Prosím, neobracejte stránku, rád bych vám vylíčil jednu z největších a nejzábavnějších defraudací neboli zneužití peněz v poválečné střední Evropě. Toto upozornění není vlastně zcela přesné. Každé zneužití zároveň totiž předpokládá existenci nějakého užití neboli řádu, do kterého zasáhne neřád, neodpovědnost, zločin. Jenže to, k čemu došlo a stále dochází v maďarském finančním životě, je zosobněná nezákonnost. Ještě než se pohroužíme do groteskních podrobností, budiž zde uveden jen jediný údaj. Od chvíle, kdy se odehrála série událostí, nazývaných změna režimu, zmizelo z maďarského bankovního sektoru bezmála sedmnáct miliard eur. Jen pro představu: taková suma by za tu dobu stačila k rekapitalizaci maďarského bankovního systému. Na tolik přijdou mnohé občany s malými příjmy, takzvané daňové poplatníky, požehnané aktivity mnoha bankéřů s vysokými příjmy. Říkám mnoha bankéřů, ačkoliv ve skutečnosti jich zas tak moc není. Když si totiž někdo jednou pořádně nakrade, může v dalším kole zůstat na lavičce. Pak trenér znovu zapíská a hraje se dál. A tak ani to, o čem se tady píše, nekončí. Mač pokračuje jinak, s jinými hráči a přinejmenším se stejnou vervou.
Biblický hrdina.
Náš příběh začal jednoho vlahého letního rána. Na březích maďarského moře, v němž zbylo vody zvící kávové lžičky, už cvrlikali první letní hosté. Tu se náhle ozvalo tupé žuchnutí a narušilo tichou ranní atmosféru jedné z postranních uliček vilové čtvrti proslulé cenami pozemků, za jaké by se nemuseli stydět ani na Floridě. Tupému žuchnutí bylo šestačtyřicet let, byl to oficiálně nejlépe placený maďarský státní zaměstnanec a jmenoval se Károly Szász. Šlo o šéfa nejvyššího státního finančního dozoru, který byl do významné funkce hlídacího psa instalován ještě předchozí vládou. S ohledem na to, jak mizerně řídil banku, zdál se být vhodným kandidátem na funkci dozorce nad celým systémem. Svůj úřad řídil tak, jak je to v našich končinách pravidlem: hrál především do vlastní kapsy. Jistá vlivná a bohatá lobby už se dokonce rozhodla učinit pokus o jeho sesazení, ale ukázalo se, že to není tak jednoduché, musel by se totiž kvůli tomu novelizovat zákon. Marně několik všemocných bankéřů zapojilo do celé věci „své“ lidi od tisku, nic s tím nesvedli ani bývalí překabátění fízlové (v naší domovině připadá na jednoho mediálního pracovníka jeden a půl špicla). Tento boj ještě zuřil, když se ozvalo zmíněné žuchnutí. Náš muž dostal nakládačku, neznámí útočníci ho zbili násadami od košťat. Významná osobnost, celá zafačovaná, uspořádala ještě téhož dne tiskovku, na které se přirovnala k biblickému mučedníkovi diákonu Štěpánovi. Podotýkám pouze, že rozpočet, kterým prvotní církev disponovala po dobu jednoho sta let, byl nižší než měsíční plat pana Szásze. Uvedl však i jednu důležitou informaci, totiž že ví, kdo za celou akcí stojí. Konstatoval, že někomu je trnem v oku skutečnost, že hodlá zabránit tomu, aby jistý podnik získala podnikatelská skupina s prapodivným zázemím. Inkriminovaným podnikem byl Pannonplast, soukromý zájemce se jmenoval Briton. Z vedoucích představitelů této firmy se zčistajasna staly mediální hvězdy, přestože se pánové neustále dušovali, že s tím nemají nic společného. Podle prvních zvěstí se Szászova vážná zranění hojila rychle, navštívil jej dokonce i ministr financí, známý svou silnou záští k napadanému, a jaksepatří si zahartusil i premiér, již tradičně vážený a zápolící pouze s vyjadřovacími obtížemi. Tak se stalo, že se Szász vyhoupl do silnější pozice, než v jaké byl kdy předtím. Zároveň se rozšířila fáma, že ve skutečnosti zinscenoval napadení on sám, což je obvinění tím strašnější, když si uvědomíme, že ani diákon Štěpán nebyl ukamenován na vlastní žádost.
