Menu Zavřít

Zhoubné bujení dluhů

2. 1. 2003
Autor: Euro.cz

Ministryně Součková chce změnit podnikání zdravotních pojišťoven

Ministryně zdravotnictví Marie Součková má do 15. února předložit sněmovně svou koncepci řešení problémů českého zdravotnictví. O jaká opatření by mělo jít, zatím neví ani lidé z oboru. Týdeník EURO má k dispozici ministerský materiál nazvaný Návrh řešení změn právních předpisů upravujících oblast zdravotních pojišťoven a přechodné řešení systému přerozdělování pojistného. Tento materiál v současné době prochází připomínkovým řízením a měl by být předložen vládě.
Zatím není známo, zda jde o součást koncepce, se kterou chce ministryně do Parlamentu přijít. Tiskový odbor ministerstva doporučil týdeníku EURO zaslat otázky elektronickou poštou, ale od 11. prosince 2002 leží žádost o stanovisko bez odezvy u tiskového mluvčího ministerstva Maria Böhmeho. K opatřením se nechtěla vyjádřit ani Všeobecná zdravotní pojišťovna, které se věc bezprostředně týká. V každém případě ministerstvo chystá poměrně výrazný zásah do činnosti zdravotních pojišťoven.

Rezervy jsou příliš vysoké.

Materiál mimo jiné uvažuje o padesátiprocentním snížení limitu prostředků v takzvaném rezervním fondu, určeném na krytí schodků hospodaření základního fondu a k úhradám zdravotní péče v případě hromadných onemocnění a přírodních katastrof. Pokud tyto okolnosti nenastanou, jsou zdravotní pojišťovny povinné udržovat rezervní fond (ke konci předminulého roku v něm byla necelá miliarda korun) v minimální výši tři procent průměrných ročních výdajů základního fondu za tři předcházející roky. Návrh počítá se snížením limitu na 1,5 procenta.
Zdrojem dodatečných prostředků by měl být také Zajišťovací fond. To je právnická osoba spravující prostředky odváděné zaměstnaneckými zdravotními pojišťovnami ve výši půl procenta průměrných ročních výdajů základního fondu. Ministerstvo odhaduje, že ke konci letošního ledna bude v Zajišťovacím fondu 440 milionů korun. Tyto prostředky by v něm zůstaly, ale už by se nevybíral další „příděl“, který loni činil asi 100 milionů.

Přiškrcená administrativa.

Obě zmíněná opatření by zajistila pro základní fond zdravotní péče dodatečné prostředky ve výši zhruba 640 milionů korun ročně. Ještě o něco vyšší úsporu (asi 680 milionů korun) si ministerstvo zdravotnictví slibuje od snížení limitu provozních nákladů zdravotních pojišťoven. Resort řízený Marií Součkovou uvažuje o snížení o půl bodu na 3,5 procenta. Propočty úředníků uvádějí, že by v takovém případě prostředky spotřebované zdravotními pojišťovnami v loňském roce nepředstavovaly 4,955 miliardy korun (z toho VZP 3,404 miliardy), ale „jen“ 4,311 miliardy korun.

Striktně vykolíkovaná prevence.

Návrh mimoto počítá s taxativním vyjmenováním programů hrazených z fondů prevence a se zákazem využívání těchto prostředků na preventivní programy, jejichž cílem je získávání nových pojištěnců. Obsahuje ale také systémová opatření, která by výrazně změnila poměry na pojišťovacím trhu a ve zdravotních pojišťovnách. „Dle pokynu paní ministryně podáváme návrh na přechodnou variantu k záměru dosažení stoprocentního přerozdělení na prozatímních 80 procent,“ stojí v materiálu.
Převedeno do běžné mluvy jde o to, že místo dosavadních 60 procent vybraného pojistného by se napříště přerozdělovalo 80 procent. Pojišťovny by tak musely dát na společnou „hromadu“ ještě větší díl z vybraného pojistného než dříve. Na tu potom přihazuje pojistné i stát (za osoby bez výdělku) a jdou tam i výnosy z penále a úroků. Částka ze společného „balíku“ připadající na jednotlivou pojišťovnu se poté vypočítává podle podílu pojištěnců, za něž platí pojistné stát. Přitom za pojištěnce nad 60 let věku se dává třikrát více než za mladšího. To má kompenzovat vyšší náklady pojišťoven na starší klienty.

