Svět na pokraji apokalypsy? Spíše Game Boy nabitý jadernými hlavicemi v rukou hráčů, kteří si chybně vykládají úmysly jeden druhého.
Ne že by to tu už nebylo. A ne, že by to nemohlo skončit katastrofou. Podobně si nerozuměli, alespoň v určitém smyslu, třeba G. W. Bush a Saddám Husajn. Ten první podezíral prvního, že schovává chemické zbraně, aby je rozdal teroristům. Ten druhý si prostě vsadil na to, že všechny výhružky invazí jsou pouhé bluffování. Spletli se oba.
V současné krizi jsou karty rozdány jinak: 45. prezident USA považuje třetího z dynastie Kimů očividně za šílence, který je v jakémsi posledním tažení připraven odpálit raketu s jadernými hlavicemi na tisíce kilometrů vzdálený ostrov Guam, teritoriální území Spojených států. Donald Trump se chová a mluví, jako by to bylo na pořadu dne. Teprve 33 letý Kim Čong-un, podobně jako Saddám, není schopen rozšifrovat Trumpovy tvíty: je to bluffování, anebo příprava na preventivní úder? A tak svými vlastními “tvíty” (totiž oficiálními komuniké severokorejské tiskové agentury KCNA) posílá vzkazy formulované napůl nechtěně tak, aby je prezident USA pochopil jako přípravu na apokalypsu.
Válka “tvítů”
Ktaťoučký výlet do historie. Trump má pravdu v tom, že dosud žádná administrativa Bílého domu nedokázala nukleární třeštění Pchjongjangu zastavit, přestože s jeho lidmi vedly bezpočet rozhovorů. Dosavadní postoj Washingtonu ke Kimům byl asi takovýto: “oni nejspíše přehánější, ale my je nebudeme zbytečně dráždit, aby nám třeba nechtěli ukázat, že by mohli myslet vážně.” Třeba administrativa Baracka Obamy tento přístup nazývala “politikou strategické trpělivosti”. S Trumpem přišla změna.
Už krátce po novém kole raketových testů přišel s tvrzením, že “na stole má všechny možnosti”. Kim vypustil pár raket navíc a v červenci KCNA vyslala hrozivý “tvít”, že “preventivně zničí jakoukoli zemi, která by ohrozila svrchovanost režimu.. a to za použití všech prostředků, včetně nukleárních.” Dřívější prezidenti USA by vyzývali k rozvaze a jednání, nikoli Trump. Ten vypustil slavný tvít o tom, že KLDR bude v takovém případě čelit “zuřivé výhni, jakou svět ještě nespatřil.” Na otázku novinářů, zda nezašel příliš daleko, odvětil jasně: “Možná jsem měl být tvrdší. Uvidíte, uvidíte.”
Kam dopadne příští atomovka? V posledních letech se scénáře mění
To bylo na konci července. Následně vystřelil Pchjongjang první mezikontinentální balistickou střelu a doplnil to v srpnu “tvítem”, že “jsme připraveni vypustit raketu středního doletu, která přistane v moři nedaleko Guamu.” Nukleární konflikt se od té doby jeví na dosah, protože na něco takového by Amerika už musela reagovat tím, že raketu sestřelí, a to i kdyby nenesla žádnou ze 16 miniaturních (severokorejská technická novinka) nukleárních náloží. KLDR by s pravděpodobností hraničící s jistotou odpověděla spuštěním vlastních vojenských plánů, jež začínají ostřelováním Soulu a vypuštěním střel s chemickými náložemi na různé strany, včetně japonského pobřeží.
Zmizel odstavný pruh
Zdálo se, že na cestě k nukleárnímu konfliktu tím zcela zmizel odstavný pruh, který dosud lemoval tuto odpudivou dálnici. Byl sice využíván jen sporadicky a více než dopravní policie z něj těžili silniční piráti - ale byl tu. Pak se to ještě více zkomplikovalo. Ukázalo se, že pod dálnicí vede tunel, v němž vskrytu a bez větších obtíží obě strany kooperují, a to už několik let. Jedná se o tajná, přesto plodná jednání mezi zástupcem KLDR při OSN Pak Song-ilem a zmocněncem státního departmentu USA pro Severní Koreu Josephem Yunem.
