Nabídnu vizi a berte ji, či neberte. Když se neshodneme, nemusím u toho dál být, tvrdí bývalý velvyslanec ve Washingtonu a Moskvě
Dvacet let působil v diplomacii, rok jako manažer pro zahraniční vztahy ve finanční skupině PPF. Nyní má za sebou první týdny v advokátní kanceláři Squire Sanders v Praze, ovšem s perspektivou práce po celém světě. Petr Kolář nevidí tyto změny jako skoky, nýbrž jako logický vývoj, byť s jistou dávkou štěstí. „Stěžovat si nemůžu. Mohu mít více klientů, mohu využívat své know-how a jsem pořád Petr Kolář, který úzce spolupracuje s renomovanou firmou,“ říká někdejší ambasador a současný seniorní poradce.
* Máte za sebou rozjezd v novém angažmá. Jaký byl?
Dobrý. Sice se pořád ještě rozkoukávám, nicméně jsem sám sobě zaměstnancem a můžu mít své klienty. A když bude klient chtít, může využívat služby i té advokátní části. Respektuji etický kodex Squire Sanders, aby nenastal střet zájmů mezi mým a jejich klientem, pokud to není stejná osoba. Jsem odpovědný sám za sebe, a když někde vystupuji či říkám něco do médií, poškozuji maximálně svoje zájmy.
* Máte externí smlouvu, dali vám pracovnu v centru Prahy s možností využívat celosvětové sítě kanceláří, měl jste tedy pocit, že vás hodně chtěli?
Ano, měl.
* Kdo koho oslovil?
Začalo to už o dost dříve. Poprvé jsme o tom mluvili před dvěma lety. Tehdy jsem jakožto velvyslanec v Moskvě dospěl z několika důvodů k názoru, že dvacet let v zahraniční službě je dost a že by to chtělo změnu. Pohnutky byly profesní a dílem osobní. Oznámil jsem ministrovi, že budu končit, pak jsme odchod postupně odsouvali. Já se začal zajímat, co budu dělat. Chtěl jsem dát výpověď a odstřihnout se, nenechávat si žádný klíč k zádním vrátkům. Diskutoval jsem o tom s kamarády a jeden z nich - Radek Janeček, šéf Squire Sanders - mi nabídl, abych šel k nim. Vážně jsme o tom jednali ve druhé polovině roku 2012.
* Tedy ještě před PPF?
Ano. Začali jsme sestavovat byznys plán, šlo o to, že budu zaměstnancem na seniorní pozici. Mezitím se rozneslo, že to je seriózní úvaha, ne řeči, a ozvali se mi z PPF, konkrétně Vladimír Mlynář. Do Moskvy přiletěli pan Šmejc a pan Kellner, finanční podmínky nabízeli velmi dobré. Mě ale nejvíce fascinovalo, že je to česká finanční skupina, která expanduje ven, a já jsem nechtěl dělat něco tak moc daleko od zahraniční služby. Takže jsme se dohodli.
* Měl jste pocit, že vás znají i po odborné stránce? Že nechtěli jen vaše jméno?
To úplně přesně nevím. Oni se mnou mluvili, já jsem si v dosavadní diplomatické praxi zakládal na tom, že mám určitý světonázor. Aby si každá partaj nemyslela, že jsem tak trochu jejich. Jsem středopravý, nejsem extra konzervativní, v evropském kontextu liberál, v americkém konzervativec.
* Petr Kellner vás chtěl vidět osobně?
Ano, bez něj by to na takové pozici nešlo, žádalo si to jeho osobní rozhodnutí. Sešli jsme se, tuším, v Moskvě dvakrát, ovšem viděli jsme se už dříve, když jsem nastupoval jako velvyslanec.
* Jak na vás zapůsobil? Lidí, co se s ním potkali, není zase tolik.
Impozantně. Je to velmi chytrý člověk, má zvláštní osobní charisma. Ví, co chce.
* A vaše dojmy z práce pro PPF?
Byla to zajímavá zkušenost, velmi intenzivní. Bylo to o byznysu venku, já neměl nic společného s tím, co se odehrávalo ve skupině v Čechách, ať už šlo o nemovitosti nebo telekomunikace. Já se čistě zaměřoval na byznys, hlavně ven na Asii, na Rusko jen minimálně.
* Pozici externího komunikátora pro vás vytvořili, nebo uvolnili?