Nejlepší klient a nejhlubší měšec.
Usilovně kombinující veřejné mínění bylo čeřeno zprávami, že v pozadí celé záležitosti stojí bankéři György Zdeborszky a János Erös, kteří už dříve dostali přes prsty. Pozornost zasluhuje především ten druhý, a nejen proto, že je těžké ho přehlédnout. János Erös byl zázračným dítětem maďarského bankovnictví. V době, kdy stál v čele Kereskedelmi és Hitelbank, ústav téměř zkrachoval, zato on osobně slavil v té době jeden úspěch za druhým. Šikovně obchodoval s akciemi vlastní banky a neuhodli byste, kdo na tom tratil a kdo si nacpal kapsy. No ano, samozřejmě že tratila banka a kapsy si nacpal Erös. V našich končinách dobře víme, co je vděk, a tak cesta mladé naděje našeho finančnictví nevedla před soud, ale do čela jediné velké banky, která zůstala v majetku státu. Jde o banku, která financuje centrální investice, není ovšem sporu, že tím, kdo se musí rozvíjet především, je János Erös. Nu, a právě tento muž dostal od Szásze přes prsty, takže hoši už si nezobali z ruky, dokonce ani si vzájemně nepřeváděli finanční prostředky na své účty, což je v této profesi známkou špatných vztahů.
Zlom ve vyšetřování, třeba ne tak převratný jako dejme tomu Euklidova geometrie, nastal v momentě, kdy vyšlo najevo, že to nebyli dva odborníci na off-shore obchody, kdo chtěl koupit gigantický Pannonplast. Oba šéfové Britonu, kteří byli rození off-shore obchodníci a měli tento typ obchodování ve firmě na starost, se sice už dříve řádně napakovali, na koupi Pannonplastu jim ale kapitál nestačil. To se to panečku obchoduje, když má vazby na stát každý. Nesmíme totiž zapomínat, že v Maďarsku máme kapitalismus volné hospodářské soutěže, a to ve té nejprimitivnější formě, takže tím nejlepším klientem a nejhlubším měšcem je stát. A ten má k dispozici ambiciózní podnikové ředitele, kteří se nebojí ani trochy toho podnikatelského rizika. Stát v tomto případě reprezentovala akciová společnost spravující dálnice. Jak známo, na dálnici je možné nejen jezdit, ale i zbohatnout. Zrovna nyní potvrdil Szászův národní kontrolní úřad, že zbudování dálnice vedoucí k maďarskému moři zvíci louže bylo vzhledem k prachbídné výsledné kvalitě dražší než kterákoliv z dalších nabídek. To jsme sice všichni dávno věděli, ale protože republikou tenkrát právě zmítala raně orbánovská horečka a veřejnost hleděla do budoucnosti s důvěrou, nikdo se takovými maličkostmi nezabýval.
Specialista na drůbež.
Kšefty tohoto kalibru přirozeně vyžadují seriózní banku a pár důvěryhodných bankovních expertů. Tím se dostáváme k romantickému hrdinovi našeho příběhu jménem Attila Kulcsár, důvěrníkovi prezidenta Obchodní a úvěrové banky držené Belgičany (KBC Bank – pozn. red.) a jejího prvního muže Tibora E. Rejtöa. Jestli někdo udělal na bájném Východě bleskovou kariéru, byl to on. Pokud se najde naivka, který věří a doufá, že kapitalistický řád nabízí neomezené možnosti každému, kdo má dostatek schopností, nechť si poslechne příběh o jedné z nejoslnivějších kariér východní Evropy.