Potom se to zkomplikovalo ještě více. Politik USA vůči Severní Koreji je totiž očividně vícero, přičemž si navzájem konkurují. Jednu zastává Donald Trump. Druhou ministr zahraničí Rex Tillerson (ten ji má vlastně oficiálně na starosti), jenž tento týden prohlásil, že nic zásadního se na vztazích obou zemí nemění a že “všichni Američané mohou v noci klidně spát.” To bylo uklidňující gesto. Zároveň tím Tillerson spoluobčanům nepřímo vzkázal, že prezident v noci u Twitteru nejspíše blouzní, jeho apokalyptických prohlášení si nemají všímat, a nechat Tillersona v klidu vyjednávat.
Uprostřed týdne se do diskuse vložili další dva muži. Nejprve přišel poradce Bílého domu Sebastian Gorka (v rozhovoru s BBC) s kuriozním prohlášením, že Tillerson do věci nemá co mluvit a výslovně posluchače vyzval: “Měli byste naslouchat prezidentovi. Představa, že Tillerson rozhoduje o vojenských záležitostech země, je nesmyslná.” A v tom měl zřejmě podporu “šíleného psa Mattise”, totiž ministra obrany Jamese Mattise, jenž zcela v duchu Trumpových tvítů vyzval KLDR k “odstoupení od všech akcí, jež by mohly vést ke konci jeho režimu a zničení jeho obyvatel.”
Je Kim šílený?
Apokalytický scénář se tak ocitl opět na stole a Bílý dům v samém závěru týdne rozhodl, že nejefektivnější bude vsadit na dálniční zátaras jménem Čína. Je prý na Pekingu, aby přivedl k rozumu režim, jemuž umožňuje skrze napůl zavřené, napůl otevřené hranice udržet se při životě, a dokonce mu pomáhá k jakési prosperitě. V Pchjongjangu totiž navzdory sérii sankcí poslední dobou vyrostlo mnoho nových mrakodrapů, křižovatky hlavního města nyní opravdu křižují osobní vozy (!) poháněné čínským benzínem a tisíce lidí tu brouzdají po internetu na čínských smartphonech.
Věc má dva háčky. Čína si atomovou válku sice nepřeje, ale (v mezích zákona) šílený Kim je jí milejší než sjednocená a svobodná Korea za hranicemi. Zadruhé ztrácí Peking na Kima zbytky svého vlivu. Takže v pátek velice diplomaticky odvětil, že prekérní situaci si mají mezi sebou vyřešit Pchjongjang, Soul a Washington. Kim prý není šílený, naznačuje Peking, jen se cítí zahnán do kouta.
Komentář: Jak nám svět drobet zvlčel
Má pravdu? Je Kim alespoň v intencích běžné poruchy chování při smyslech? To je sporné. Dokonce i nedávné brutální čistky a veřejné rozstřílení vojenského generála (a vlastního strýce) bylo podle znalců vlastně racionálním krokem, tedy v pojetí stalinského způsobu udržování morálky v mužstvu. Ovšem z jiného pohledu, zastávaného jihokorejskou rozvědkou, je Kim ukázkovým paranoikem - větší strach než z podřízených má z tajné zahraniční diverzní akce (á la dopadení bin Ládina) či z plánu na odstavení vypracovaného společně USA a Soulem a známého pod kódem “Operační plán 5015” (á la Fidel Castro).
Kim proto neustále mění své plány i noclehy (á la Saddám Husajn) a dokonce zatemňuje svůj Mercedes 600 (á la nacisté na konci války). Trumpovy tvíty v něm budí nepředstavitelnou hrůzu a v konečném důsledku by jej mohly dohnat k nějakému nepředloženému činu. Slova amerického prezidenta si totiž nevykládá jako bohapusté chvástání, jsou pro něj reálnou válečnou rétorikou (á la Kaddáfí).
Trump si na druhou stranu neumí “tvíty” KCNA vyložit jako volání o pomoc a považuje je po svém za cosi jako výzvu k boxerskému mači. Jedná se podle všeho o střet vystrašeného teenagera s prostořekým boxerem. Rozdíl je, že oba disponují jadernými hlavicemi (Pchjongjang jich má mít podle posledních zpráv asi šest desítek), a když “válku tvítů” někdo - může to být příčetnější část Bílého domu - brzy nezastaví, může to v konečném důsledku eskalovat až v reálný nukleární konflikt.
Čtěte také:
Strach ze sousedů? Vyřeší to jaderné zbraně
10 hororových scénářů konce lidstva
V Praze stále funguje systém protiatomových krytů. S jejich využitím však nikdo nepočítá