Nikdo takový předtím v PPF nebyl, byla to židle pro mě. V té době probíhala masivní expanze ven, kromě Střední Asie šlo o Čínu, Indii, Vietnam, Filipíny. Bylo rovněž dost práce s Bruselem, tam jsem si to hodně odpracovával.
* Proč právě tam?
Jsme v Evropské unii, PPF je firma s českým vlastníkem. Se sídlem v Praze, registrovaná v Nizozemsku. Proč tedy nevyužít, co EU nabízí, v rámci Evropské komise, Evropského parlamentu, služby, vnější akce… Evropská diplomacie má být k dispozici evropskému byznysu v zahraničí v případě, že je ohrožen nebo se tam něco děje. Nemá povinnost podporovat vás jako národní ambasády, ale být k dispozici, když je nějaký problém. V těchto teritoriích nikdy nevíte, mají tam často regulovaný byznys. Je třeba mluvit s jejich regulátorem a na to má EU servis.
* Jak to vypadá v praxi?
Musíte svým protějškům vysvětlit, o co vám jde, oni si vás vyslechnou a snažíte se najít společné řešení. Většinou chápou, že žijí z daní Evropanů a že za to musejí něco odvádět. Musíte jen vědět, na koho se obrátit, mají to rozdělené. Na přístup evropských institucí si nemůžu stěžovat.
* Nějaký příklad?
Třeba investice v zemi s regulovaným finančním byznysem. Tam nechápou, k čemu je dobrý spotřebitelský úvěr, který si u nich chcete vzít. Berou to jako něco, co může ohrozit stabilitu jejich vnitřního trhu. Je třeba je přesvědčit, že může jít o oboustranný prospěch. A k tomu můžete využít právě Brusel.
* Jak široká je škála unijní asistence?
Dost široká. Pro větší názornost: momentálně mám zázemí renomované právní kanceláře, já dodávám nějakou strategii. Když klient souhlasí, začíná část, která má u nás pejorativní nádech. Myslím tím lobbing čili představu člověka s igelitkou, který jde někoho podmazat. Já to tak nevidím. Mým úkolem je prosadit zájem někoho, kdo by měl být košer. Jen ta druhá strana to možná úplně nechápe. Ideální je potom pomoc spojence, který má tak vysoký kredit, že jej nelze ignorovat. To jsou zastoupení EU v cizině. V této součinnosti nastupuje etapa přesvědčování, že případné poškozování evropského byznysu je i poškozováním tamních zájmů.
* Existuje určitá návaznost mezi tím, co jste dělal pro PPF a pro Squire Sanders, tedy s tím rozdílem, že teď máte větší samostatnost a pravomoci?
Ano, zjednodušeně řečeno tomu tak je. Mohu mít více klientů, mohu využívat své know-how a jsem pořád Petr Kolář, který úzce spolupracuje se Squire Sanders. Tato firma velmi dbá na svou reputaci, kterou si dlouho budovala, je si vědoma, že vše může být rázem pryč. Nedávná finanční krize ukázala, že lidé musejí být čím dál opatrnější, komu svěřují své peníze, svá intimní data. Mimochodem, právě jsem viděl Vlka z Wall Street, člověk se tomu směje, jenže…
* Srovnával jste filmový příběh s realitou, kterou jste v Americe zažil?
Chtěl jsem to vidět proto, že jsem u všeho tehdejšího dění byl. Myslím, že stále hledáme příčiny a poučení tam, kde je to docela jednoduché. Vnímal jsem to tak tehdy stejně jako dnes. Lidé by neměli utrácet o moc více, než si vydělají a jsou schopni splatit. A ti, kdo jim peníze půjčují, by je měli půjčovat jen těm, co jsou schopni splácet. Vše začalo hypoteční krizí - kdekdo si v zámoří mohl postavit dům, třebaže na něj neměl. Jako český velvyslanec ve Washingtonu jsem denně dostával do poštovní schránky obálky s nabídkami na kreditní karty, na různé úvěry. Dostával to každý. Byla to nezodpovědnost, nenasytnost, bohorovnost všech, tak dlouho se s těmi lidmi hrálo letadlo, až celá západní civilizace zjistila, že je na pokraji zhroucení. Lidé nebyli schopni splácet dluhy, banky neměly peníze, vlády říkaly, že banky nesmějí padnout, a lily do nich hotovost. To vše je proti slušnosti, proti zdravému rozumu.
