Dlouho mi hlavou neběžely tak rozporuplné pocity jako nad nedávným vystoupením Richarda Müllera v pražském divadle Hybernia. Byla v tom i jistá úleva, že zpěvák po letech nezdarů a váhavém vykročení po přerušení kariéry znovu nalezl sebe sama na dně komorních verzí svých písní. Byl stejně nonšalantním bavičem jako před lety a i skladby znovu zněly jako osobní výpovědi, a ne jako noty (a někdy i slova) někoho jiného, které jen přijal za své.
Nad vším se přesto vznášela vzpomínka na vyprodanou Akropoli z podzimu 1999, v níž zpěváka na vrcholu sil doprovázel legendární, předčasně zesnulý klavírista Jaro Filip. Byl to jeden z koncertů, o nichž člověk může s klidem prohlásit, že by zemřel jen proto, aby jejich kouzlo mohl zažít znovu.
Míra uvěřitelnosti
Poněkud mlhavěji si vybavuji následující odpoledne, kdy jsem se vydal do Počernic za slíbeným rozhovorem, který se nakonec neuskutečnil. O Müllerovi jsem však v letech následujících psal nesčetněkrát, společným jmenovatelem článků bylo především téma identity. Dodnes mi není jasné, zda je introvertem, který se před publikem vysvléká nejen fyzicky, ale i ze všech přehmatů a hledání, anebo bonvivánem Rohanem. Hranice mezi osobní výpovědí, uměleckou stylizací a podléháním tlaku spolutvůrců či vydavatele se s každým albem klikatila a posouvala, ale bohužel nikoli k transparenci.
Jako by ale interpretovi, autorům a producentům o uvěřitelnost už ani nešlo. Jistě, Müller není šansoniér, ale „jen“ zpěvák, a tak se může zdát, že jeho řemeslem je přetvářka spíše než dennodenní předkládání srdce na dlani. Potřeba vytvářet „hity“ i sklizně posluchačských cen napovídají, že přijetí skladeb je často zřejmě důležitější, než co je posluchači vysíláno. Díky značné medializaci ale mohl do zpěvákova soukromí (a s trochou cynismu i do jeho zdravotní knížky) nahlédnout každý, a tudíž si kdokoli může udělat představu, do jaké míry jsou písně i přes zřejmou autorskou licenci autobiografické.
Masovost i osobnost
Lze odpouštět písně „veselé“, ale plytké nikoli. Problémem zpěvákova pohybu mimo bezpečná pole osobních výpovědí je téměř okamžitá ztráta autenticity. A stejně nevěrohodné jsou i „experimentální“ momenty. Britský zpěvák David Sylvian dokázal po boku současné elektronické moderny natočit zřejmě nejlepší a zároveň i nejintimnější díla kariéry.
Müller se sice obklopil špičkou mladé slovenské producentské generace, ale pokus omladit jej postrádá hlubší koncept. Několik klasických písní v osvěživých aranžmá doplňují na novince Eště poněkud prvoplánové hity a bohužel i další pokusy „dobýt“ i jiné publikum než to tradiční. Duet o pokoře se zpěvačkou, která ušlechtilé pohnutí viděla leda v ženském časopise o přestávce u vizážistky, působí jako hazardování se jménem stejně jako až příliš době poplatné hrátky s vokálními efekty. U zpěváka, který nijak velkým rozsahem nikdy nevynikal a jehož kouzlo se odvíjí od jedinečného charismatu, působí jako nepodařený vtip. Kloubit tradici s modernou, masovost s osobností lze i šťastnějšími způsoby a leckteré ze zpackaných písní by za jiných aranžmá byly perlami.
I alba roztříštěná totiž mohou působit jako uzavřený celek, musí ale o něčem vypovídat. Novinka je vlastně albem povedeným, naznačuje, že Müller má namířeno k vyrovnanější tvorbě z devadesátých let. Určité plytké momenty jej doprovázely i tehdy, ale musí se především rozhodnout, zda sbírat ocenění, anebo lidem o sobě něco říct. A ne jen naoko. Na novince se dělí o to, že ráno vstal z hrobu a neví, zda se opařit čajem.
