Země nerovných příležitostí

20. 9. 2005

Přestože ekonomika jde nahoru, chudých Američanů je čím dál více

Jen pár dní předtím, než hurikán Katrina zdevastoval New Orleans, vydal Statistický úřad USA pravidelnou výroční zprávu o výši průměrných příjmů v Americe. Podíl lidí s příjmy na hranici chudoby v roce 2004 vzrostl již počtvrté za sebou, a v chudobě tak žilo 37 milionů Američanů (12,7 procenta obyvatelstva). To je o čtyři miliony víc než v roce 2001, přestože ekonomika již třetím rokem stoupá. Bohužel, přes patnáct milionů z nich, a mnozí jsou ještě dětmi, žilo v domácnostech, kde hlava rodiny pracuje na plný úvazek.
Nikterak nepřekvapí, že výsledkům průzkumu statistického úřadu Census se dostalo jen minimálního zájmu sdělovacích prostředků. Koneckonců, jistě není nic nového, že mnoho nejchudších (často barevných) lidí žije v nejbohatší zemi světa. Kromě toho, netečné statistiky stejně nemohou zachytit, co život v chudobě vlastně znamená. Ale to, co Census nedokázal postihnout, přinesly obrázky z povodněmi zničeného New Orleans názorně a srdcervoucím způsobem.
Zmíněné výjevy jen potvrdily nevyhnutelné závěry nedávných komentářů v The New York Times, The Wall Street Journal a Los Angeles Times: třída, definovaná ekonomickým a sociálním postavením a často související s rasou, do značné míry určuje, jak se člověku v moderní Americe žije. Tento národ je možná založen na principech rovnosti zakotvených v Deklaraci nezávislosti, ale přístup jednotlivce ke vzdělání, zdravotní péči, dopravě, důstojnému bydlení, a dokonce pomoci v době přírodní katastrofy závisí na jeho příjmu a třídním postavení.

VÝŠE PŘÍJMU JE ZÁSADNÍM UKAZATELEM zdravotního stavu a délky života ve Spojených státech. Chudí Američané často nemají zdravotní pojištění, mívají neléčené zdravotní potíže, mnohem častěji trpí srdečními chorobami, cukrovkou nebo rakovinou a častěji také na tyto nemoci umírají. Dětská úmrtnost je vyšší a průměrná délka života je v některých amerických městských obvodech nižší než v mnohých rozvojových zemích – příčinou není kriminalita ani užívání drog, ale nedostatek adekvátní lékařské péče.
Kromě toho má chudoba vedle faktorů, jako je struktura rodiny, rasa a výchova k rodičovství, významný negativní vliv na dosažené vzdělání. Chudé děti mívají sklon opouštět střední školy mnohem častěji než děti z rodin se středními a vyššími příjmy, málokdy pokračují ve studiu na vysokých školách a ještě méně často, pokud přece jen na vysokou školu odejdou, se jim podaří ji dokončit. Nerovnost v dosaženém vzdělání z důvodu příjmů a rasy se zvětšuje, pokud je absolutorium vysoké školy podmínkou pro získání práce, která by mohla zaručit život ve střední třídě. Budou-li tyto trendy pokračovat, stále více dětí rodících se do chudoby setrvá v bídě a ekonomická mobilita si podrží sestupnou tendenci.
Katrina odhalila další znepokojivé aspekty toho, co to znamená být v Americe chudý. Většina lidí, kteří zůstali v New Orleans uvězněni, nemohla uniknout právě proto, že neměla auto, žádnou hotovost naspořenou na příslovečné špatné časy ani finančně zajištěné příbuzné, které by mohla požádat o pomoc. To všechno jsou běžné problémy americké chudiny. Stejně jako většina Američanů se i oni domnívali, že se mohou obrátit na vládu, aby se postarala o jejich nejnutnější potřeby v okamžicích následujících těsně po přírodní katastrofě. Mýlili se.
Zajímají se prezident George W. Bush a jeho republikánští spojenci v Kongresu o narůstající trhliny v příjmech a třídním a rasovém postavení, které tak zřetelně odhalila Katrina? Dokonce i poté, co hurikán usmrtil zřejmě stovky zchudlých Američanů a další desítky tisíc uvrhl do nezaměstnanosti, bezdomovectví a zoufalství, trvají vedoucí představitelé republikánů dál pevně na zrušení majetkové daně. Největší prospěch to přinese těm velmi bohatým, jednomu procentu obyvatel, kteří dosahují před zdaněním vyšších příjmů než dolních čtyřicet procent dohromady. Těm, kteří vlastní více rodinného majetku než dolních devadesát procent a kteří se na dani z majetku podílejí dvěma třetinami. Zrušení daně z majetku sníží během deseti let státní příjmy asi o 745 miliard dolarů. Tyto ztracené zisky by přitom mohly víc než dostatečně pokrýt náklady na pomoc a obnovu po Katrině a zlepšit financování programů, na něž je prostředků málo, například univerzitních grantů Medicaid, Head Start a Pell.
Dokonce i největší přírodní katastrofa v národní historii není zřejmě dost velká na to, aby změnila rozpočtové priority republikánského vedení: snižování daní pro bohaté, krácení výdajů na chudé a nedostatečné investice do služeb v případech krizových situací či účinného zásahu při povodních v Louisianě. Možná že američtí voliči, vystrašeni lekcí, kterou jim o příjmech a rasové rovnosti v Americe uštědřila Katrina, zatouží po změně. Podle průzkumů si většina Američanů váží „spravedlivé“ společnosti, v níž „nikdo nezůstává sám“. Výjevy z New Orleans jasně odhalují, že to určitě není ta společnost, ve které žijí dnes.