V Neratově uprostřed Orlických hor přímo na hranici s Polskem téměř nefunguje mobilní signál. Ovšem nejde o žádný zásadní problém. Ani když máte domluvený rozhovor s neratovským knězem Josefem Suchárem a nemůžete ho najít v kostele ani na faře. Stačí potkat prvního kolemjdoucího, kterým je shodou okolností farářův bratranec a zároveň kolega z místního sdružení Antonín Nekvinda. Jakmile zjistí, že hledáme faráře, rozezvučí svůj „přirozený megafon“ vyrobený z vlastních dlaní.
„Josefe, máš tu návštěvu,“ křikne Antonín dolů do vsi z kopce, kde stojí nově zrekonstruovaný kostel. Josef Suchár právě dokončil svou „formu relaxace“, jak romanticky přezdívá řízení bagru na stavbě nového společenského domu. Kněz-bagrista kvapně nasedne do svého dvousedadlového smartu na elektrický pohon a během minuty vyjede nahoru ke kostelu. Kostelu, který měl zmizet. Před 30 lety z této barokní památky italského architekta Alliprandiho zbylo jen torzo, z něhož rostly stromy. Zbylé zdi nebyly strženy jen kvůli tomu, že místním komunistickým funkcionářům došly peníze. A tak se stal další z řady neratovských zázraků, které se tu datují už od 16. století.
Josef Suchár, který právě parkuje své vozítko před opravenou farou, přišel do vysídlené německé vsi Barnwald na začátku 90. let. Tehdy už několik roků vykonával kněžskou službu - ještě během komunismu byl tajně vysvěcen. Po revoluci dostal od královéhradeckého biskupa Otčenáška místní farnost do správy. Ale jen za jedné podmínky: vrátí sem život. To se mu povedlo.
Dnes je neratovský spolek v celém okolí největším zaměstnavatelem. Dává práci až třem stovkám lidí, převážně mentálně handicapovaným. Desítky z nich také našly ve vsi nový domov. Pracují v místních dílnách, zahrádkářství, obchodě, restauraci, pivovaru i prádelně. A z Neratova se opět stalo poutní místo, kam se lidé z celé země jezdí dívat na to, jak vypadá malý český ráj - místo, kde nebe a země k sobě rozhodně nemají tak daleko. Jenže ne všichni obyvatelé Orlických hor jsou z rozvoje Neratova nadšení. Někteří místní chalupáři by si raději přáli, aby sem nikdo cizí nejezdil. „Chtěli jsme obnovit poutní místo a vrátit sem život, ale to naráží na nevoli některých lidí, kteří tu získali chalupy po Němcích,“ popisuje současné potíže v Neratově Josef Suchár.
* > Proč se chalupáři proti poutníkům bouří?
Dřív tu býval konec světa, klid, ticho. Chápu, že chalupáři, kteří celý týden žijí v Praze, o víkendu nechtějí nikoho vidět ani slyšet a nejradši by to tu obehnali ostnatým drátem, za který by mohli jen oni sami. Mají pocit, že jsme jim Neratov ukradli.
* > Skutečně je o víkendu tak obtěžujete?
Občas se někdo jede podívat na ty krásné orlickohorské chaloupky v okolí, ale jejich majitelům vadí, že jim návštěvníci nakukují do oken. Nejsou ale všichni takoví. Stejně jako všichni lidé v této zemi nejsou xenofobové. Stačí jen pár hlasitých, a ti ostatní, protože se nechtějí hádat, tak mlčí. Pak to může vypadat, že ti hlasití mají převahu. Jako u nás v Neratově. Ti nejhlasitější odpůrci z řad chalupářů už ten nával poutníků nevydrželi a šli si stěžovat za starostou sousedních Benešovic, pod které patříme. Nakonec to skončilo tak, že máme dole v obci ceduli zákazu vjezdu, která znemožňuje, aby lidé v autech objevovali okolní chalupy.
* > Myslel jsem, že jste na nevoli usedlíků naráželi spíše v90. letech, kdy jste sem přišli i s handicapovanými.
Po revoluci panoval velký strach z neznáma a z toho, že jsme začali pracovat s dětmi s mentálním postižením, protože tenkrát je nikdo neznal. Mnozí měli strach, že je jejich postižení infekční a že to od nich dostanou. Báli se, že tu ti postižení budou vraždit a vykrádat jim chalupy. Také jsme najednou začali mluvit o smíření s původními německými obyvateli, kteří sem po revoluci začali jezdit dívat se na své staré domy. A zdejší chalupáři měli strach, že o své domy přijdou. Přitom nikdo z těch Němců, s nimiž jsem mluvil, neměl zájem vzít si svou chalupu zpět. Ale někdy převážily i emoce na německé straně. Jedna německá babička se mi tady rozplakala a naříkala: „Jsem sice moc ráda, že se tady o to staráte a že ty chalupy jsou zachráněné. Ale proč zrovna v naší chalupě musí žít estébák?“ To byla pro mě nová informace. Vůbec jsem netušil, že sem někdo takový jezdí.
* > Chodí někdo z místních chalupářů na vaše mše?
Málokdo z nich je věřící. Víte, po odsunu Němců tady nikdo z nově příchozích neměl zájem na tom, aby se neratovský kostel opravil. Na konci druhé světové války vyhořel a zůstal bez střechy, Němci pak ještě stačili udělat nové krovy, ale už ho nestihli dokrýt krytinou. Všichni až na jednu paní šli do odsunu. Ta devastace kostela, z kterého pak zbylo jen torzo, je výsledek památkové péče komunistického režimu a toho, že se tu nenašel nikdo, kdo by se o to staral.
* > Po revoluci jste dostal do správy několik farností v Orlických horách. Proč jste si vybral k životu právě Neratov?
Původně jsme brali Neratov jako prázdninovou akci s několika rodinami. Vyklízeli jsme kostel na pouť. Byla to euforická doba, mysleli jsme si, že všechno, co komunisti rozmlátili, dáme rychle dohromady. Když se nám podařilo kostel vyklidit, přišla otázka, co s tím dál. Tenkrát vznikla myšlenka: vrátíme sem život. Ne jen to, že tady jednou za rok uděláme nějakou akci. Tady budou moci žít lidé. Já už jsem v té době pracoval s tajně svěceným biskupem Frídou Zahradníkem, který dal tady v Česku založit Společenství emauzských domů a pracoval s bezdomovci. Měl kontakty v zahraničí a tam jsem díky němu poznal život s lidmi bez domova. Měl jsem také zájem o práci s lidmi s postižením. Tak jsem si řekl, že ty opravy v Neratově budeme dělat právě s handicapovanými. O poutní místa se vždy v minulosti starali řeholníci, nedělali jen bohoslužby, ale také vítali poutníky. Proto mají často kláštery v zahraničí pivovary, školy a provozují různé další charitativní instituce. A jelikož tady byla po revoluci o řeholníky nouze, udělali jsme si je z těch handicapovaných lidí. Oni vytvářejí prostředí pro to, abychom tady společně mohli vítat poutníky. To je jejich smysl života.
* > Co všechno vaši řeholníci v Neratově dělají?
Ve všech střediscích, která tady máme, ať je to ubytovací zařízení, hospoda, pivovar, společenský dům, zahradnictví, jídelna, nebo úklid, pracují tito lidé. Máme také statek v sousedních Bartošovicích, kde jsou chráněné dílny - tkalcovská, šicí nebo keramická. Jsem pyšný na to, že lidé si chodí jejich výrobky kupovat ne proto, že jsou od postižených, ale proto, že se jim líbí. My si tady nechceme hrát na práci. Práce v dílnách je pro naše lidi v první řadě terapie. Získají tím pracovní a sociální návyky.
* > Vedle toho všeho máte ještě speciální školu pro postižené děti. Jak se vám s nimi daří pracovat?
Máme zde 18 dětí, které vyrůstají s různým postižením. Jsou opravdu skvělé. Nikdy jsem nevěřil, že budeme schopni s takto postiženými dětmi udělat něco, co přináší ostatním radost. Když tam přijdete, poznáte, že to není místo bolesti, ale je to místo zázraku. S dětmi je děsná sranda. Škola je zrcadlo světu, které říká, že ty děti jsou schopné něco dělat, jsou tady k něčemu. Jejich svět je jiný, ale krásný. A protože nám stávající prostory už nestačí, stavíme teď v Bartošovicích úplně novou bezbariérovou školu.
* > Neratovský kostel se vám povedlo během posledních třiceti let opravit. Proč jste se rozhodli částečně ponechat kostel v tom poškozeném stavu a nevrátit ho do původní podoby? Dokonce jste místo běžné krytiny instalovali prosklenou střechu.
Já nejsem stavitel barokních kostelů. Mám rád věci, které jsou pravdivé. Když něco rekonstruujete, stejně tam nevrátíte původní omítku a malby. Jen si hrajete na to, že jde o původní podobu. Když se něco pokazí, člověk si nejdřív musí pravdivě přiznat, že se to stalo. Nechtěli jsme jít zpátky, ale dopředu. Pomocí skleněné střechy jsme sem pustili světlo symbolicky ve tvaru kříže. Ale stále stavíme na základech, které nám tu předci zanechali. Průčelí kostela jsme vrátili pokud možno co nejvíce do původního stavu včetně věží. I když já jsem původně chtěl, aby věže byly skleněné. To však neprošlo přes památkáře. Když poutník vejde dovnitř, kostel by mu měl vyprávět o radostech i bolestech tohoto místa, o tom, že stačí trochu lidské blbosti azté nádhery zůstane jen troska.
* > Odkud vlastně berete peníze na nové investice? Do jaké míry jste závislí na dotacích?
Samozřejmě že dotace potřebujeme. Získali jsme například příspěvek na technologii do pivovaru ve výši čtyř milionů korun, ale pivovar nás stál celkem 12 milionů. Zbytek jsme tedy financovali pomocí úvěru, podobně jako společenský dům, který právě stavíme a který bude sloužit jako zázemí pivovaru a místo například pro svatby. Oty je u nás stále větší zájem. Snažíme se postupně ze závislosti na dotacích vymanit. Ale já apeníze, to nejde dohromady. O ekonomickou stránku sdružení se stará můj bratranec Antonín Nekvinda, který dříve pracoval v pojišťovnictví a má s tím zkušenosti.
