Všichni znají učebnicový model bankovní unie, ale politická realita se postarala o to, e taková nikdy nemohla vzniknout
Philippe Legrain v článku o vykuchané bankovní unii moc dobře ví, o čem píše, a některé jeho postřehy by neměly hned tak zapadnout. Pro lepší pochopení je však třeba zasadit téma do kontextu a srovnat situaci v EU se Spojenými státy.
Program rekapitalizace nejvýznamnějších finančních institucí známý jako TARP přijali Američané už v říjnu 2008, tedy ještě na sklonku vlády prezidenta George W. Bushe.
Takže máme nějakých pět a půl roku zpoždění. Hned zkraje tam udělali zátěžové testy brutálně tvrdé, takže poznali, jak velkou díru je potřeba zalepit, aby se bankovní systém vzpamatoval a začal znovu fungovat. Z intervenovaných bank vytlačili staré akcionáře, kteří nechtěli participovat, a stát bankám kapitál doslova vnutil. S malými bankami v potížích se nikdo nepáral – stovky jich pozavírali prostřednictvím jiné federální instituce – Federal Deposit Insurance Corporation (FDIC). Celkový finanční objem TARP (kapitál, půjčky a záruky za aktiva) dosáhne podle odhadů Congressional Budget Ofice (CBO) z loňska nějakých 428 miliard dolarů, ale 351 bylo již loni zaplaceno. Celkový přímý netto náklad tak vládu vyjde na nějakých 21 miliard dolarů, z toho valná část připadá na záchranu automobilek Chrysler a General Motors, kde příjmy z reprivatizace nepřekonaly vynaložené náklady.
Konečné vyúčtování ještě není hotovo, ale ve srovnání s americkým HDP (16 bilionů dolarů) bude v každém případě přímý náklad pro federální vládu symbolický. To v žádném případě nelze říct o nákladech čištění finančního sektoru v některých evropských zemích, které jdou do desítek procent jejich HDP (jenom náklady na sanaci jedné irské banky Anglo Irish přišly tamní vládu na 11,3 procenta irského HDP). Jedním z podstatných faktorů, které tento obrovský rozdíl vysvětlují, nejsou ani tak rozdíly v použité technice a rychlosti záchrany „systémových bank“ (i když by se našly), ale především v rozsahu stimulace poptávky prostřednictvím federálního rozpočtu a kvantitativního uvolňování centrální banky. JEDNO SKLENěNÉ, DRUHÉ ZAVřENÉ Dřív než začneme nad Evropou lámat hůl, je dobré přihlédnout k faktu, že ty země eurozóny, jež postihla bankovní krize, neměly k dispozici ani zdaleka takový manévrovací prostor jako Amerika: na fiskální expanzi mohly zapomenout a kvantitativní uvolňování bylo zcela mimo jejich dosah, když mají společnou měnu. Když vláda ví, že nemá fiskální prostor na záchranu bank, protože jejich čištění by znamenalo prudký růst zadlužování a mnohem vyšší požadované výnosy u vládního dluhu, mohli mít při zátěžových testech národní regulátoři nejspíš jedno oko skleněné, druhé hodně přivřené.
Výsledkem téhle kombinace jsou bankovní zombie bez kapitálu, které nepůjčují, mizerný růst a obrovský nárůst zaměstnanosti. Nárůstu zadluženosti v poměru k HDP se ale vlády vyhnout nemohly, ani kdyby předstíraly, že banky nepotřebují žádný dodatečný kapitál. Tuhle dusivou spirálu, která se směrem ke dnu přitahuje, pomohla částečně rozvolnit Evropská centrální banka, přijímající jako zástavu při půjčkách bankám i zjevně nekvalitní aktiva, a následně od léta 2012 ujištění trhů o tom, že ECB nedopustí rozpad eurozóny. Nicméně systémovým, „čistým“ řešením se měl stát právě projekt „bankovní unie“.
Jeden dohled pod křídly ECB, jeden společný model sanace (ale až později), jeden fond, který by to platil (ten ještě mnohem později).
Z Legrainových argumentů nedovedete vyvodit nic jiného, než že celý slavný projekt je vědomě a úmyslně navržen tak, aby nabíhal jen postupně a aby měl peníze tak na záchranu jedné, maximálně dvou větších evropských bank. Vše je podřízeno tomu, aby náprava bankovních rozvah ve skutečnosti neproběhla podle jednotného mustru. Proč?
