Expolitici se z byznysu zpátky do politiky nevracejí a vracet se nebudou. A je to dobře
Osudy českých expremiérů, jak je popisujeme v tomto vydání týdeníku Euro, jsou do značné míry odrazem rozháranosti české politiky a její nestability nejen v parlamentu, ale i uvnitř klíčových politických stran. Dokumentuje to skutečnost, že jen Václav Klaus a Vladimír Špidla se dočkali toho, že jim jejich spolustraníci za práci poděkovali pomocí v další životní kariéře.
Klause jeho ODS dvakrát dotlačila na Hrad a Špidlu sociální demokraté nechali zařídit si pěkný důchod v Evropské komisi.
Na druhé straně je realitou, že muži, kteří se v Česku dostali na vrchol politické kariéry,
protože co si budeme povídat, premiér skutečně řídí zemi a prezident jen klade věnce, jsou v rozporu s názorem široké veřejnosti schopni živit se skutečnou prací a nejen politikou. A to i ti, kteří Strakovu akademii opouštějí za poměrně dramatických okolností a péče orgánů činných v trestním řízení. Jako naposledy Petr Nečas, s nímž přinášíme exkluzivní rozhovor o jeho současném působení.
Dokonce se zdá, že zrovna jeho ona trpká a těžká zkušenost s koncem kariéry posílila. Nenašel oporu u žádné velké korporace jako třeba jeho předchůdce Mirek Topolánek, takže se mu začínalo o něco hůře. Nicméně na druhé straně zase není pochyb o tom, že dostává peníze za práci, a nikoli za „minulé zásluhy“. Firmy střední velikosti s podnikáním přesahujícím hranice Česka i evropského kontinentu tak dostaly možnost využít unikátní know-how, které lze získat opravdu jenom ve vrcholné politické funkci. A zřejmě to dokážou využívat dosti efektivně. Ta práce není zdaleka jen o tom, že vizitka expremiéra otevírá dveře všude na světě, jak sám Nečas připouští. Velmi podstatná je znalost vztahů a souvislostí mezi politikou a byznysem a zkušenost ze zahraniční politiky. Pozoruhodné jsou zejména Nečasovy aktivity v Číně, s níž se snažil za svého premiérování urovnat vztahy napjaté z dob přátelství Václava Havla s dalajlamou, a parta dalších Havlových přátel kolem Karla Schwarzenberga mu to pořád kazila. Zřejmě to Číňané nepřehlédli. Nečasovi se prostě daří, a tak lze očekávat, že lukrativních zakázek ještě přibude, až se vyjasní jeho osobní situace. A po nedávném rozsudku v kauze Nagygate to pro něj vypadá velmi nadějně.
Samozřejmě že kariéra v konzultačním a poradenském byznysu vyžaduje schopnost „přestat být šéfem“ a dávat to všem okolo najevo. Možná právě na tom se zasekla civilní popremiérská kariéra Jiřího Paroubka, který asi jediný z bývalých předsedů vlád není schopen pochlubit se nějakým dobrým a zveřejnitelným byznysem. Nakonec i ten Stanislav Gross nějak fungoval v právní kanceláři a nedělal jen zázračné obchody typu Moravia Energo.
Je nicméně faktem, že expolitici se z byznysu zpátky do politiky nevracejí a vracet se nebudou podobně, jako je tomu v jiných zemích. A je to dobře. Na debaty o konfliktech zájmů nám stačí jeden byznysmen na současné politické scéně víc než dost.
O autorovi| Pavel Páral, paralp@mf.cz