Úvodem jen tolik, že v Maďarsku a předpokládám, že nejen zde, je předpokladem pro povolání prezidenta banky diplom z ekonomie, znalost jazyků a několikaletá praxe v oboru. Porovnejme si tyto body s dráhou našeho hrdiny. Attila Kulcsár se narodil v západním pohraničí na periferii města Nagykanizsa, v mnohonásobně znevýhodněných sociálních podmínkách. Tento slovní obrat v maďarštině znamená, že dotyčný je cikánského, novomaďarsky řečeno romského původu. Už jako dítě Attila výrazně vynikal mezi ostatními specialisty na drůbež, dělal čórky a kšeftíky, až pronikl do užších kruhů světa obchodu – soukromého hazardního byznysu v Nagykanizse. Byznys se v tomto případě stal synonymem pro lidovou hru skořápky. Jejími pomůckami jsou jedna kostka a tři krabičky a cílem je uhodnout, pod kterou z nich se kostka nachází, zatímco organizátor hry, sám velký mág Štěstěny, s čertovskou hbitostí krabičky přemísťuje. Zastavme se na chvilku u toho pohybu. Není pochyb o tom, že se v maďarském finančním světě výrazně etabloval a že skořápková technika byla povýšena na úroveň bankovní dovednosti. Vedle svých raných úspěchů vystudoval Attila úspěšně základní školu, čímž svá studia také završil. V jeho chápání byla univerzita turistickou atrakcí, a pokud jde o jazykovou připravenost, vysvětlil si ji jako umění zvolit si vždy dostatečně servilně to správné pozadí. Ambice jsou ale ambice. Náš Attila se stal vekslákem, to jest zaměstnancem směnárny a pronikal do stále vyšších kruhů. Jejich příslušníci mají velkou slabost pro ženy. Tento koníček je přirozeně oblíbený i v nižších kruzích, jenže existuje určitá kategorie dívek, pro které se koupěschopná poptávka vyskytuje výhradně „tam nahoře“. Attila se seznámil s jedním velmi vlivným pánem a ten se dívkami zabýval obchodně. Jenomže matička příroda je spravedlivá, a tak chudobní chlapci bývají často pohlední, kdežto bohatí bankéři většinou nechutní. Připočteme-li k tomu ještě skutečnost, že politici jsou zpravidla nechutní a staří, začíná se nám pomalu rýsovat kurs. Stylová kráska si nedá jen tak říct, ale když dostane pár tretek jako třeba byt, šperky, peníze, auto, zpravidla bohužel změní názor (samozřejmě ne každá, najde se i taková, co odmítne, a od té se pak dozvíme, jak to v zákulisí chodí).
Setkání potence s kariérou.
Poté co si Attila Kulcsár – pravděpodobně v kadibudce – přečetl nové vydání Népszabadságu, kde bylo zřejmě napsáno, že mít vzdělání znamená mít moc, zfalšoval narychlo potvrzení o brokerském kursu, a s tím se pak ucházel o místo u svého klienta Tibora E. Rejtöa. Jmenovaný je skutečně symbolickou postavou. Představte si, že na vás z tmavomodrého bankéřského obleku hledí tvář geniálního francouzského představitele gangsterů Jeana-Louise Trintignanta. Rejtö zahájil studia doma a dokončil je (nebo taky ne) v Kanadě. Každopádně se v cizině oženil – vzal si handicapovanou dceru z bohaté rodiny, což je nepochybně lidské gesto a láska hory přenáší. V případě Rejtöa bych ale Tristana a Izoldu přece jen ponechal stranou. Po svém návratu se zakrátko i on stal významnou osobou, jako ostatně všichni velcí dobrodruzi maďarského původu, kteří se vyučili za hranicemi. Šel na to ovšem zhurta a pokusil se přivlastnit si v co nejkratším čase co nejvíc, a tak jeho první bankéřský pokus ztroskotal. Našlo se pár hlupáků, kteří si mysleli, že skončil, on se ale znovu vrátil na scénu. Rejtö měl jednu již zmíněnou osobitou vášeň: líbily se mu krásné ženy, ty ho ale z moci jakéhosi prapůvodního, elementárního lidského instinktu nechtěly. K překonání této překážky bylo zapotřebí určité částky, vyšší, než kolik obvykle činí plat bankovního prezidenta, více než patnáct tisíc eur. V jeho případě se sešly dvě ambice: potence a kariéra. Absolvent brokerského kursu bez maturity Attila Kulcsár získal nejprve dočasné, posléze fixní místo. Elitu dostal na starost on.
Vlast čardášové princezny.
Maďarsko obdrželo už z několika míst nálepku „rasistické“ země a ejhle! zde máme jasný příklad, že je tomu právě naopak. I člověk z mnohonásobně znevýhodněným původem se u nás může stát VIP odborníkem. Tím se Kulcsár opravdu stal. Jeho úkolem bylo udržovat kontakty s politickou sférou, stejně jako s privátní klientelou.
Chcete-li namítnout, že podobné věci se přece dějí všude, jistě, nic proti tomu. Jenomže kromě Budapešti všude ve finančním světě znamená pojem privátní klient něco jiného. Privátní klient je ten, kdo má v bance mimořádně vysoký vklad a ze kterého má banka nejvyšší zisky. Je to jako v restauraci, kde se zákazníkům, s jejichž apetitem lze počítat každý večer, poskytují drobné slevy. V porovnání s tím odpovídalo Kulcsárovo pojetí VIP klientely spíš zvyklostem panujícím ve vlasti čardášové princezny než ve standardním bankovním světě. Já sám jsem se v jedné společnosti setkal s následujícím výstupem. Jeden můj skoropřítel, bývalý herec, mnohými využívaný jako bílý kůň, a jeho manželka, druhdy umělkyně, dnes manažerka, ještě předtím softwarová pirátka, s pýchou vyprávěli, že mají „bankovní kontakty“, díky kterým dostávají ze svých vkladů třiceti a čtyřicetiprocentní úrok (obyčejný smrtelník má šest procent)
To je sice báječné, jenže oni nefigurují na Kulcsárově seznamu. Což znamená, že jsou na některém jiném, kde pravděpodobně ještě stále působí nějaký jiný Kulcsár, v nejlepším případě pouze méně okatým způsobem. Systém VIP technologie zahrnoval jak politiky, tak umělce, kteří byli zrovna ve flóru a také – což je podle mého názoru nejžalostnější – lidi z mediální sféry, jinými slovy zástupce profese, která by měla nastavovat společnosti zrcadlo. Na zmíněném seznamu i v okruhu klientů se například vyskytla jistá televizní osobnost, která pociťovala zvláštní vzrušení, když v situaci, kdy kladla otázky na tělo svým televizním protihráčům, mohla pozorovat šestnáctileté dívenky. Figuruje tam ale i jiná televizní osobnost, která se vynoří pokaždé, když zvítězí přátelé-socialisté, aby mohla posléze přejít do opozice a uraženě trucovat. Kapitální úlovek je ovšem můj někdejší přítel, nyní ředitel jedné celoplošné komerční televize. K jeho jedinečné kariéře jen dva údaje: 1/ nejvyšší funkcí, jíž dosáhl ve svém předchozím (civilním) životě, byl vedoucí rubriky jednoho deníku; 2/ s touto výbavou dnes patří mezi oficiálně evidovanou stovku nejbohatších lidí v Maďarsku. Jinak je to ale chytrý člověk (univerzitu si dodělal až dodatečně, na studia neměl dříve čas), mluví pěti jazyky, ale kdyby se ho nějaký odvážlivec zeptal, jak přišel ke svému obrovskému majetku, asi by ho ze své televize hnal svinským krokem. Ale i tak si ho vážím. Už před třiceti lety mi prozradil, že spolupracuje se státní bezpečností a možnost zapojit se nabídl i mně. Byla to jen moje vlastní hloupost, že jsem toho nevyužil. Na celé věci je nejgrotesknější, že jsou to pořád ta samá jména. Ať už vypukne kdekoli jakýkoli skandál, jedou v tom vždycky ti samí lidé.
Když podplatit, tak všechny.
