Údaje hráčské asociace National Hockey League uvádějí, že hokejisté hrající v této soutěži si rozdělí v probíhající sezoně na mzdách téměř 1,2 miliardy amerických dolarů. Průměrná roční mzda překročila půldruhého milionu dolarů a na soupiskách najdeme přes tři sta padesát milionářů. Sečteno a podtrženo, hokejisté vydělávají více než hvězdy amerického fotbalu (v průměru 1,1 milionu dolarů), na druhé straně ovšem méně než basebalisté (1,8 milionu) a mnohem méně než basketbalisté (3,5 milionu).
Není to proto, že litr potu mezi mantinely by měl menší cenu než litr potu na palubovce. Basketbalová NBA prostě vykazuje lepší schopnost generovat příjmy, z nichž přibližně tři čtvrtiny tvoří vstupné, patnáct procent televize a deset procent reklama a suvenýry. V nejbohatším klubu světa, basketbalových New York Knicks, představuje takzvaný Fan Cost Index (náklady čtyřčlenné rodiny na návštěvu ligového utkání) téměř 470 dolarů! Není divu, že basketbalové kluby vykazují zhruba o třetinu vyšší hodnotu a o čtvrtinu vyšší příjmy než nejlepší hokejové značky.
Nová doba, nové platy.
V roce 1917, kdy v Rusku vypukla revoluce a za mořem profesionální hokejová soutěž, bral nejlepší hráč Newsy Lalonde třináct set dolarů. Jiná legenda, útočník Maurice Richard, vydělávala na konci padesátých let pětadvacet tisíc a obránce Bobby Orr v polovině šesté dekády dvacátého století pětatřicet tisíc dolarů. Magickou milionovou hranici překonal v sezoně 1977/1978 Bobby Hull, ještě v roce 1990 ovšem vydělávaly přes milion dolarů pouze opravdové megahvězdy, konkrétně Wayne Gretzky a Mario Lemieux.
Skutečnou mzdovou explozi odstartovalo teprve rozšíření soutěže a především zveřejňování příjmů, které asociace zavedla v roce 1989. Na hokejové mapě se objevily nové kluby (Anaheim, Carolina, Columbus, Dallas, Florida, Phoenix či San José), jejichž majitelé neváhali připlatit, aby přilákali kvalitní hráče a vytvořili konkurenceschopné celky. Se zveřejněním platů potom na úkor majitelů výrazně vzrostla moc hráčské asociace a zejména agentů, sjednávajících nové kontrakty. Platy vyrazily vzhůru, takže například v letech 1996 až 2001 se průměrná mzda zdvojnásobila a mzdové výdaje se vyšplhaly na sedmdesát procent rozpočtu. Řada odborníků tehdy začala zpochybňovat jak finanční stabilitu klubů, tak ekonomickou perspektivu soutěže. Mzdové náklady a průměrné platy rostou i v současnosti, varovných názorů a skeptických prohlášení ovšem ubylo. Proč?
Drahá značka.
Především se stabilizovala finanční situace klubů a jejich tržní hodnota vzrostla téměř o čtvrtinu. Jinými slovy, třicítka klubů NHL reprezentuje v současné době hodnotu přes 4,7 miliardy dolarů. „Celková hodnota značky je souhrnem mnoha faktorů, v první řadě příjmů, kvality hráčů a velikosti trhu v regionu,“ potvrzuje Michael Ozanian, editor časopisu Forbes. „Regionální rozměr je velmi důležitý, protože ukazuje možnosti v oblasti marketingu, například při určování ceny vstupenek, reklamy nebo merchandisingu.“
Současným managementům se podařilo rozšířit příjmové položky a vylepšit hospodářské výsledky. Zatímco v roce 1999 vykazovala finanční zisk pouze čtveřice klubů, v roce 2001 hospodařily se ziskem dvě třetiny účastníků NHL. Platy hráčů rostou, meziroční přírůstky se ovšem již nepohybují v desítkách procent, ale v jednotkách. Důslednější kontrolou nákladů a platovým stropem pro nováčky se podařilo zastavit inflační spirálu a spolu s rostoucími příjmy udržet podíl mzdových výdajů pod šedesáti procenty. Mezi jednotlivými městy přitom existují značné rozdíly. Jestliže nejbohatší klub, New York Rangers, utratí na mzdách téměř šedesát milionů dolarů, nejspořivější Minnesota Wild vyplatí pouze osmnáct milionů, tedy tolik, kolik si dohromady vydělají třeba Jaromír Jágr s Dominikem Haškem. Obecně přitom platí, že důležitější než absolutní čísla jsou vnitřní finanční relace, především podíl mezd na celkových příjmech. A zatímco průměr soutěže představuje zhruba 57 procent, v některých klubech platy překročily hrozivých 70 procent rozpočtu. Pokud razantně nezvýší příjmy, nebo naopak nezredukují náklady, mohou v nejbližší budoucnosti čelit problémům například Phoenix Coyotes, Mighty Ducks of Anaheim, Washington Capitals, Dallas Stars či Buffallo Sabres.
