Recyklace musí mít jednoznačně přednost před drahým a špinavým spalováním
Článek Brabec budí popelnicové draky (Euro 43/2014) velmi zplošťuje odpadovou otázku na spor skládkařů se spalovnáři.
V takto pojatém sporu musejí zákonitě zvítězit zastánci spalování, ovšem jen z pozice druhého nejhoršího vůči nejhoršímu. Tak jako je prevence lepší než opakované využívání odpadů a to je lepší než recyklace, je recyklace mnohem lepší než spalování. A nakonec spalování je lepší než zakopávání odpadů do země. To vše je logické, ekologické i ekonomické a Evropská unie to jasně říká už desítky let ve své závazné odpadové hierarchii.
Propálená energie Ovšem naše země má s touto logikou – a tedy i s Unií – potíže. Posledním dokladem je nově přijatý odpadový zákon prosazovaný ministrem Brabcem a spalovnovou lobby. Ten vytvořil podmínky pro přesměrování dnes skládkovaných odpadů do spaloven, a tím zmaření množství surovin – i energie. Ano, spalování, eufemisticky nazývané „energetické využívání odpadu“, znamená ve skutečnosti její znehodnocování ve srovnání s recyklací.
Ta totiž ušetří mimo surovinu i čtyřikrát víc energie, než se získá spálením stejného množství odpadů.
Zatímco ve spalování komunálního odpadu jsme už dnes se třemi velkými spalovnami na evropské úrovni (Česko 20 procent, EU 24 procent), v jejich recyklaci za Evropou silně kulháme. Recyklujeme jich pouze čtvrtinu, zatímco průměr Unie je 42 procent. Ovšem Německo nebo Rakousko přesahují i 60 procent. Na skládkách a ve spalovnách se tak u nás každoročně zničí suroviny za tři miliardy korun.
Neuvážená výstavba spaloven vedla v řadě západních zemí ke vzniku nadbytečných kapacit. Spalovny s nedostatkem odpadů a v ekonomických ztrátách se snaží vyluxovat odpad nejen z širokého okolí, ale i z jiných států. A politici pak zvažují omezení recyklace, aby spalovny měly co pálit.
Plyne z toho prostý závěr: skládkování musíme samozřejmě omezit, ovšem zvýšením recyklace. Stejně tak to stojí v programovém prohlášení vlády i v pozici Evropské komise k Operačnímu programu Životní prostředí, tedy k plánu, kam směrovat prostředky z evropských fondů v letech 2014 až 2020. Komise totiž už dlouho odmítá financovat české spalovny, dokud výrazně nezlepšíme recyklaci. Plánované spalovny odpadů tedy nepřišly o evropské dotace proto, že by státu chyběla legislativa nebo odpadový plán. Co chybělo a stále tu není, je pokrok v recyklaci.
Recyklace – hlavně nezávazně Zvýšit recyklaci komunálních odpadů na polovinu je stále nenaplněným hlavním cílem Plánu odpadového hospodářství (POH), platného už od roku 2003. Klíčový směr odpadového hospodářství je tedy už řadu let jasný.
Dosud jej však nerespektovali, ba dokonce sami zpochybňovali i úředníci ministerstva životního prostředí – věc na západ od nás nemyslitelná. Zde přinesl ministr Brabec skutečně pozitivní změnu.
Návrh nového POH předpokládá v roce 2020 recyklaci poloviny komunálních odpadů, a v roce 2024 dokonce 60 procent, kromě toho obsahuje i další změny k lepšímu. Chybí jediné, ale podstatné: promítnout tento nezávazný předpoklad do konkrétních cílů, které budou závazné také pro krajské úřady a radnice. Právě obce mají v nakládání s odpady hlavní slovo. Bez závazného cíle hrozí, že ministerský předpoklad zůstane jen na papíře, stejně jako cíl z roku 2003.
Proč Brabcův úřad odmítá závaznost recyklačního cíle zahrnout do plánu, který má do konce roku schvalovat vláda? Proč ministr odmítá plán Evropské komise zvýšit součet recyklace a opakovaného použití na 70 procent do roku 2030, když sám předpokládá, že jen o deset procent méně dosáhneme pouhou recyklací o šest let dřív? Nevěří svému vlastnímu předpokladu, anebo za ním prostě politicky nestojí?
vÝhra SPalovnovÉ loBBy Největším otazníkem je ovšem právě schválený – a ministrem Brabcem prosazovaný – nový odpadový zákon. Jeho formulace o zákazu skládkování spalitelných odpadů de facto znamená, že posílá téměř veškerý dnešní odpad ze skládek do spaloven. I spalovnová lobby otevřeně přiznala, že na takový zákon čekala.
Povinné spalování komunálních odpadů nevyžaduje ani evropská legislativa. Hnutí Duha navrhovalo takovou formulaci zákazu skládkování, která by více vyhovovala návrhu Evropské komise a umožnila použít levnější a ekologičtější technologie, jež dokážou recyklovat víc odpadů. Není to přitom poprvé, kdy ministr straní spalovnám proti recyklaci. Již v dubnu za Českou republiku v podstatě odmítl plán Evropské komise spalovat pouze nerecyklovatelné odpady.
Dokážeme se vyhnout chybám některých západních zemí a nevystavět spalovny s nadbytečnými kapacitami, které pak blokují recyklaci? Dokážeme ochránit domácnosti a obce před zátěží desítek miliard korun na výstavbu nových spaloven, které by splácely v poplatcích za odpad? Jediný, kdo by na tom vydělal, by byly teplárenské společnosti a spalovací lobby. O škodě na životním prostředí a zdraví mluvit netřeba.
Recyklace tedy musí mít jednoznačně přednost před drahým a špinavým spalováním. A ministr životního prostředí by to měl v souladu s programovým prohlášením vlády i evropskou politikou ohlídat.
ENERGIE Z ODPADKŮ Spalovny komunálních odpadů se vyplatí stavět s kapacitou kolem sta tisíc tun ročně. Jsou tedy zařízením zpracovávajícím odpady z celého kraje a představují investice nad dvě miliardy korun. Potřebují stálý přísun obrovského množství netříděných směsných odpadů a nejsou schopny reagovat na vyšší recyklaci či nižší produkci odpadů. Navíc spalují i recyklovatelné suroviny obsažené v odpadu a neumějí je z toku odpadů vytřídit. Dochází tím k velkým ztrátám cenných surovin. Po spálení zůstane zbytek, který představuje zhruba čtvrtinu původního množství a končívá na skládkách. Navíc spalovny vytvářejí toxické odpady z čištění spalin. Z hlediska využití energie jsou čtyřikrát horší než recyklace. Proto by se spalovat mělo skutečně pouze to, co nelze recyklovat.
O autorovi| IVO KROPÁEEK • odpadový expert Hnutí Duha
