náš případ.
Než devalvaci, to raději demisi
Národní banka Československa devalvaci odmítala, a když ji někdejší Rašínův intelektuální soupeř a velký český národohospodář Karel Engliš ve vládě v únoru 1934 prosadil (o 16 procent), reagovali na to radní v čele s guvernérem Vilémem Pospíšilem demisí. V roce 1936 se „odhodnotil“ i francouzský frank (Francouzi po první válce přijali zlatý standard v konkurenceschopnějším kurzu nežli Britové, kteří jim to měli velmi za zlé, protože Francie hromadila zlaté rezervy) a Československo muselo devalvovat podruhé.
Po dvou českých devalvacích se snížil obsah zlatého krytí ze 44,58 miligramu zlata na 31,21 miligramu za korunu. Československá první republika měla sice pevnou měnu, v regionu na východ od Švýcarska zcela ojedinělou, ale zaplatila za toto postavení velmi vysokou cenu, včetně oslabené loajality několika klíčových národností. Československo se sice nakonec vyhrabalo z recese, ale hlavním motorem byly zakázky pro obranu státu, jejichž průsak do ekonomiky československých regionů nebyl ani zdaleka rovnoměrný. Připusťme, že tehdejší nabídka byla mezi velmi špatným a ještě horším opatřením.
Proč mají Češi korunu a Slováci euro?
Ústně tradované dějiny si drží jistou míru přesnosti maximálně dvě generace zpátky, potom už je zkreslení příliš velké. Vždycky záleží na tom, s kým si povídáte. Budete se úplně jinak dívat na první republiku jako potomek odsunutých sudetských nebo spišských Němců, těch, kdo přežili holocaust, těch, kteří pracovali „pod penzí“ pro československý stát nebo patřili k intelektuální elitě, nebo té části podnikatelských vrstev, kterým se dařilo, například díky ochranářským opatřením. Rozhoduje geografie, etnicita, třída, pozice v ekonomice a spousta dalších faktorů.
Jeden geografický příklad: Pevná prvorepubliková měna je dodnes na Slovensku spojována s disproporčně hlubokou recesí a úpadkem toho mála průmyslu, které Slovensko po Uhrách zdědilo. Také krize ve 30. letech byla na Slovensku tvrdá. Stejně jako významná část české společnosti může vnímat „první republiku“ velmi kladně, dovede i nezanedbatelná část Slováků vnímat „Slovenský štát“ jako něco, co přineslo na několik let ve srovnání s okupovaným protektorátem a Polskem, ale i s Maďarskem a „Reichem“ relativní spotřebitelský komfort bez přídělového systému a s plnou zaměstnaností. Moderní slovenské dějiny to nijak nevylepší, ale v těchto souvislostech by mohly být pro Čechy přece jen o trochu pochopitelnější.
Neoptimální měnová zóna
Vždycky jsem s Václavem Klausem souhlasil v tom, že eurozóna jako politický projekt nepřihlížela k tomu, co je „optimální měnová zóna“. Pro Němce je euro příliš měkké, pro Řeky nebo Italy příliš tvrdé. Pouze bych dodal, že totéž platilo i pro první Československou republiku, ale také pro československou federaci, jakmile zavedla konvertibilní korunu, což byl jeden ze základních pilířů ekonomické transformace. Rozpad federace znamenal nejen konec transferů a dohadů o nich, ale také velmi jasně ukázal, jak vypadá ta optimální měnová zóna na česko-slovenské hranici.
Ve zpětném pohledu se nemůžeme divit ani rychlé měnové rozluce (v únoru 1993), ani rychlé devalvaci slovenské koruny vůči měnovému koši z 10. července 1993 a snaze co nejdříve si půjčit v zahraničí, a podepřít tak platební bilanci a devizové rezervy.
Euro jako jediná měna EU. Juncker chce nástroj, který pomůže s jeho přijetím
Slovensko se oklepalo a vlastně i za Vladimíra Mečiara rostlo rychleji než Česko. Nebyl to však režim, který by zahraniční investoři milovali, a když se Slovensko v roce 1997 dostalo pod tlak mezinárodního odlivu kapitálu, utratila slovenská centrální banka na obranu slovenské koruny miliardu dolarů.
Klíčové byly pro Slovensko samozřejmě ekonomické reformy tandemu Dzurinda-Mikloš, ale slabší slovenská koruna růstovému výkonu nejspíš pomohla. A to asi nejlépe vypovídá o tom, nakolik byla někdejší československá měnová zóna optimální.
Euro, nebo koruna
Slováci jsou hrdí lidé a kurz slovenské koruny každý pracovní den vystavoval v jediném čísle syntetické vysvědčení o tom, jak a kam se od rozdělení posunuli. Z věčného bilaterálního srovnávání vytrhlo Slováky až přijetí eura v roce 2009. Centrální parita 30,126 slovenské koruny za euro, v níž se nakonec konvertovalo, by v Česku s jeho představami o tom, jak by měla vypadat pevná měna, neobstála ani náhodou. V čerstvé paměti je téměř univerzální odmítnutí „kurzového závazku“ z roku 2013 na podstatně vyšší úrovni 27 : 1, což byla dosud největší mediální katastrofa, která ČNB postihla.
Slovensku euro určitě neublížilo, protože dostalo měnu, která je slabší, než by bývala byla německá marka, ale také než československá koruna, kdyby existovaly. Je také určitě stabilnější, než by byla slovenská koruna. Snažit se držet paritu s českou korunou by vyžadovalo citelně vyšší úrokové sazby, což by ekonomickému růstu asi nepomohlo. Když vezmete v potaz, jak důkladně Slovensko za posledních 25 let stáhlo náskok Česka v HDP na obyvatele, bylo pro Slovensko přijetí eura určitě přínosem.
Podle prognóz Mezinárodního měnového fondu (MMF) by v paritě kupní síly mělo Slovensko srovnat laťku s Českem za nějakých pět šest let. Kalkulace vnitřních cenových hladin je ošidná disciplína a podle MMF se v běžných nominálních dolarech bude v příštích letech náskok Česka naopak mírně zvyšovat na nějakých 18 procentních bodů.
Laicky řečeno, Češi nechtějí euro, protože z nich udělá nominálně chudé lidi přes noc, a doufají, že zpevňování koruny jim po přepočtu v zahraničí zajistí rychlejší nominální růst v eurech, tudíž vyšší eurovou či dolarovou hodnotu korunových úspor. Podle prognóz MMF to tak na příští pětiletku vypadá, ale žádný zázrak to nebude.
Přečtěte si komentáře Miroslava Zámečníka: