Zkouška orchestru, než začne stoupat voda. Recese přijde, jsme připraveni?

Jistý Wallace Hartley hrál jako kapelmajstr kvintetu první housle na palubě Titaniku na jeho první a poslední plavbě. Přeživší pasažéři unisono potvrdili, že muzikanti hráli až do konce. Neshody panovaly pouze v tom, jaká byla poslední skladba, a neměl to kdo rozsoudit, protože z hudebníků nikdo nepřežil.

Sebenaplňující proroctví je jednou z věcí, jichž by se měl velmi obávat člověk v pozici, z níž může svými názory ovlivňovat očekávání a chování jiných. Tedy pokud nechce šířit paniku a zhoršovat situaci, místo aby potíže mírnil. A houslista Hartley je v tomto směru nedostižným vzorem.

Profesionální byrokracie, politici vládní koalice a přimyslete si kohokoli dalšího, kdo by měl cítit jistou společenskou odpovědnost, ti všichni se musejí připravovat na konec konjunktury, která trvala v Německu devět let, v mnoha zemích Unie včetně Česka ale podstatně kratší dobu, a hledat vhodná slova a hlavně recepty.

Víme, že českou ekonomiku s poměrem mezinárodního obchodu k HDP na úrovni 150 procent pokaždé šok přicházející „zvenku“ brzy dožene. Hloubka příštího poklesu ale bude záviset do značné míry na nás a na tom, jak budou na oslabení reagovat v zemích našich hlavních obchodních partnerů. Co jsme se z té minulé dvojí recese naučili, pokud vůbec něco?

Jsme nepoučitelní?

Česká reakce na světovou finanční krizi a na ni navazující prudký pád mezinárodního obchodu (mezi třetím čtvrtletím roku 2008 a druhým kvartálem roku 2009 se snížil o 15 procent) byla v podstatě správná - chránit bankovní systém, ulevit nefinančním podnikům, zejména malým, a nesnižovat rozpočtové výdaje, které byly nastaveny na pokračování vysokého hospodářského růstu. Fakt, že ekonomika se vyvíjela přesně opačným tempem, než bylo projektováno, sice omlátila tehdejší opozice vládě o hlavu, ale tím, že si to v pozměněném gardu opět zopakujeme, si opravdu nepomůžeme. Pouze tím prokážeme, že jsme nepoučitelní.

Co následovalo poté, kdy finanční krize v eurozóně zmutovala do dlužnické krize, je další věc, které bychom se měli vyhnout. Česko silně duplo na brzdu, když se ukázalo, že se rychle zadlužuje. To v evropském kontextu nebylo ojedinělé, naopak, bylo to vyžadováno. Není to tak dávno, aby si člověk nedokázal vzpomenout, že Evropská komise dokázala přejít od výzev ke keynesiánské stimulaci v roce 2009 k výzvám k fiskální restrikci. ECB také zvýšila v dubnu a pak znovu v červenci 2011 základní sazby.

---

Ilona Švihlíková Můžeme si dovolit recesi? Centrální banky jsou bez střeliva

---

Křehké oživení bylo fuč. Celá střední Evropa včetně Slovenska se dokázala druhé recesi vyhnout, což by mělo v Česku vyvolat hluboké sebezpytování o tom, nakolik dokážeme v tísni nastavit takovou kombinaci rozpočtové a měnové politiky, abychom z toho „vybruslili“ pokud možno elegantně, tedy s nejnižšími možnými ztrátami na hospodářském výkonu. Popravdě řečeno, Česká národní banka sice dělala „o level chytřejší“ politiku než ministerstvo financí, ale z hlediska marketingu dopadly obě instituce řídící české makro zhruba stejně špatně.

Do křeče se nedostaly jen HDP, spotřeba či investiční aktivita. Za co platíme zpětně nejvíc a dodnes, to je oslabená důvěra v to, že elity vědí, co činí, a je dobré jim proto věřit a chovat se podle toho. Oslabení důvěry v nejhorší možné době, jakkoli politologicky vysvětlitelné, vyústilo jen v negativní páku: „Když říkají, že bude dobře, tak lžou, ale když i oni tvrdí, že bude zle, bude ještě mnohem hůře.“ Kontext pak můžeme spatřovat nejen v dvojí recesi, ale i ta sehrála svou roli v zásadní změně v politice včetně faktického zhroucení systému klasických politických stran. To, že v tom nejsme ani zdaleka sami, že se totéž stalo ve Francii a již předtím v Itálii, a koneckonců to vidíme i v Británii nebo ve Spojených státech, není dobrou útěchou.