Koneckonců Kulcsárova finančnická technika byla prostá a nelze popřít, že tento nevzdělanec měl na peníze správný nos. Nejprve investoval peníze vkladatelů a potom rozdělil zisk pěkně podle pořadníku VIP. Vedl si seznam svých klientů. Podstatné bylo, aby se významní klienti dostali k penězům včas, kdežto velké firmy musely počkat. Moc se s tím nepáral – obnosy posílal na příslušné adresy prostřednictvím poslíčka v obyčejných reklamních igelitových taškách. Jen si to představme: některý z privatizačních přeborníků se v klidu rozvaluje u svého bazénu, když vtom sekretářka hlásí: „Je to tady, šéfe“. Vzápětí vstoupí messenger s igelitkou z Tesca, napěchovanou řekněme padesáti miliony. Měsíční zisk. Mezitím samozřejmě narůstal v bance deficit, bez něj by ale naši bankovní manažeři snad ani nebyli ve své kůži. Podstatné je, aby byli všichni dostatečně personálně kryti.
V tomto ohledu následoval Kulcsár svého mistra – mocného Gábora Princze, bývalého šéfa zkrachovalé Postabanky (schodek sto padesát miliard, ale čistý rejstřík). To on přišel na to, že každá politická strana se dá koupit a že bude rozhodně nejjistější koupit je všechny. Až se pak některá z koupených stran dostane k moci, oplatí všechny laskavosti, které předtím obdržela „cash“ hezky na dřevo. Zatímco Princz, který promoval v Moskvě, uvažoval v intencích systému politických partají, jeho „skořápkový“ kámoš věřil spíš na osobní kontakty. Věřil, že právě ty jsou důležité, a tak mohla začít nejpopulárnější společenská hra roku s názvem „Jak jsem se nikdy nesešel s Attilou Kulcsárem“.
Provazochodci na laně zákonnosti.
Jakmile Kulcsárovi došlo, že se schyluje k maléru, bryskně vyhledal Jánose Ádera, vedoucího frakce Strany mladých demokratů (Fidesz), a požádal ho o politickou ochranu. Vyšlo najevo, že se spolu dvakrát sešli (tedy minimálně dvakrát, neboť akce s vyplácením klientů už běží déle než mektání premiéra Medgyessyho ve funkci ministerského předsedy). Údajně se Kulcsár někde ve společnosti setkal i s Antalem Rogánem, po Orbánovi druhým nejschopnějším mužem Fideszu. Přirozeně se s ním sešel i ten racionálnější z podivné dvojice bratří Kövérových, provazochodců po laně zákonnosti. László Kövér je zakladatelem Fideszu a jeho předním věrozvěstem, navíc má čistý štít, protože všechny obchody vyřizuje jeho bratr Szilárd. Tímto způsobem se plní kasa a čest zůstává neposkvrněná. Kdyby se snad někdo domníval, že Kulcsára vzhledem k jeho skvělému vychování nejvíce přitahují občanské hodnoty mladých demokratů, podívejme se, jaká je situace v druhém táboře. V deníku, který mu byl zabaven, bylo zaznamenáno celkem sedm schůzek s Ferencem Bajou, jedním z takzvaných „socialistických numismatiků“, jinak řečeno členů MSZP k smrti milujících penízky. Sedm setkání, z toho čtyři u Kulcsára doma. Baja k tomu uvedl, že schůzky patřily k jeho pracovním povinnostem státního tajemníka. Žijeme v zemi, kde je pro státní tajemníky náplní práce navštěvovat hochštaplery v jejich bytě. Ano, u nás se tomu říká práce. V deníku figuruje i ministryně vnitra s výrazem paní učitelky a její manžel, vynikající právník: Monika Lamperthová a András Jegesi. Tytéž řeči: paní ministryně jen konala svou práci. To skoro vypadá, že bankovní sektor v Maďarsku spadá pod ministerstvo vnitra, nikoli financí. To by snad mohlo mít jedinou víceméně reálnou příčinu, totiž že naše bankovnictví je spíše záležitostí kriminalistickou než finanční. Odpovídá to sice skutečnosti, ale proč se v tom případě ministryně s líbezným úsměvem a nevalnými schopnostmi nepokusí rozplést nitky toho, co se tu děje? Kromě toho jejímu manželovi poskytla prostory jeho advokátní kanceláře do věci zapletená firma Briton, což musí být jen shoda okolností, protože ve dvoumilionové Budapešti přece nabízí kancelářské prostory jedině tato firma. Hra ještě neskončila; a my můžeme s určitostí prohlásit jen o jediném člověku, že se nikdy nesetkal s Kulcsárem – je jím László Keller, který má na starosti správu veřejného majetku, což je pořádná dřina a právě to je na ní tak hezké, že je absolutně beznadějná.
