Česko nemá už sedm let jasný cíl, čeho chce ve světě dosáhnout. Představitelé moci o zahraniční politice nediskutují. Jednotlivé strany ji nepovažují za důležitou a podřizují ji svým domácím politickým zájmům. Navenek se pak z Česka stává nečitelný a ne příliš seriózní partner.
Foto: Hana Mertová / Profimedia.cz
Když se premiér Petr Nečas vrátil z posledního summitu Evropské unie, dočkal se po dlouhé době pochvaly od prezidenta Václava Klause. Nečas totiž odmítl českou účast na takzvaném evropském Paktu plus pro euro, který je sice určen především pro země eurozóny, ale ve své podstatě má vést k větší koordinaci hospodářských politik členských států. Ta je klíčová pro dobré fungování eurozóny, na němž jsou silně závislí čeští exportéři.
Nečasův postoj se může zdát na první pohled logický. Česko neplatí eurem a do měnové unie se ani nijak nehrne, přestože se k přijetí společné měny zavázalo při vstupu do Evropské unie. Vtip je v tom, že země jako Dánsko, které stojí od počátku mimo eurozónu, či Polsko, ještě nedávno proslulé euroskepticismem, se pod pakt o euru podepsaly. Na rozdíl od Česka jim připadalo navýsost důležité, aby byly při tom, když se 23 členských zemí, které s paktem souhlasily, budou radit, jak lépe řídit své ekonomiky a zvyšovat konkurenceschopnost. Nebo dokonce, jak upozorňují někteří experti, když se bude rodit evropská hospodářská vláda. Představitelé Česka spolu s Brity, Švédy a Maďary budou muset na summitech a při zasedání ministerských rad, kde se bude o konkurenceschopnosti a koordinaci politik mluvit, odejít od stolu. Premiér Nečas to komentoval lakonicky: „Nezastírám, že se k některým informacím dostaneme zprostředkovaně, nebo později.“ Větší problém v tom však nevidí.
Ještě pozoruhodnější ovšem je, jak Nečas postupně měnil argumentaci, proč se k paktu nepřidat. Nejdříve tvrdil, že důvodem odmítnutí české účasti je nejasná právní povaha dokumentu. Prý zachází do oblasti, kterou nedefinují základní smlouvy Unie, a nelze ho proto přijmout bez souhlasu parlamentu. Nakonec však veřejně zdůvodnil český postoj na summitu tím, že dokument byl připraven bez české účasti. „Je principiálně špatně přijmout něco, co bylo o nás bez nás,“ dodal. Ovšem pokud se ukáže, že pakt funguje, pak se k němu Česko podle Nečase přidá. Pak už neúčast na jeho tvorbě vadit nebude.
Vlastní obsah paktu důvodem odmítnutí nebyl. „Velká většina navrhovaných opatření pro nás nepředstavuje problém. Řadu z nich již plníme nebo se plnit chystáme v rámci připravovaných reforem,“ tvrdil před českými poslanci Nečas. Jedinou výjimkou byl plán na harmonizaci daňového základu firem, s nímž Česko dlouhodobě nesouhlasí. Experti hodnotí takový postoj jako nešťastný a neprozíravý. Česko si podle nich zavírá dveře, aby mohlo aktivně ovlivňovat budoucí směřování Unie. Na celou kauzu se ale dá nahlížet i jinak. Je dalším potvrzením faktu, že Česku chybí jakákoli vize toho, jak by měla Evropská unie vypadat a jakou roli by v ní Česká republika měla hrát. Tato absence strategického uvažování se přitom netýká pouze české evropské politiky, ale obecněji i politiky zahraniční.
Jak má vypadat česká zahraniční politika?
Jan Zahradil: Česko potřebuje jednotně řízenou ekonomickou diplomacii Karel Schwarzenberg: V Česku se o zahraniční politiku skoro nikdo nezajímá Jan Hamáček: Česko musí být v EU aktivnější Miloslav Ransdorf: Česká zahraniční politika nemá žádnou koncepci
Kde není diskuze, není vize
Poslední velký cíl, na jehož uskutečnění se shodovaly všechny české politické strany, měla tuzemská zahraniční politika do roku 2004. Byl jím vstup do Evropské unie. S okamžikem připojení země k EU se čeští politici nedokázali dohodnout na tom, kam by mělo Česko dál v Evropě a ve světě směřovat. Sami politici tento problém vnímají. Podle komunistického europoslance Miloslava Ransdorfa je slabinou české zahraniční politiky to, že je roztříštěná a bez dlouhodobé perspektivy. Podobně podle poslance Jana Hamáčka z ČSSD Česko oslabuje fakt, že nemá evropskou strategii a že neexistuje vnitropolitický konsensus ani nad základními aspekty projektu evropské integrace a dalšího směřování EU.
