Země se zelená

Joschka Fischer překvapivě nadějí ekonomů i Ameriky

Bývalý levičák, pacifista a rebel Joschka Fischer byl jediným vůdcem politické strany v Německu, který mohl být po volbách 22. září skutečně spokojen. Sociální demokraté staronového kancléře Gerharda Schrödera si oproti minulým volbám pohoršili, Edmundu Stoiberovi (CDU/CSU) se nepodařilo dobýt vládní pozice a liberálové (FDP) i postkomunisté (PDS) propadli. Schröder sice bude nadále řídit vládu, ale pouze díky Fischerovým Zeleným, kteří nečekaně získali 8,6 procenta hlasů a potvrdili pozici třetí nejsilnější strany v zemi.
Pozorovatelé se shodují v tom, že role Zelených ve vládním kabinetu bude významnější než dosud. Poněkud překvapivé je, kdo všechno v této skutečnosti hledá naději pro Německo. Posílení Zelených na úkor rudých (SPD) uvítali mnozí ekonomové, kteří považují dnešního Fischera ve srovnání s kancléřem Schröderem za většího liberála. Ministru zahraničí Fischerovi věří nejen zastánci evropské integrace, ale také ti, jimž jde o silnou vazbu Německa na Spojené státy. Šéf Zelených už údajně prokázal, že právě on je schopen ve Washingtonu vzbudit důvěru. Vládu George Bushe naopak popudili sociální demokraté, kteří si při hodnocení amerických příprav útoku na Irák vůbec nebrali servítky.

Mladí a osmašedesátníci.

Týdeník EURO už před německými volbami upozorňoval, že Zelení mohou zaujmout svou netradiční kreativní kampaní a nastolováním nových témat (EURO 37/2002). Aktivisté této strany v Berlíně tvrdili, že k jejich předvolebním stánkům chodí lidé různých generací a životních stylů: mladí voliči, netající se kritickým pohledem na svět, rodiče malých dětí, jimž jde především o budoucnost ve zdravém životním prostředí, i zástupci generace „osmašedesátníků“, kteří se přímo účastnili či sympatizovali s protestním hnutím v roce 1968. Povolební průzkumy ukázaly, že okruh voličů Zelených se pak ještě rozšířil o tradiční příznivce SPD. Ti odevzdali Zeleným druhý hlas, neboť si přáli pokračování rudo-zelené koalice. (Každý německý volič dává jeden hlas konkrétnímu kandidátovi, druhý politické straně.)
Vůdci SPD a Zelených tentokrát před volbami opravdu postupovali v nebývalé shodě. Právě proto však nelze vyloučit, že se obě strany budou lišit v názorech na to, kdo vlastně zajistil vládě přežití. To nemusí být dobrá zpráva ve chvíli, kdy má vládní koalice v parlamentu jen velmi těsnou většinu a vůdce opozice Edmund Stoiber tvrdí, že Schröderův kabinet dlouho nevydrží. Na druhé straně se zatím neobjevil žádný problém, jenž by mohl rudé a Zelené rozhodit.

Odbory Zelené netrápí.

Relativní důvěra některých ekonomů k Zeleným pramení z jednoduchého předpokladu: Zatímco SPD je příliš propojena s odbory, Zelení takové historické vazby nemají. Strana Joschky Fischera by se proto mohla zasadit o pružnější trhy práce a o to, aby požadavky vznášené organizacemi zaměstnanců nešly nad únosnou mez. Samozřejmě že i sociální demokraté by přitom museli asistovat – jejich úlohou by mělo být přesvědčování spřízněných odborů o tom, co ještě je a co už není reálné.
Zelení také dávají najevo, že se jim nelíbí příliš vysoké vedlejší mzdové náklady firem. Podporují snižování daní z příjmů, jež by mohlo podpořit podnikání, byť na druhé straně nijak neskrývají snahu o prosazení výraznějších ekologických daní. Zelení jsou pro sjednocení sociálního pojištění, které by se vztahovalo i na podporu v nezaměstnanosti. A konečně na rozdíl od SPD mají Fischerovi lidé pochopitelně mnohem méně vřelý vztah k zastaralému uhelnému průmyslu či oživování kolabujících průmyslových mamutů.
Očekává se, že poté, co Zelení v minulém období prosadili některé své důležité požadavky (kupříkladu postupné odstoupení Německa od jaderné energetiky), budou se nyní chtít vrhnout právě na pole tržních reforem. Zdaleka ne všichni pozorovatelé jsou ovšem důvěřiví, skeptiků vůči politice této údajně chaotické strany je stále dost. Třeba politolog Karl-Rudolf Korte podle listu Financial Times tvrdí, že se strana spíše vrací ke svým pacifistickým a radikálně ekologickým kořenům.

To se v Americe cení.

Kdyby měl Korte pravdu, působila by americká důvěra v Joschku Fischera ještě podivněji. Faktem je, že Fischer se v odmítání amerického útoku na Irák od sociálních demokratů nijak nelišil. Přesto si Američané dnes německého ministra zahraničí bezpochyby váží více než představitelů SPD. To má zřejmě dva důvody. Za prvé si Fischer získal sympatie tím, že jako ministr zahraničí přesvědčil dříve pacifistické kruhy německé politiky o potřebě účasti Bundeswehru ve vojenských akcích v zahraničí. Za druhé o Joschkovi Fischerovi nikdo nepochybuje, že jeho postoje vycházejí z osobního přesvědčení a nikoliv z předvolebních kalkulů – na rozdíl od politiků SPD. To se v Americe zřejmě ještě pořád cení. Výsledky politických stran SPD 38,5 %
CDU/CSU 38,5
Zelení 8,6
FDP 7,4
PDS 4,0

Pramen: Die Welt