Čeká se na promlčení.
Existují i důležité vedlejší nitky. Například kauza finanční instituce Inter-Európa Bank. Jistí dva Syřané byli využiti k tomu, aby peníze přepumpované do Inter-Európa Banky, vynesli do bezpečí. Věru krásný úkol a neméně krásná je i informace, která vyplynula z jejich výpovědi, že totiž i oni zamířili ze všeho nejdřív do státní televize. Je tu ale jeden malý problém technického rázu. Hotovost, s jakou se dva muži vzdálili, by naplnila celou skříň. A to spíš šatní než prádelní, nějakou pořádnou kredenc na velké večerní, možná dokonce na kožichy. Vyjít s něčím takovým jen tak beze všeho volným krokem z banky! Není divu, že si Inter-Európa Bank vzala na paškál svého pokladníka. On za to může, neměl být lempl! Aby se to už příště nestalo, vznikl nový předpis. A tak můj soused důchodce, který téměř nemůže na nohy a důchod mu chodí poštou, je nucen štrachat se do banky a dokazovat tam, že nepere špinavé peníze. Ti, kdo úřadům tolik nedůvěřují, ale znají Maďarsko, si myslí, že by možná stálo za to prověřit odpovědnost tehdejšího prezidenta banky, která se ocitla v podezření z praní špinavých peněz. Já si to nemyslím.
Jsem si skoro jist, že tehdejší prezident banky ani přesně nevěděl, kde banka stojí, a byl do jejího čela jmenován jen proto, aby po dobu, kdy bude u moci opozice, pobíral plat ve výši jednoho či dvou milionů, které si ostatně plně zasluhuje, a protože je po finanční stránce zcela zabezpečen, určitě to nebude dělat pro peníze. Nebyl to člověk intelektuálně natolik způsobilý, aby dokázal transakci takového typu odhalit. Bude se tedy hodit na funkci premiéra, vždyť přece v čele oné banky, kde se peníze propíraly jako v automatické pračce, seděl právě on, sám Péter Medgyessy. Jak se ukázalo, byla to šťastná volba, protože bance tím pádem nehrozí do roku 2006 pražádné nebezpečí a pak už to bude beztak promlčené.
Švábi ztratili společníka.
V současné době čekají naši hrdinové na lepší časy na rozličných předběžných stanovištích. Attila Kulcsár sedí ve Vídni v cele předběžného zadržení a nechce se mu domů; alespoň to stále tvrdí svému právníkovi, který je s odvoláním na své poslání obhájce pokaždé skoupý na slovo a na tváři se mu zračí směsice neuvěřitelného nepochopení a právnické povznesenosti. Attila dluží přibližně dvacet miliard a šance, že by se z této sumy znovu vrátila do kasy byť jediná vindra, je mizivá, a kdyby přece, pak to bude jen zlomek. Také Tibor E. Rejtö se zrovna chystal do Vídně, údajně za nákupy, když byl zadržen, podle jiné verze měl namířeno na letiště. Od té doby prošel policejními celami i basou na prokuratuře. Na policejní cele mu vadilo, že jsou tam švábi. Nevěděl, že to patří k věci. Nechal se přeložit. Od té doby švábi prolévají hořké slzy, neboť už dávno se mezi nimi nevyskytl nikdo, kdo by jim připadal tak blízký. V této chvíli sedí v cele na prokuratuře, kde podle všeho žádní švábi nejsou. Není divu, vždyť nejvyšší státní zástupce Péter Polt je rovněž člověk předchozí vlády, který je každou chvíli v parlamentu přehlasován a den co den zastaví vyšetřování proti některému svému bývalému kamarádíčkovi. Pak tady máme dva Syřany, oba velice ochotné, může se dokonce stát, že vyklopí, kdo všechno v tom jede.