Stát chce majoritu v orgánech.

Druhým systémovým krokem je „návrh věcného řešení zvýšení účasti zástupců státu ve správních a dozorčích radách zdravotních pojišťoven“. Dosavadní rovné rozdělení 30 míst ve správní radě Všeobecné zdravotní pojišťovny (VZP) by se změnilo v nerovné. Zástupci státu by získali místo dosavadních deseti křesel šestnáct a ovládli by správní radu, protože na zástupce pojištěnců a zaměstnavatelů by zbylo už jen po sedmi křeslech místo dosavadních deseti. Obdobná úprava by byla provedena v zákoně o zaměstnaneckých pojišťovnách: Pojištěnci, zaměstnavatelé a stát by už nebyli zastoupeni každý jednou třetinou, ale stát by měl napříště 60 procent hlasů, pojištěnci a zaměstnavatelé po 20.

Postátnění zdravotnictví.

Nejméně by odborné veřejnosti asi vadilo snížení prostředků v rezervním fondu a pozastavení plateb do zajišťovacího fondu. Výkonný ředitel Svazu zdravotních pojišťoven Jaromír Gajdáček říká, že snížené odvody do fondů jsou „věcí, s níž se dá souhlasit“. Ředitel Nemocnice na Homolce, člen rady Asociace nemocnic České republiky Oldřich Šubrt, však upozorňuje, že to problém financování systému zásadně neřeší. „V podstatě by to znamenalo kumulaci peněz tam, odkud se nedají vybrat. Nejvíc peněz by přišlo do oborových zdravotních pojišťoven, které jsou už dnes v přebytku. Ve VZP, kde opravdu peníze chybějí, jsou odvody minimální,“ tvrdí Šubrt.
Proti snížení odvodů do fondů „nijak zvlášť“ neprotestuje ani opoziční poslanec Milan Cabrnoch (ODS), místopředseda parlamentního výboru pro sociální politiku a zdravotnictví. „To je pouze technická záležitost, ovšem stát by měl zároveň říci, jak by postupoval, kdyby například vypukla nějaká rozsáhlá epidemie,“ žádá. Nejvíce ze všeho jej dráždí případné posílení vlivu zástupců státu ve správních a dozorčích radách. „Zdravotní pojišťovny jsou dnes de facto ovládány správními radami a členové zastupující stát se v naprosté většině přímo zodpovídají ministru zdravotnictví. Navrhovaným způsobem by došlo k zestátnění celého sytému, naprostému popření reformních kroků z roku 1992,“ myslí si Cabrnoch.

Živoření pojišťoven.

Svaz zdravotních pojišťoven, sdružující šest z osmi oborových zdravotních pojišťoven (kromě Vojenské a České národní, jež jsou součástí partnerského Svazu zdravotních pojišťoven ČR) hovoří o rozkolísání tripartity. Neméně ale oborovým pojišťovnám vadí další omezení provozních nákladů. „Již dnešní čtyři procenta jsou pod obvyklou hladinou zahraničních pojišťoven. Další pokles sice může nějaké miliony ušetřit, ovšem o podstatně více peněz systém přijde. Jelikož pojišťovny budou muset omezit svou činnost, nebudou se moci plně věnovat výběru pojistného, vymáhání plateb a revizi spolupráce s lékaři. Musely by propouštět. Přitom vstup do Evropské unie bude znamenat podstatné rozšíření některých činností, například zabezpečování mezistátních úhrad za zdravotní péči,“ soudí Gajdáček.

Unifikovaný trh.

Stejně zásadní výhrady má Gajdáček ke zvýšení kvóty k přerozdělování ze 60 na 80 procent vybraného pojistného. „Je to cílený návrh na zvýhodnění Všeobecné zdravotní pojišťovny a evidentní snaha o nivelizaci a omezení trhu. Místo jedné pojišťovny – VZP – bude mít problémy i dalších osm,“ prohlašuje Gajdáček. Upozorňuje, že ve stejném duchu se nesou i návrhy na striktní vymezení preventivních programů. Tvrdí nicméně, že svaz pojišťoven by byl ochoten diskutovat o případných dopadech: „Vyzvali nás k účasti na práci v odborných skupinách. Máme připravené lidi, ale nikdo o naše názory nestojí.“
„Pokud to půjde touto cestou, nabízí se otázka, proč vůbec máme mít devět ředitelství pojišťoven,“ klade řečnickou otázku poslanec Cabrnoch. Sám sice je pro určitou míru solidarity, ale soudí, že při stoprocentním přerozdělování pojišťovny ztratí jakoukoliv motivaci k výběru pojistného. „Nebude třeba škrtit neplatiče, příjmy budou mít zajištěny.“ Ředitel Šubrt proti vyššímu přerozdělování není, ale za nevyhovující (stejně jako Cabrnoch) považuje současné dělení pojištěnců na dvě věkové skupiny. Je názoru, že skupin by mělo být podstatně více, aby přerozdělování bylo jemnější a preciznější.

Odboráři chtějí přerozdělovat všechno.

Pochopení nachází ministryně Součková u odborářů. Jiří Schlanger, předseda Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče České republiky, je pro stoprocentní přerozdělování. „Nejde přece o komerční pojištění, ale veřejnoprávní. Pojišťovny by měly dostávat stejné peníze na základě složení pojištěnců. V tom je solidarita systému. Neměly by si konkurovat v kmeni pojištěnců a v cenách za péči, ale v tom, jak efektivně peníze využívají, jaké programy nabízejí. Tam by měly soutěžit. Současná pseudokonkurence vede mimo jiné k neustálé migraci pojištěnců za nejrůznějšími pofiderními výhodami, jako jsou plavenky a slevy v obchodech. Pojišťovny by měly mít možnost se svým klienty pracovat strategicky, dlouhodobě, aby se jim vyplatila péče. Aby věděly, že když budou důsledně dbát na prevenci, časem hodně ušetří, protože jejich pojištěnci budou méně nemocní,“ míní Schlanger.
Šéf odborů nesouhlasí s názorem, že navrhovaný systém přerozdělování je namířen proti oborovým zdravotním pojišťovnám. „Některé jsou už na tom podobně jako VZP: Klientela jim zestárla, dostaly se k nim lidé bez příjmů, třeba nezaměstnaní železničáři…“
Všichni se dokážou shodnout na jediném: Byť by úprava pojistného systému přinesla úspory v řádu stamilionů, budou nepatrné v poměru ke 160 miliardám, které dnes protékají celým systémem. Jde o vymetání zrníček z prázdných sýpek. Pokud nepřijdou zásadní změny v celkovém pojetí zdravotní péče, nelze očekávat zmírnění finančních problémů.

Peníze komínem, peníze do kapsy.

O čem je třeba vést diskusi? Především asi o stále chybějící politické odvaze k zavedení vícezdrojového financování, které by mohlo regulovat neukojitelnou poptávku po zdravotní péči, omezit zbytečné návštěvy u lékařů a přinést do sytému i nové soukromé prostředky. Pacient si dnes legálně nemůže připlatit za nadstandardní péči, což je živnou půdou pro korupci a protekci.
„Zásadními předpoklady, jak alespoň částečně zabránit plýtvání a získat více peněz pro zdravotnictví, je finanční spoluúčast pacientů, možnost úhrady nadstandardní péče, zavedení doplňkového pojištění nad rámec alternativních zdravotně pojistných plánů,“ naléhá Gajdáček. V souvislosti s tím kritizuje omezené možnosti komerční činnosti zdravotních pojišťoven. „Jsme přesvědčeni, že určitá míra spoluúčasti by byla výchovným a stimulujícím faktorem a omezila by několikanásobné, zbytečné návštěvy specialistů i praktických lékařů. Stejně tak, kdyby recept stál deset, dvacet korun, lidé by tak často pro léky nechodili,“ dodává.
S tím souhlasí i ředitel Šubrt z nemocnice Na Homolce. Tvrdí, že největší rozdíl v systému zdravotnictví v České republice a v zemích Evropské unie je právě v míře spoluúčasti. „V Česku je to kolem deseti procent, ve vyspělých zemích dvacet až třicet. Samozřejmě že nejde o základní medicínu, která rozhoduje o životě a smrti, ale o tu běžnou, lehčí, kde si můžete připlatit za komfortnější služby nebo lepší pomůcky a materiály.“
„Český pacient má průměrně patnáct kontaktů s lékařem za rok, německý sedm. Proč je to tak? Na to je třeba se ptát, a ne to jen evidovat v nekonečných statistikách,“ apeluje Tomáš Jedlička, ředitel Nemocnice Hořovice a místopředseda Asociace českých a moravských nemocnic. „Je třeba stanovit rozsah péče, který je možné poskytnout na základě základního povinného zdravotního pojištění vytvářejícího rámec solidarity.“ Finanční rezervy vidí Jedlička v léčbě běžných onemocnění. „Když dostanu rýmu, zůstanu dva dny doma, vezmu si běžně dostupné léky a k lékaři půjdu teprve tehdy, když zjistím, že problém neustupuje.“

Nemocnice se opět hroutí.

Jako nevyvážená se jeví síť zdravotnických zařízení a její profitabilita. „Relativně dobře na tom dnes jsou stomatologové, praktičtí lékaři a ambulantní specialisté. Naopak nemocniční zařízení hynou na úbytě. Je třeba změnit způsob úhrady zdravotní péče tak, aby za odvedenou práci dostávaly nemocnice peníze, které kryjí náklady a tvoří přiměřený zisk,“ myslí si odborář Jiří Schlanger. Větší či menší problémy většiny z 216 českých a moravských nemocnic jsou dnes asi nejviditelnějším problémem zdravotnictví. Ministryně Součková nedávno uvedla, že dluhy nemocnic dosahují 800 milionů korun. Objevují se ale i vyšší čísla. „My říkáme, že schází dvě miliardy,“ tvrdí Gajdáček ze Svazu zdravotních pojišťoven. Ani dvě miliardy se nezdají mnoho vzhledem ke 160 miliardám, které letos projdou systémem. Asociace českých a moravských nemocnic, sdružující zejména menší zařízení, však varuje, že brzy může být podstatně hůř. „Česká ekonomika na současný rozsah zdravotní péče nemá peníze,“ tvrdí Jedlička.
Krize systému zatím plně dolehla pouze na nemocnici v Plané u Mariánských Lázních. Ta už zavřela „krám“, a jak uvádí Jaroslav Kadlec, člen rady Plzeňského kraje pro oblasti zdravotnictví a sociálních věcí, není reálné, že by byla obnovena. „Bylo by asi vhodné, aby zůstala v provozu interna, na kterou je velký tlak,“ uvádí k úvahám o možné revitalizaci padlé nemocnice. Ohrožena je ale i řada dalších zdravotnických zařízení. Bez pravidelných dodávek od velkodistributorů léků se ocitly nemocnice Rokycany, Valašské Meziříčí, Strakonice, Kroměříž, Rychnov nad Kněžnou a Třebíč. Nemocnice s vážnými problémy lze počítat na několik desítek.

Falešný Fišerův obraz.

