Severoatlantická aliance v Afghánistánu zanikla. Alespoň v podobě, jak ji známe. Není již především vojenskou organizací. Stala se klubem, který, je-li třeba, může být mobilizován k politické podpoře vojenských operací Spojených států.
Toto je radikální závěr z diskusí, které se vedou po 11. září loňského roku ve Spojených státech, Velké Británii, Rusku či Francii. Z diskusí, které v České republice zanechávají otisk svým pouhým okrajem; ve zdejších médiích nalézáme především spekulativní seznamy kandidátů, kteří budou letos v listopadu do NATO pozváni. Ale jaký smysl bude napříště aliance mít? Co hodlají z NATO učinit země Evropské unie a co chtějí alianci vtisknout Spojené státy? Podobné otázky nejsou na veřejnosti slyšet.
Tento stav ovšem není náhodný. Odráží koncepční schopnosti Kavanova ministerstva zahraničí. Česká republika, byť pořadatel podzimního summitu NATO, dosud neví, co hodlá prosazovat a jaká podoba aliance by nejlépe vyhovovala českým zájmům. V pořadu BBC Svět kolem nás to připustil i Karel Kovanda, velvyslanec České republiky v NATO.
Asymetrie se zvětšuje.
Role a struktury NATO jsou v posledních měsících zpochybňovány jako nikdy předtím. Přísnější analytici hovoří při vzpomínce na afghánskou kampaň o ponížení evropských členských zemí. Ačkoli po 11. září 2001 aliance poprvé v historii využila článek o kolektivní obraně, Spojené státy to označily za akt ryze symbolický a vojensky se zařídily zcela po svém. Ostatně - nikoli bez příčiny.
Zatímco v politické a ekonomické rovině jsou vztahy mezi Evropou a Spojenými státy takřka rovné, v bezpečnostní a vojenské oblasti se asymetrie stále zvětšuje. Základem jsou rozdíly ve výdajích na obranu. Podle stockholmského Mezinárodního mírového institutu převyšuje roční americký vojenský rozpočet (379 miliard dolarů) rozpočty čtrnácti následujících zemí ze žebříčku nejvyšších vojenských rozpočtů dohromady - včetně západní Evropy, Japonska, Ruska a Číny. Tato skutečnost se odráží ve využívání technologií a interoperabilita neboli schopnost evropských a amerických armád působit společně je stále nižší. Ostatně jako hlavní vklad NATO do afghánské kampaně se uvádí nasazení letadel s radarovým systém AWACS nad americkým územím. Američané o tuto službu požádali proto, aby mohli své letouny využít v boji a vyhnuli se komplikované spolupráci nebo dokonce sdílenému velení.
Na zkostnatělost aliance si ovšem stěžuje i její generální tajemník. V únoru tak učinil veřejně v rozhovoru pro deník Financial Times. „Evropa neutratila dost, aby mohla provádět technologiemi ovládané operace. Většina evropských vzdušných sil,“ řekl George Robertson, „umí shazovat pouze hloupé bomby. Nemůže využít inteligentní zbraně, neumí doplňovat palivo ve vzduchu. A pokud se týká rozhodovacích mechanismů, aliance není flexibilní.“
Překvapivý obrat na jih.
Co se aktu rozšíření aliance týká, ve srovnání s rokem 1999 se podstatně změnila kritéria. Před Českou republikou, Maďarskem a Polskem stála řada úkolů týkajících se především reformy armád. Letos jsou na kandidátské země kladeny podmínky spíše politické: Rumunsko musí potlačit korupci, Lotyšsko má vyřešit podmínky pro ruskou menšinu, Slovensko by nemělo nechat Vladimíra Mečiara vládnout. Odpovídá to skutečnosti, kterou snad všichni analytici, komentátoři a v médiích citovaní američtí politici považují v posledních měsících za hotovou věc: NATO se stává politickou organizací. A jako taková se v listopadu může rozšířit až o sedm členů.
Za nejjistější nové členy NATO považují americká média tři pobaltské republiky. Proč? Strategicky alianci nijak zvlášť neprospějí. Ale Washington potřebuje ukázat Rusku, že navzdory novému druhu partnerství bývalá velmoc nemůže zabránit Lotyšsku, Litvě a Estonsku v cestě do NATO. Pokud by přihlášky pobaltských zemí byly odmítnuty, znamenalo by to slabost aliance.
Mezi překvapivé favority (o Slovinsku také nikdo nepochybuje) se v posledním čase dostaly i dvě balkánské země. Nejen proto, že Rumunsko vyslalo své vojáky do mírových sborů v Kábulu a Bulharsko umožnilo tankovacím letadlům Spojených států využívat leteckou základnu v Burgasu. Důvody pro členství Rumunska a Bulharska jsou jak strategické, tak politické. Strategicky by tito členové vyplnili geografickou mezeru mezi Maďarskem, Tureckem a Řeckem a poskytli by ještě bezpečnější kryt Itálii, Španělsku a Francii. Navíc by se mohli stát důležitým opěrným bodem historických strategických zájmů aliance v oblasti Černého moře - a jakýmsi mostem ke státům Střední Asie. Politicky, píše člen sboru poradců Clintonovy administrativy Mark Brzezinski (syn známého politologa Zbigniewa Brzezinského), by aliance pomohla těmto zemím upevnit demokracii a ekonomickou stabilitu.