* Nejenom v Americe, vezměme si Řecko… Nebylo hledání východisek o to složitější, že selský rozum narážel na letité zvyky? Jak vysvětlit lidem, že to, nač byli zvyklí a považovali to samozřejmost, náhle mít nebudou?
Určitě. Navíc s každou volební kampaní přišel někdo, kdo sliboval další výhody. Další přihazování peněz. Přišlo mi neuvěřitelné, když prezidentský kandidát Obama prohlašoval, že se přičiní o to, aby se pracovní místa přesunula z Asie zpět do USA. Kolik Američanů by asi bylo ochotno dělat za peníze šiček v Bangladéši?
* Říkáte, že teď máte volnější ruce. Je pravda, že jste se v PPF ocitl občas v situaci, kdy jste si uvědomil, že jste jen kolečko v soukolí? Že vás hnali z jednoho konce světa na druhý, aby ve finále rozhodl někdo jiný?
Asi takto: jsem za tu zkušenost vděčný. Nicméně moje ego je podle všeho špatně připravené na korporátní kulturu. Byl jsem zvyklý postupovat v diplomacii tak, že jsem nabídl nějakou vizi, nějakou strategii, a poté nesl svou kůži na trh…
* Jinak řečeno, věc jste dotáhl do konce a nesl za ni odpovědnost?
Přesně tak. Nemám rád rozmělňování odpovědnosti. Zároveň si uvědomuji, že by to nebylo úplně fér vůči někomu, kdo je majitelem společnosti, jsou to jeho peníze. Nemám odborářský přístup, nabídnu vizi a berte, či neberte. Když se to nepotká, nebudu vyžadovat, aby mě zaměstnavatel za každou cenu respektoval. Jen u toho už dál nemusím být. Souvisí to s pocitem osobní svobody.
* Byl rozchod s PPF korektní?
Ano, velmi korektní.
* V diplomacii jste strávil dvě dekády. Jak to bylo s přizpůsobováním se novým štacím, zkracovala se vaše adaptační doba?
Řekl bych, že ano. Patří k tomu jistá rutina, zkušenost. Některé věci ale zůstávaly stejné. Vždy mně připadalo úžasné stanovit s ohledem na aktuální výzvy vlastní priority (pochopitelně v souladu s domácími zájmy) a podle toho jednat. Do Švédska jsem přijel krátce poté, co vstoupili do EU. Byli čerstvým členem a v rámci solidarity se nás, kandidátskou zemi, snažili brát jako někoho, komu je třeba vyjít vstříc. V Irsku to bylo o smlouvě z Nice, o jejím repete (Niceská smlouva je smlouva pozměňující Smlouvy o EU, v Irsku se kvůli ní konalo na podzim 2002 druhé referendum - pozn. red.). Tam jsem udělal něco, co by diplomat neměl: když za mnou přišli představitelé irské vlády, zda bych jim nepomohl v kampani před druhým referendem, zapojil jsem se do ní - s vědomím českého ústředí. Vystupoval jsem s irskými politiky před voliči, vysvětlovali jsme, že nepřijdou o neutralitu, že automaticky nebudou potraty. A podobně.
* A ve Spojených státech?
Všichni se tam zabývali finanční krizí, já měl vlastní témata. Prvním byl bezvízový režim, bylo strašně zajímavé vysvětlovat americké reprezentaci evropské souvislosti. A posléze protiraketový štít, přesněji řečeno úvahy o něm. Krizi jsem sledoval víceméně jako pozorovatel.
* Zbývá Rusko…
Přijel jsem za prezidenta Medveděva, země žila v očekávání, co bude dál. Zda se bude dál rázně liberalizovat, nebo se bude pomalu, ale nezadržitelně otevírat. S Putinem přišel zlom, u některých to vyvolalo euforii, u jiných frustraci. Zajímavé bylo si uvědomit, že mezitím vznikla střední třída, právě díky Putinovi, že se dal dělat byznys. A tatáž střední třída začala proti establishmentu protestovat. Už nechtěla mít pouhou jistotu výplaty a požitků, chtěli mít Moskvu bez zácpy pro svá drahá auta, chtěli po státu služby. Ti lidé měli zčistajasna co ztratit. Nikdy se neměli tak dobře, ovšem chtěli více. Když jsem to vyprávěl doma, byl jsem za rusofila. Tady se Rusko stále bere za něco podivného, neuchopitelného, od čeho je třeba si držet distanc. Češi nemají ponětí, co se tam děje.