V době ministrování předchůdce Součkové, Bohumila Fišera, byl problém bagatelizován. Viditelnějším se stal v souvislosti s reformou veřejné zprávy, v jejímž rámci kompetence zřizovatele okresních nemocnic přešly k letošnímu 1. lednu ze státu (okresních úřadů) na kraje. Majetek zatížený dluhy nikdo přebírat nechce. Mělo by se nemocnicím pomoci? Odborář Schlanger si myslí, že ano, ale ne plošně. „Selektivně nechť stát pomůže v místech, kde by výpadek nemocnice narušil síť,“ doporučuje. Tvrdí, že obecně třeba dát nemocnicím šanci aby se problém neprohluboval, a to změnou financování.
Také opoziční poslanec Cabrnoch soudí, že „stát se nemůže zbavit odpovědnosti“. Upozorňuje, kterými kroky se erár spolupodílel na nynějších problémech: prostřednictvím okresních úřadů jmenoval ředitele nemocnic, stanovoval a dále stanovuje ceny za péči, rozhoduje o platech personálu. Cabrnoch soudí, že při oddlužování by stát nemusel pomáhat přímo, jako se to stávalo v minulosti, ale třeba jen tím, že umožní nemocnicím prodat nepotřebný majetek, nevyužívané pozemky, horské chaty… Jaroslav Kadlec si myslí, že převádění zadlužených nemocnic je v rozporu se zákonem: „Dluhy by měl zaplatit zřizovatel, vyplývá to ze zákona o příspěvkových organizacích.“ V Plzeňském kraji má kromě plánské - jejíž dluhy se odhadují na 120 milionů korun - a rokycanské velké problémy i nemocnice v Klatovech (40 milionů korun dluhů). Je to přitom druhé největší nemocniční zařízení v kraji.
„Dluhy se postupně akumulovaly, začalo to tím, když pan ministr Fišer v krátkém období dvakrát rozhodl o výrazném zvýšení platů nad rámec dohody s odbory,“ říká Kadlec. „Chybovaly ale bývalé okresní úřady, které buď měly dorovnávat schodky, nebo nutit management, aby se choval racionálně. Téměř ve všech nemocnicích, které přebíráme, jsou oddělení provozovaná na polovinu lůžkové kapacity. Jiná se využívají na 60 až 75 procent, ačkoliv zkušenosti ze světa říkají, že je nezbytné, aby to bylo 80 či 85 procent.“

Zvyšování mezd nás potápí.

Také „Jedličkova“ Asociace českých a moravských nemocnic se domnívá, že současná zadluženost nemocnic je zapříčiněna především skokovým navýšením mezd v letech 2001 a 2002, představujícím k 31. říjnu 2002 celkovou finanční zátěž 4,9 miliardy korun. Po vyúčtování 1. pololetí 2002 a započtení posledních měsíců roku dosáhne prý již 5,7 miliardy. Asociace odhaduje, že při nezměněné výši úhrady za zdravotní péči bude na konci prvního pololetí tento propad už 7,4 miliardy a na konci roku devět až deset miliard. „Pokud do přebíraných nemocnic noví zřizovatelé – kraje - nevloží finanční pomoc v minimální výši čtyř miliard korun, řada z nich zhroutí,“ tvrdí asociace nemocnic.
Zástupci nemocnic především požadují změnu systému úhrad. VZP kdysi v tomto směru organizovala pilotní projekt, který se však nepovedl. Další pilotní projekt probíhá pod gescí ministerstva zdravotnictví. „Máme úhradový mechanismus, který je přes opakované protesty a volání po nápravě založen na úhradách za provedený výkon. My voláme po paušální úhradě systémem DRD (Diagnoses Related Groups - pozn. red.),“ říká Jedlička. „Něco se v tomto směru chystá už pět let. Máme informace, že by nový systém měl fungovat od ledna 2004, ale práce se neustále zpožďují.“

Magické lůžkodny.

Systém DRD vznikl ve Spojených státech na začátku sedmdesátých let a ve světě nyní funguje v několika mutacích. Jedlička osvětluje, že jeho podstata spočívá v rozdělení nemocniční medicíny do několika set diagnostických skupin charakterizovaných podobnými nákladovými parametry. Nemocnice za diagnostickou skupinu dostane jednorázovou paušální platbu. „Vtip je v tom,“ upozorňuje Jedlička, „že se neplatí proces, ale výsledek. Neplatí se počet dnů strávených v nemocnici, ale provedení klíčové procedury, která je obsahem diagnostické skupiny. Zatím je to tak, že se nemocnici vůbec nevyplatí léčit pacienty efektivně. Jde-li o malý zákrok, lze ho provést i stacionárně - pacienta přijmout ráno, večer ho propustit a dostat paušální platbu za provedení procedury. Dnes se ale vyplatí nechat pacienta v nemocnici co nejdéle, aby lůžkodnů a doprovodných výkonů v laboratořích bylo co nejvíce, protože z toho má nemocnice profit. To je skoro imperativ, protože jsou-li nemocnice zpětně hodnoceny na základě hospodářských výsledků, musí každý manažer nabádat primáře, aby měl postele co nejvíce obložené a přístroje co nejvíce pracovaly. Z tohoto způsobu poskytování nemocniční péče se pak statisticky dokládá, jaké jsou optimální potřeby a kapacity českého zdravotnictví,“ dodává s ironickým podtextem Jedlička.

Davidova setba.

Finanční krize možná donutí kraje k zásadní redukci sítě. Už řadu let se hovoří o nutnosti omezení drahých a často málo využitých akutních lůžek ve prospěch nedostatkových lůžek pro následnou a rehabilitační péči. Nutné transformaci se lékařská lobby zatím úspěšně bránila. Málokdo je ochoten se vzdát prestižního primariátu ve prospěch „podřadné“ ošetřovatelské práce.
Již v roce 1996, za ministra Jana Stráského, byl zahájen proces, který měl na základě výběrových řízení změnit strukturu sítě zdravotnických zařízení. Pokračoval za Zuzany Roithové a vrcholil v roce 1998 za Ivana Davida. Posledně jmenovaný ministr ale nakonec celou ambiciózní transformaci poslal ke dnu. Výsledkem totiž bylo doporučení pojišťovnám, aby s některými, především menšími zařízeními městského typu, neuzavíraly smlouvy. Dotčené nemocnice se samozřejmě bouřily a využily všech politických možností, aby se udržely při životě v původní podobě.

Kraje čeká „špinavá“ práce.

Dnes se všechno jak bumerang vrací a nepopulární práce čeká na kraje. „Pět let tu věc vládní ČSSD odkládala a teď tlačí na to, aby se s tím okamžitě vypořádaly kraje. Vůbec bych se nedivil, kdyby ti samí sociálnědemokratičtí politici, kteří se nejdříve restrukturalizaci bránili a teď na ni tlačí, přišli před volbami třeba do Čáslavi, odkud pocházím, a řekli: Vidíte, zavřeli vám tu porodnici – Bendl, Cabrnoch a jim podobní,“ předpovídá politické dopady Milan Cabrnoch z ODS, který kromě toho, že je poslancem, zasedá jako místopředseda ve zdravotní komisi Středočeského kraje. Je i autorem schválených tezí zdravotní politiky kraje. Kromě jiného se v nich počítá s tím, že pilíři středočeského zdravotnictví by měly být nemocnice Kladno, Mladá Boleslav, Kolín a Příbram. V každém okrese by pak měla být i srovnatelná okresní nemocnice. Superspecializovaná péče má být zajištěna smlouvami s pražskými fakultními nemocnicemi. Osud menších zařízení je zatím velmi nejistý. V kraji s dvanácti okresy je nyní 22 nemocnic. „Kraj bude zřejmě vstřícný k tomu, pokud se malé nemocnice dobrovolně rozhodnou pro změnu své struktury. Dovedeme si představit, že menší zařízení mohou být privatizována nebo restrukturalizována až směrem k zavření,“ naznačuje Cabrnoch diplomaticky.
„Městské nemocnice to nemohou investičně utáhnout a ani by to nemělo smysl. Lze v nich zachovat jeden či dva primariáty, ale víc ne,“ přiklání se k redukci akutních lůžek i odborář Jiří Schlanger. Podivuje se, že je v zemi například stále na 180 porodnic. Některé mají údajně méně než sto porodů za rok, když za přípustnou se považuje hladina minimálně 400 porodů, spíše však 600. V tomto směru lze považovat za pozitivní zprávu zveřejněnou 28. prosince v MF Dnes, že nemocnice v Českém Těšíně na Karvinsku od nového roku porodnici ruší, zato přibudou lůžka pro pacienty vyžadující následnou péči a rehabilitaci. V Českém Těšíně se rodilo 400 dětí za rok.

Ruka trhu.