Spokojený ruský pohled.
Popisovanému trendu pochopitelně odpovídají i poslední reakce Ruska a nový druh partnerství, jež aliance s Ruskem uzavřela. Nejjednodušší vysvětlení faktu, že prezident Vladimir Putin přestal protestovat proti členství pobaltských zemí v NATO, je, že své mlčení vyměnil za lepší vztahy se Spojenými státy a za volné ruce v Čečensku, na Ukrajině, v Moldavsku a Gruzii. Jenže důvody jsou hlubší.
Také Vladimir Putin ví, že Severoatlantická aliance přestala existovat ve své původní, převážně vojensky zaměřené podobě. Ruský prezident navíc zakusil, jak se Američané zařídili po 11. září (stejně jako během války v Zálivu): naplnili vlastní plány, sestavili vlastní koalici, umožnili Rusku jednat s Washingtonem přímo. „NATO prochází krizí identity,“ řekl Financial Times nejmenovaný kremelský poradce. „V Afghánistánu se neangažovala, protože její mašinérie je extrémně konzervativní. Rusové byli Americe v první fázi mnohem užitečnější.“
Tento ruský pohled se podobá americkému. „Nebude to přehnané, když řekneme, že politická a vojenská podpora Ruska spolu s jeho ochotou umožnit amerických silám využít základny ve Střední Asii přispěla k antiteroristické kampani více než většina spojenců z NATO dohromady,“ napsali Eugene Rumer a Jeffrey Simon z Institutu národních strategických studií - a zdaleka nejsou jediní.
Tento vývoj jistě není Vladimiru Putinovi nepříjemný. Naopak. Severoatlantická aliance se mění v organizaci, jejíž význam vyhovuje ruským zájmům. Ba co víc, v organizaci, která se takřka sama od sebe domáhá ruské spolupráce. I když ekonomicky v ruinách a vojensky slabé Rusko se vrátilo na velkou scénu. Coby země, která se teprve rozhodne, kdo bude jejím hlavním partnerem. Evropa, anebo Spojené státy? Než se Rusko rozhodne, k vlastnímu prospěchu může obě veličiny stavět proti sobě.
Věk jediné supervelmoci.
Otázka smyslu a role NATO s budoucími vztahy mezi Spojenými státy a Evropou úzce souvisí. Bude 21. století obdobím americké globální hegemonie, zatímco Evropa se stane jakýmsi juniorem, který „nosí vojenské bágly a přichází po amerických intervencích s penězi na obnovu a rozvoj“, ptá se Paul Gillespie v Irish Times.
Připomeňme, co se přihodilo před 11. zářím: Spojené státy odmítly Kjótský protokol o globálním oteplování, zřekly se účasti na plánu OECD proti praní špinavých peněz, neratifikovaly konvenci OSN proti obchodu s ručními zbraněmi, odmítly podepsat konvenci o biologických zbraních, lobbovaly proti zřízení mezinárodního kriminálního soudu, hrozily odstoupením od smlouvy o antibalistických střelách a nezúčastnily se durbanské konference o rasismu a xenofobii. Zkrátka, Bushova administrativa dala jasně najevo, že se nezná ani ke spojencům, ani ke smlouvám, pokud neslouží americkým národním zájmům.
Pro Simona Tisdalla z deníku Guardian znamenají události posledních měsíců jediné: „Spojené státy si nově definovaly NATO jako nástroj k expanzi. Velké rozšíření aliance spolu s usazováním se ve Střední Asii může reprezentovat - po několika nepodařených startech - skutečný počátek věku jediné supervelmoci. Washingtonský plán je jasný: prostřednictvím Amerikou řízeného rozšíření bude Evropa sjednocena navzdory Evropanům.“
A plán Evropy? Změny týkající se aliance nepochybně podpoří názory těch, kteří volají po vytvoření autonomních vojenských struktur a efektivnější zahraniční politiky Evropské unie. Ostatně ani Američané již proti takovému plánu příliš nenamítají. Silnější Evropa jim uvolňuje ruce pro zaměření pozornosti na jinou část světa a především, i když evropské země zvýší vojenské rozpočty, jejich armády nebudou schopny vyrovnat se americké síle o globálním dosahu. Evropa se stane i v případě modernizace svých armád vojenskou alternativou Spojených států jen stěží.
I když to z některých názorů nevypadá, aliance zde zůstane ještě drahnou dobu. Na jedné straně - Evropa stále potřebuje americkou vojenskou přítomnost. Na straně druhé - Spojené státy využívají NATO jako hlavního nástroje k prosazování svých zájmů v Evropě. K nim se řadí i možnost využívat evropská letiště a vojenské základny k podpoře Izraele a k vedení možných příštích kampaní v muslimském světě. A konečně, domlouvat politickou podporu s každou zemí zvlášť by představovalo mnohem těžší úkol, než využít (politických) možností aliance.
S novou tváří NATO se ovšem změní také šance menších členských zemí. Proto by bylo dobré, kdyby čeští politici prozradili včas, jak ve věci aliance postupují. Co od ní čekají, co považují za výhodné - a proč. Po pražském listopadu může být na diskuse pozdě.
ČLÁNKY DO MAILU