Recese přijde. Jsme připraveni?

Limity technicky kompetentních a mezinárodně dobře propojených představitelů vidíte na příkladu Polska. Díky tomu, že v kritických letech mělo sofistikovaného ministra financí a guvernéra centrální banky i premiéra, který na ně dal, se dokázali vyhnout recesi. Celoevropsky unikátní výsledek, z odborného hlediska i při zpětném ohlédnutí velmi hezky provedeno, ale „Polsko 2“ to nedojalo.

Bylo by hezké, kdybychom do recese vstupovali s kompetentním týmem, který je zkušený nejen v domácím, ale i v mezinárodním prostředí. Vím, že kompetentní lidé jsou v ČNB a poskrovnu i na dalších místech v důležitých resortech, ale z hlediska intelektuální kapacity a kompetence na tom nejsme lépe, spíše o dost hůře než na podzim roku 2008.

Přitom největší problém tehdy bylo spustit v řádu měsíců investiční projekty, které by byly v zásobníku (pomiňme tragické Bártovy kroky v přesně opačném směru na ministerstvu dopravy). Zkrátka žádné projekty „zralé na lopatu“ nebyly.

---

Přečtěte si esej:

Keynesiánská cesta do pekel

---

Další bariéry byly a jsou na nabídkové straně, ty jsou přitom z finančního hlediska nejméně náročné. Když nemáte za co rozumně utrácet a nemáte jak podpořit podnikatelské aktivity, protože narazí na pomalé procedury, pak se z recese ekonomika dostává jak z aspiku. K čemu jsou nízké úrokové sazby, když se nedá stavět?

Teď si do toho přidejme politiku, která byla rozpolcená už tehdy a dnes je na tom z hlediska schopnosti komunikovat v krizových situacích ještě hůř. Kdo z opozice odolá pokušení tvrdě bouchat do Babiše v situaci, kdy se ekonomice přestane dařit? Kdo bude schopen přestat ve chvíli, kdy už půjde o hodně, když tady máme tradici shození Topolánkovy vlády Paroubkem?

Nejvlídnější scénář

Než se toto stane, můžeme simulovat scénáře, „jak se z toho dostat“. Ten nejvlídnější se opírá o kombinaci dojednané smlouvy o brexitu a nějakého konkordátu Francouzů a Němců o nastavení fiskálního a měnového mixu v eurozóně tak, aby vydržela nerovnoměrný vývoj a „zachránila Itálii“ (jinak řečeno, nízké úrokové sazby a tolerance schodků oproti závazku aspoň nějakých strukturálních reforem).

Migrační krize z roku 2015 byla dostatečnou instruktáží v tom, jak celou Evropu dokonale rychle rozložit, což by byla strašlivá strategická blamáž s dalekosáhlými důsledky. Žádné kvóty na imigranty nebudou, ale Česko dostane výrazně méně peněz na dotacích, které bude muset EU investovat do Afriky a Maghrebu, aby si zajistila předsunutou hranici. „Fair enough,“ pokud bych měl říct svůj názor.

Nejvlídnější scénář sice počítá s odchodem Británie, ale zároveň s udržením Britů a zejména Spojených států v NATO, potažmo vjednom politickém a hospodářském okruhu. Pokud by Spojené státy měly opravdu přestat s bezpečnostním ručením a pokud by v ekonomické oblasti začaly k EU přistupovat nikoli jako k partnerovi, ale jako ke konkurentovi, pak by to samozřejmě byla kalamita a francouzsko-německé spojenectví by bylo jedinou rozumnou alternativou.

Co jiného? Z ekonomického hlediska je Visegrád naprosto globálně hospodářsky neudržitelná a neubránitelná chiméra. Pro nás je a bude relevantní především Německo. Podle předběžných odhadů se mu nepovedl (po třetím) ani čtvrtý kvartál a celoroční růst HDP loni zřejmě klesl na 1,5 procenta. Letošní rok přinese další oslabení tempa, zřejmě k jednomu procentu.

Modleme se.

Čtěte také komentáře Miroslava Zámečníka