* > Zmínil jste na příkladu Neratova xenofobii v české společnosti. Kde vidíte její kořeny?
V Bibli je krásný citát: „Člověče, posvěť se pravdou a pravda tě osvobodí.“ Celá bolest naší společnosti i naší doby spočívá v tom, že až příliš připustila lež, aby mohla vstoupit do životů lidí. Ze lži se stalo něco normálního, taková slabůstka. Vždyť každý někdy zalže. Je velký rozdíl mezi nepravdou a lží, podobně jako mezi zabitím a vraždou. Nepravda je omyl a není tam zlý úmysl. Můžeme se dopustit nepravdy, jsme lidé omylní. Ale lež je nejstrašnější hřích, který rozbíjí společenství. Uvádí nás do samoty a vnáší k nám strach. Jak se můžete družit, když těm lidem nevěříte? Tím se dostáváme do spirály kontrol a všech institucí, které nás musejí hlídat, abychom splnili to, co jsme slíbili.
* > Lze to ještě teď nějak změnit?
Nikdy není pozdě začít opravovat to, co je poškozené. Musíme začít nelhat a podporovat každého, kdo rozvíjí dialog. Proto moc fandím členům spolku Milion chvilek pro demokracii. Dělají toho hodně a hrozně hezky. Nikde nelítají šutry, nemlátí se výlohy. Z mého pohledu je právě toto setkávání cesta, která nese naději. Vracíme se tím trochu zpátky k Václavu Havlovi. I přes všechny omyly, kterých se Havel dopustil, to byl právě on, kdo poskytoval lidem naději.
* > Na lži byl postavený celý normalizační režim. Jak ale vidíte vývoj po roce 1989?
Dostalo to jinou tvář. Společnost nesmí být pod kuratelou byznysu a obchodu. Neviditelná ruka trhu všechno nezařídí, dostane nás zase do závislosti na reklamách a slevách. Já nemám rád zoologické zahrady. Příliš mi to připomíná období komunismu. Padesátá léta, to byly ty klece s mřížemi. Za normalizace se sice výběh zvětšil, ale pořád jste měl jasně vyznačené teritorium. Pořád někdo rozhodoval o tom, kdy dostanete krmení, a pořád na vás někdo civěl. Ne všichni si pak uvědomili, že svoboda je nutně spojená s nebezpečím. Zvířata, která žijí v zoologické zahradě, nemůžete hned vypustit do džungle, nepřežijí. My jsme po revoluci dostali svobodu, na kterou jsme nebyli připraveni. Řekli nám, že to za nás zařídí trh, a ten nás zase začal hezky cpát zpátky do té zoologické zahrady.
* > O trhu a komerci jsou bohužel i současné Vánoce. Jak prožíváte svátky tady v Neratově?
Chystáme adventní koncerty, budeme promítat filmy v kostele. Naši klienti (handicapovaní — pozn. red.), kteří mohou jet domů, odjedou. A s těmi, kteří nikoho nemají, si na Štědrý den zazpíváme u betléma a pak společně zasedneme k večeři v naší jídelně. Potom bude následovat půlnoční, na kterou přijíždí pravidelně asi 500 lidí z celého okolí. Máme vždy plný kostel. Po půlnoční chodíme ještě pravidelně zapít boží narození. Během svátků pak objíždím farnosti s bohoslužbami. A na svatého Štěpána se vždy jedu podívat za svou maminkou do Brna, odkud pocházím. 9
Zvířata, která žijí v zoologické zahradě, nemůžete hned vypustit do džungle, nepřežijí. My jsme po revoluci dostali svobodu, na kterou jsme nebyli připraveni.
I přes všechny omyly, kterých se Havel dopustil, to byl právě on, kdo poskytoval lidem naději.
JosefSuchár (61)
• Římskokatolický kněz, dlouholetý prezident Diecézní charity Hradec Králové. • Pracuje jako biskupský vikář pro diakonii a sídelní kanovník kolegiátní kapituly v Litomyšli a jako farář v Neratově v Orlických horách, kde slouží od roku 1993. • Vyučil se elektrikářem a 15 let pracoval v továrnách Zetor, Transporta a Kovopodnik. • V roce 1986 ho biskup Stanislav Krátký tajně vysvětil na kněze. • Do vysídlené vsi Neratov se poprvé dostal v roce 1987 při přípravách orientačního závodu pro tábor mládeže Radost, kde působil jako vedoucí. • Pracuje ve vedení Sdružení Neratov, které se postupně zaměřilo na pomoc dospělým s lehkým mentálním postižením a postiženým dětem a jež znovu oživilo opuštěnou horskou ves. • V roce 2015 obdržel Stříbrnou pamětní medaili Senátu.
O autorovi| Jan Novotný, novotnyj@mf.cz