* V Česku vždycky platilo škatulkování, ve vašem případě se střídalo zařazení diplomat, byznysmen, poradce. Není to spíše tak, že se ty škatulky mohou celkem doplňovat, aniž by vyvolávaly emoce?
Víte, lidé se dělí na slušné a neslušné. Život můžete prožít tak, že budete závidět, škodit, otravovat sebe a všechny kolem. Anebo s ním naložíte tak, že vám bylo něco dáno. Že si ho můžete užít. Mě baví pracovat, má-li někdo potřebu to definovat, ať se do toho pustí. Nechávám to jiným. Neřídím se tím, že abych někde uspěl, musím být za každou cenu servilní. Můžu kritizovat, nepotřebuji urážet. Jistě, jsou typy lidí a vlád, kteří se vás pokusí zlomit, zastrašit, ale dá se to ustát.
* Myslíte, že jste v profesním životě klikař?
Bezpochyby. Štěstí přeje připraveným a já se snažil být tím připraveným. Stěžovat si rozhodně nemůžu. Po Sarajevu (na konci roku 1997 potvrdil, že premiér a předseda ODS Václav Klaus věděl o tajných sponzorech strany, načež vláda padla - pozn. red.) jsem byl padouch. Někteří lidé se se mnou báli promluvit, přecházeli na druhý chodník. Už jsem to zažil na konci osmdesátých let, kdy jsem odmítl kandidaturu do KSČ. Na všem je něco fajn. Dělat hlídače pneumatik ve sběrných surovinách v Horních Počernicích byla zábavná práce, hodně jsem tam četl a spoustu věcí si srovnal. I při vykládání vagonů byli bezva lidé, celý den bylo navíc volno. Když jsem uklízel v Akademii věd na Malé Straně, chodil jsem do práce čerstvě zasněženou Prahou. V posudku jsem měl, že doktor Petr Kolář vykonává práci vrátného a uklízeče svědomitě. „Toalety v prvním patře jsou vždy vzorně čisté a klíče jsou na svém místě.“ Člověk musí občas trochu padnout na zadek, život musí být nahoru a dolů.
* Zaobíráte se občas myšlenkou, že byste něco udělal jinak, lépe, rozvážněji?
Tisíc a jednu věc. Neustále pochybuju, lidé, co o sobě nepochybují, mě udivují. Já se raději hryžu.
Na PPF mě nejvíce fascinovalo, že je to česká finanční skupina, která expanduje ven, a já jsem nechtěl dělat něco tak moc daleko od zahraniční služby. Takže jsme se dohodli.
PETR KOLÁŘ (52)
* Vystudoval národopis a knihovnictví na Filozofické fakultě UK. * Před rokem 1989 pracoval v Akademii věd, hlídal pneumatiky ve sběrných surovinách a vykládal vagony. * Od roku 1993 pracoval v diplomacii, byl velvyslancem ve Švédsku, Irsku, USA a Rusku. * Na konci 90. let byl poradcem Václava Havla, v letech 2003 až 2005 byl náměstkem ministra zahraničí. * Poslední rok strávil v PPF, nyní je externím poradcem advokátní firmy Squire Sanders. * Je ženatý, má dvě děti.
ZPÁTKY V PRAZE
Hlavní města Spojených států a Ruska vyměnil za střed Prahy s výhledem na jezdeckou sochu svatého Václava. Za masivním stolem v pracovně, kterou mu pomáhala naaranžovat manželka, sedí zády k oknu, monitorem počítače ven. „Pro bývalého diplomata je to zcela nová zkušenost, tam se to bralo, že vám na obrazovku nesmí být vidět,“ říká. Minulost a přítomnost přemosťuje výstava fotografií s jednotným scénářem „PK plus někdo“. Za někdo si dosaďte George Bushe staršího i mladšího, Sarah Palinovou, Baracka Obamu či přední ruské představitele. Nechybějí známí byznysmeni. „Jsem vděčný za každou zkušenost,“ konstatuje nájemník kanceláře v domě s číslem popisným 57.
Finanční krizi způsobila nezodpovědnost, nenasytnost, bohorovnost všech. Tak dlouho se hrálo letadlo, až celá západní civilizace zjistila, že je na pokraji zhroucení.
O autorovi| Igor Záruba, zaruba@mf.cz