Vkladatelé se nemusejí obávat. Belgická banka, pro kterou je tento případ doposud nejslabším momentem v její historii – by měla dostat padáka. Pravděpodobně lituje, že kdy vložila kapitál do naší zkorumpované země, vyplácí vkladatelům úroky, samozřejmě nikoli nadstandardní, ale běžné. Nevadí, však ona se dříve nebo později zahojí v jiné lepší zemi.
V komisi, která vznikla za účelem prošetření kauzy, vedle sebe zasedli vysoce postavení představitelé obou velkých politických stran. K atmosféře, v jaké se jednání odehrávají, snad jen tolik, že první z nich bylo předčasně ukončeno, protože se strany nebyly schopny dohodnout na pořadí jednotlivých slyšení. Je zřejmé, že komise jen těžko něčeho docílí. A jisté je, že podobně dopadne i státní tajemník se svými trapnými pseudopokusy v oblasti veřejných financí.
Děkují za optání, mají se dobře.
Seznamem se ve vší tichosti táhne ještě jedno jméno, k němuž patří roztomilá osůbka - přítelkyně ministra zahraničí. Ministr zahraničí je zároveň předsedou vládní strany. To je zatím jediný záblesk naděje. V čele maďarské diplomacie stojí kromobyčejně potentní muž, který se nedá opít rohlíkem, spolehlivě rozpozná rozdíl mezi královnou krásy a manželkou v důchodovém věku.
Situace je taková, že Attila Kulcsár dopadne zřejmě stejně jako před lety Oswald v Americe. Bude to všechno jenom na něj. Než by se z celé věci mohla stát skutečná kauza, shodnou se všichni jeho známí, že ho v životě neviděli. Tibora E. Rejtöa propustí na Západ a uloží mu tvrdý trest: už nikdy se nebude smět vrátit do své vlasti krást, což pro něho sice bude těžká rána, on se však s tím dřív nebo později vyrovná. Maďarský mediální svět bude ochuzen o jednu důležitou postavu a ostatní děkují za optání, mají se dobře. Holčiny jsou stále k mání, s ohledem na inflaci pochopitelně trochu dráž.
Vynechal jsem podstatu, ačkoliv je důležitá: parlament chce schválit zákon, kterým by zrušil pozici, kterou zastává Károly Szász alias diakon Štěpán, stoupenec boha jménem Viktor Orbán. Je to totiž jediný způsob, jak se ho zbavit. Podle zákona by se měl jeho nástupcem stát vícečlenný sbor, do kterého už se chystá celá parta.
Peníze se nepřestaly točit. Ve své zprávě zařadila Evropská unie Maďarsko někam doprostřed mezi deseti vstupními státy. Nejdynamičtějším městem celého regionu je Praha, nejlépe se rozvíjející zemí Slovinsko. Maďarsko se ve své kandidatuře pomalu, ale jistě propadá. Jestliže jste dočetli můj článek až sem, snad chápete důvody.
Na závěr přece jen jedna dobrá zpráva: János Erös děkuje za optání, má se výtečně, deficit Maďarské rozvojové banky utěšeně roste. Pomalu zřejmě dosáhneme na pátou tisícovku státních miliard investovaných do pokrytí bankovního schodku. Potom uspořádáme velkou oslavu (s ohňostrojem) a galavečer v operetě. V tom jsme dobří. Jen kdyby tu nebyly ty zpropadené peníze. Vždyť tady ale vlastně ani žádné nejsou! Všechny si je rozebrali kamarádi ze seznamu VIP. A jestli někoho zajímá, jak vydrží Rejtö v cele bez ženské, má smůlu. Já to nevím.
Péter Siposhegyi, autor je maďarský dramatik a publicista