Jistěže proto, že eurozóna není žádná federace a potenciálním čistým přispěvatelům se nechce dávat makroekonomicky významné částky do společného hrnce. Netto dlužníci by sice sanaci za cizí peníze velmi přivítali, ale v podstatě pod podmínkou, že si nad bankovním trhem ve vlastní zemi podrží nadále kontrolu, a především si ponechají právo veta v případě zavírání banky v jejich jurisdikci.
Takže Legrain má pravdu v tom, že země se rozdělí na ty, jejichž vlády si dovedou půjčovat na trzích levně (a „svoje“ banky si zasanují ve vlastní režii), zatímco ty druhé budou muset banky buď rovnou zavírat, nebo při jejich restrukturalizaci investory podstatně tvrději „oholit“. Jak to ovlivní chování bank z té druhé skupiny? Při této perspektivě je racionální reakcí snaha pořádně se „provazbit“ s investory (věřiteli) z první skupiny, pokud možno dobře politicky propojenými.
ZAHRÁVÁNÍ S POV STÍ Kudy přesně povede dělicí čára, není tak podstatné, v té první skupině samozřejmě bude jako nejvýznamnější země Německo.
ECB pod svými křídly centralizovala dohled nad „systémově důležitými“ bankami a dělají se zátěžové testy jejich rozvah. Takže se brzy dozvíme, zda i v téhle vlně bude platit zásada přivřeného oka, tentokrát ovšem již v režii ECB. Pokud by se tak stalo, velmi to oslabí věrohodnost ECB a trh ji v podstatě začne považovat za další politickou a závislou instituci.
Předpokládejme, že ECB tohle nedopustí a bude přísná – pak nastane scénář, který Legrain popisuje. Vlády, které nebudou mít fiskální prostor, aby banky plně sanovaly na vrub rozpočtu, nakonec budou přinuceny jít „kyperskou cestou“ a budou muset sáhnout i na řadu věřitelských skupin. I ty, které budou mít zdravou bilanci, se alespoň nějakou dobu nebudou financovat lacino. Ale poučeny ohněm nebudou na stejná kamna sedat podruhé, a tak by mohly být lepší v alokaci kapitálu. Paradoxně to tedy nakonec nemusí pro ně dopadnout hůř než pro země s fiskálním prostorem (což je trochu jiný a optimističtější pohled, než který zastává Legrain).
Ty přinejmenším poskytnou svému bankovnímu sektoru implicitní garanci, ale v případě potřeby i kapitálovou injekci šetrnou vůči věřitelům, nikoli nutně vůči akcionářům (to dnes nejde politicky obhájit). Takže na tomto prostoru budou operovat banky (třeba německé, zemskými vládami kontrolované landesbanky), které ve skutečnosti dávno měly odejít. Kazit trh budou ale ještě dlouho. To také není bez nákladů – platíte obětovaným ekonomickým růstem v důsledku chybné alokace kapitálu.
Shrňme to: Na jedné straně všichni vědí, jak by měl vypadat učebnicově správný model bankovní unie, na straně druhé je neúprosná politická realita, která se postarala o to, aby v čisté podobě bankovní unie fakticky nemohla vzniknout. Při téhle konstelaci politik ví, co má dělat: zkusí to vysedět.
Atlantská propast Rozdíl v rychlosti a razanci reakce Ameriky a Evropy na problémy bankovního sektoru (eurodolarová k ivka od začátku roku 2008 do března 2014)
Problém byl vyřešen za cenu obrovských náklad na obětovaném hospodářském růstu USA. V úzkém slova smyslu byly náklady pro federální vládu téměř nulové; v širším se ovšem zadlužila suplováním růstu.
Evrop tedy chybí i základní architektura. Ale víme pro : proto e nechceme platit bankovní krize soused m, by by to byli přátelé. Holt nejsme federace, proto e federací nechceme být. Ostatně jedinou zcela dobrovolnou federací, je kdy byla v dějinách uzavřena, je ta australská. A to 2010 2011 je je t otázka, jak to bylo doopravdy.
O autorovi| zamecnik@mf.cz