O nutnosti změny struktury sítě zdravotnických zařízení hovoří i Tomáš Jedlička z Hořovic. Na podpůrné statistické údaje se ovšem dívá skepticky: „Všichni mluví o tom, že by to mělo být racionální, efektivní a tak dále, ale v zásadě nikdo neví, co s tím. Nikdo v Česku není schopen zjistit, jaká je skutečná potřeba nemocničních lůžek. Používají se různé indexy, napůl převzaté z ciziny, a když Středočeský kraj vzal indexy doporučené ministerstvem zdravotnictví, zjistil, že by se ještě několik set akutních lůžek mělo zřídit,“ dokresluje statistické paradoxy.
Jedlička si myslí, že spíše než administrativní postupy zredukuje počet lůžek a celkově zracionalizuje strukturu změna financování. „Pak například začnou nemocnice dbát na udržování jen nezbytného počtu akutních lůžek, na které mají velké fixní náklady. A z části lůžek, které budou přebývat, vytvoří oddělení následné péče, s nižšími fixními náklady. Tento motiv ale v Česku naprosto chybí, a proto následná lůžka vznikají až na výjimky jen násilně,“ říká Jedlička. Připouští, že pokud se některé nemocnice s normálními tržními podmínkami nevyrovnají, mohou i zaniknout. Za další zásadní systémové kroky považuje stanovení zdravotnických kritérií pro provoz příslušné odbornosti jak z hlediska personálního a technického vybavení, tak z hlediska frekvence výkonů, a normální odpisový pořádek, s jehož pomocí by si nemocnice mohla vydělat na včasnou obnovu technologie.

FIN25

Soutěž o rodičky.

Hořovický ředitel, sám chirurg, míní, že ekonomicky nemocnice není nic jiného než výrobce automobilů nebo kosmetiky. Argumentuje tím proti pokusům řídit nemocnice centralisticky a svazovat ruce jejich managementu: „Tak nelze řídit organizace, které nejsou financovány ze státního rozpočtu jako školy, ale ze zdravotního pojištění, které může variabilně kolísat na základě výkonů. Nemocnice naopak potřebují uvolnit ruce, dostat právní formu, která umožňuje pružně reagovat. Nemůžeme čelit soukromým dodavatelům se svázanýma rukama příspěvkové organizace. To je naprostý nonsens.“
Konkurenční výhodou hořovické nemocnice v soutěži o rodičky má být za patnáct milionů korun rekonstruované gynekologicko-porodnické oddělení, které v těchto dnech zahajuje provoz. Od domácího prostředí spojeného s moderní technologií a asistencí lékařů si Hořovičtí slibují zvýšení počtu porodů. Těch bylo v Hořovicích v roce 2001, kdy stará porodnice byla naposledy v celoročním provozu, 430. O rodičky se v regionu „perou“ tři nemocnice – kromě hořovické ještě berounská a rokycanská – a jedna bude muset z kola ven. Nemocnice Hořovice má kapacitu 232 lůžek, šest lůžkových primariátů a standardní komplement zdravotnických služeb. Jedlička zdůrazňuje význam toho, že se podařilo udržet poliklinickou i komplementární část pohromadě, což považuje výhodné pro nemocnici i pro pacienta. Roční výnosy jsou zhruba 200 milionů korun. Nemocnice zásadní existenční problémy nemá. Kumulovaná účetní ztráta z minulých deseti let činí zhruba 20 milionů korun, to je půldruhého procenta obratu. Kromě gynekologicko-porodnického oddělení se v současné době v areálu staví pavilon komplementární medicíny za 200 milionů korun. Před několika lety byl za 22 milionů rekonstruován operační trakt se třemi sály. Obě menší stavby byly pořízeny z vlastních prostředků a z peněz města, investice do komplementárního pavilonu v Hořovicích jde ze státního rozpočtu. Jedlička nicméně kritizuje investiční politiku ve zdravotnictví, která považuje za lobbistickou a nesystémovou. I on přiznává, že musel lobbovat v Parlamentu za finanční podporu pro nový pavilon.

Brožíkův pomník.

O finanční situaci v českém zdravotnictví výmluvně svědčí skutečnost, že ještě nyní se v rokycanské nemocnici, která snad přežije jen při výrazném omezení akutní péče, rekonstruují za příspěvku státu ve výši 65 milionů čtyři operační sály. Existuje pravidlo, že v jednom operačním sále by se mělo ročně alespoň 900 až tisíc operací, upozorňuje Jaroslav Kadlec z úřadu Plzeňského kraje. Rokycanská nemocnice jich celkem dělala jen 2400. I z jiných zdrojů vyplývá, že peníze měl pro své voliče „zařídit“ bývalý poslanec a místopředseda sněmovny František Brožík (ČSSD). Je jisté, že minimálně část z desítek milionů bude vyhozena oknem.

  • Našli jste v článku chybu?