Jednou z příčin tohoto stavu je absence jakékoli diskuze o české zahraniční politice. To připouští i český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, jehož ministerstvo připravuje novou koncepci zahraniční politiky. Jenže bez celospolečenské diskuze se pořádná koncepce vytvořit nedá. „Zahraniční politika je v Česku vnímaná jako nepodstatná. Není to přitom problém jen politiků, ale celé společnosti. Nediskutuje se vůbec třeba o tak zásadních otázkách, jako je dvourychlostní evropská integrace, což je téma, které v posledních týdnech vzbudilo velké debaty v Dánsku či Polsku. Vztahy s Evropskou unií jsou navíc považovány stále za oblast zahraniční politiky, přestože jejich dopady jsou veskrze domácí,“ míní Petr Kratochvíl, zástupce ředitele Ústavu mezinárodních vztahů.
Česku chybí představa, co je jeho národním zájmem. Podle Oskara Krejčího, politologa a prorektora Vysoké školy mezinárodních a veřejných vztahů, se u nás debata na toto téma vůbec nevede. Neexistuje tady základní výzkum na univerzitách, v myšlenkových institutech, ve vojenských kruzích, který by přicházel s konkrétními závěry. V minulosti to tak ale podle Krejčího nebylo. “Například když se vytvářelo Československo, byla debata o jeho základech neuvěřitelně živá,“ říká. Proto se Česko nemůže divit, že sedm let po vstupu do EU nemá jasnou zahraničněpolitickou vizi. To se pak projevuje třeba při vystupování na evropské scéně. „V Česku se v souvislosti s Evropskou unií prosadil názor, že smysl našeho členství spočívá v tom, co si z Unie vezmeme. Nejčastěji se tento přínos přepočítává na peníze z evropského rozpočtu. Nikdo nevnímá naše členství jako příležitost ovlivňovat věci, které jdou za rámec České republiky. Výsledek posledního summitu to dokazuje,“ soudí Tomáš Karásek, analytik Asociace pro mezinárodní otázky.
Jakkoli tyto argumenty možná znějí příliš akademicky, mohou mít už brzy hmatatelné dopady. V EU se brzy začne vyjednávat o rozpočtu Unie na příštích sedm let. Není přitom vyloučeno, že se Česko v dohledné době stane z čistého příjemce peněz z EU čistým plátcem, který do společné pokladny odvede víc, než kolik získá. Země by tak ztratila jeden z hlavních deklarovaných důvodů pro členství v EU. Posilování euroskeptických skupin a radikalizace veřejného mínění v názorech na smysluplnost členství v EU pak budou na spadnutí.
Ve vleku vnitřní politiky
Ideová krize zahraniční politiky umožňuje, aby se dostala do vleku vnitropolitických zájmů jednotlivých stran. „Je to částečně dáno tím, že v české demokracii spolu nesoutěží osobnosti, ale politické strany. Ty nemají zájem se dohodnout, protože by ztratily ideologickou základnu, a tím i skalní voliče,“ domnívá se Igor Lukeš, profesor mezinárodních vztahů a historie na Bostonské univerzitě (celý rozhovor najdete na webu zítra). Typickým příkladem byl střet o umístění amerického radaru ze systému protiraketové obrany v Česku. Až absurdní podobu mělo na přelomu let 2008 a 2009 schvalování pokračování české vojenské mise v Afghánistánu, kdy tehdy opoziční sociální demokracie svůj souhlas podmiňovala ústupky ve vládních ekonomických reformách. Zahraničněpolitické rozdíly mezi stranami totiž často nepramení z jejich ideologických základů, ale z toho, zda jsou zrovna ve vládě či v opozici. Cokoli, co přijde z vlády, opozice automaticky odmítne. Přitom na základních tématech, kolem nichž by se česká zahraniční politika měla točit, se strany shodnou. Klíčové jsou pro Česko vztahy s USA, s Evropskou unií, Ruskem a sousedními zeměmi. Důležitá je rovněž otázka energetické bezpečnosti. Jak míní Kratochvíl, dokonce i experti stran jsou schopni se shodnout na tom, jak konkrétně by Česko mělo v těchto oblastech postupovat. Jakmile se to ale dostane na úroveň politiků, je soulad pryč. Jedním z důvodů je i to, že české politické strany nemají na hlavní témata dlouhodobě jednoznačný názor.
Výsledkem je pak situace, kdy se směřování zahraniční politiky poměrně výrazně mění s nástupem nové vlády. V očích zahraničních partnerů se Česko jeví jako obtížně čitelné, protože nevědí, co od něj mají očekávat. Kromě názorových kotrmelců, jaký třeba Česko předvedlo při schvalování Lisabonské smlouvy. Premiér Mirek Topolánek ji podepsal, ale nebránilo mu to v tom, aby se o ní vyjadřoval jako o „shitu“. V okamžiku, kdy mělo Česko smlouvu ratifikovat, vynutil si prezident Václav Klaus, aby pro Česko nebyla závazná Charta základní práv, která je součástí smlouvy.
Dvouhlasé Česko
Selhání politických stran ve formulování jasných vizí pro českou zahraniční politiku nahrává prezidentu Klausovi, který tak snadněji získá prostor pro názory, jež občas nekorespondují s vládní politikou. Příkladem mohou být dlouhodobé rozpory ohledně budoucnosti Evropské unie či vztahů k Rusku. Zatímco vůči EU se Klaus staví na rozdíl od vlády jako kritik prohlubující se integrace, v níž se podle něj oslabuje pozice jednotlivých členských států, vůči Rusku vystupuje smířlivěji než vláda. Naposledy se různost postojů prezidenta a vlády projevila při diskuzích o řešení krize v Libyi. Klaus před evropským summitem svolaným k tomuto tématu jasně říkal: „Nesouhlasím s tím, abychom se schovávali za mandát kohokoli včetně Rady bezpečnosti. Hlavně sem musíme jet s názorem, co my sami považujeme za správné a to se snažit prosadit. Výrok, že si počkáme, co rozhodne někdo jiný, já nemohu akceptovat.“ Vláda naopak tvrdila, že cokoli se v Libyi stane, musí být zaštítěno rezolucí Rady bezpečnosti. Následně vláda podpořila i předání velení operace v Libyi Severoatlantické alianci.
Tento dvojí hlas Česka ve světě má konkrétní dopady. V EU sice Klausovy názory budí rozruch, nicméně partneři Česka na jednotlivých mocenských úrovních vědí díky častým kontaktům, kde se v Česku dělá praktická politika. „Jiné je to ve vztahu k velmocím a dalším zemím, kde se pak mohou ptát, jaká je reálná česká pozice,“ říká Karásek. Příkladem mohou být české vztahy s Ruskem. Tamní média si například selektivně vybírají Klausovy názory a vydávají je za oficiální politiku české vlády. I díky tomu jsou vzájemné vztahy lepší, než kdyby vycházely z toho, jakou pozici vůči této zemi zaujímá vláda a ministerstvo zahraničí. Klaus si své někdy radikální či kontroverzní názory může dovolit, protože na rozdíl od vlády nemá odpovědnost za vytváření konkrétní politiky. Na druhou stranu jako jeden z mála v Česku má jasný názor na to, co je národní zájem. Podle Oskara Krejčího z Vysoké školy mezinárodních a veřejných vtahů je Klaus typem politika s kompasem. Ví, kam směřuje, má svůj svět liberálních hodnot. „Zbytek české scény tvoří politici s radarem, kterým jen vyhledávají překážky a pak se snaží najít cestu, jak se jim vyhnout,“ definuje rozpor Krejčí. Proto je i česká zahraniční politika více určována aktuálním děním, než že by sama předvídala trendy a aktivně se na budoucnost připravovala.
Změnu slibuje nová koncepce
Neukotvenost české zahraniční politiky chce ministerstvo zahraničí vyřešit přijetím její nové koncepce. Poslední takový dokument vznikl v roce 2003. I díky práci na tomto strategickém konceptu se alespoň trochu rozproudila v Česku debata o klíčových zahraničněpolitických tématech. „Ministerstvo na koncepci pracuje od poloviny loňského roku. Jednotlivé tematické okruhy konzultovalo s akademickou sférou, poslanci a senátory, s veřejností,“ říká Vít Kolář, tiskový mluvčí ministerstva zahraničí. Jedno z hlavních východisek pro formulování budoucí zahraniční politiky představuje v nové koncepci právě členství Česka v Evropské unii. Podle Koláře je v ní kladen zvýšený důraz na prosazování hospodářských zájmů Česka v zahraničí. Jednou z priorit má být i posilování pozitivního vnímání republiky v zahraničí. S tím má souviset i efektivnější vysvětlování českých pozic jednotlivým partnerům. Koncepce by v nejbližší době měla jít do mezirezortního připomínkového řízení. Pak ji projedná vláda. Zároveň se o ní bude debatovat v parlamentu.
Ministerstvo si je nicméně vědomo, že koncepce sama nemůže zajistit, aby Česko mluvilo vůči světu vždy jednotným a dlouhodobě předvídatelným hlasem. Dokud si politici budou myslet, že Česko je malý, nevýznamný stát, a budou proto zahraniční politiku považovat za něco, čím se není třeba zabývat, bude pořád český vliv a jeho obraz podléhat krátkodobým domácím stranickým zájmům. Snadno se pak ale může stát, že v Evropě a ve světě získá Česko nakonec nálepku země, kterou nemá moc smysl zvát k důležitým jednáním, nebo ji dokonce žádat o pomoc.