Podhodnocený Eliáš.
Nejdražší hokejista soutěže, Jaromír Jágr z Washington Capitals, vydělává zhruba šedesátkrát tolik, co nejlevnější Sergej Varlamov v Saint Louis Blues. Úroveň hráčských mezd přitom ovlivňuje řada faktorů.
Velké rozdíly najdeme například mezi platy v bohatých severoamerických a chudších kanadských klubech. V kolébce hokeje drží krok pouze Toronto Maple Leafs, které s odstupem následuje Montreal Canadiens, zatímco Vancouver Canucks, Ottawa Senators, Calgary Flames a Edmonton Oilers finanční žebříčky uzavírají. Navíc není klub jako klub. Více než 50 milionů dolarů utratí na mzdách třeba New York Rangers, Detroit Red Wings, Colorado Avalanche nebo Dallas Stars, méně než polovinu například Atlanta Trashers, Columbus Blue Jackets, Nashville Predators, Tampa Bay Lighting či Minnesota Wild.
Nižší kanadské mzdy ještě ukrajují vysoké kanadské daně. Mzdy hráčů se uvádějí před zdaněním, ať už federálním nebo státním. A zatímco v Kanadě pohltí daně přes polovinu příjmů, na mnohem liberálnější Floridě dosahují pouze 36 procent. Další srážky představují různé odvody z majetku, pojištění a provize agenta, přičíst můžeme naopak výkonnostní bonusy, případně příjmy z reklamy. Budiž ovšem řečeno, že na reklamních smlouvách hokejisté nevydělávají zdaleka tolik, co individuální sportovci, například golfisté nebo tenisté.
Standardní mzdu tvoří především základní plat a startovní bonusy, zatímco další položky – prémie za výhry, produktivitu či individuální ceny – nejsou tak významné. Pokud by si například velmi talentovaný Martin Havlát chtěl přivydělat alespoň sto tisíc dolarů, musel by v premiérové sezoně získat Hart Trophy, Calder Trophy či Conn Smith Trophy, případně se prosadit v all stars týmu NHL. Naopak v případě přesunu na farmu by se jeho základní plat propadl jedenáctkrát, na 75 tisíc dolarů.
Se zveřejněním platů se prosadilo rozdělení hráčů v několika sice oficiálně nevyhlášených, na druhé straně však respektovaných výkonnostních a příjmových třídách. Jiné mzdové hranice platí pro hvězdy první formace, které ročně nasbírají přes šedesát gólů a asistencí, jiné pro hráče druhého sledu s třiceti až čtyřiceti body a další pro borce ze čtvrté, bránící lajny. V průběhu smlouvy přitom kluby obvykle nepřipouštějí výjimky, takže změnu platu přinese buď nový kontrakt, hráčská výměna nebo soudní rozhodnutí. Není bez zajímavosti, že možná nejhůře placenou hvězdou soutěže zůstává Patrik Eliáš se 750 tisíci dolary. Elitní křídelní útočník, který v sezoně, kdy vyhrál Stanley Cup, skončil třetí v bodování základní části a druhý v play off, vydělává vzhledem k platné smlouvě méně než například nováčci Martin Havlát, Rostislav Klesla nebo málo známý Marek Malík.
Hoši, do toho.
V roce 1969 si Jaroslav Jiřík, první český hokejista v zámoří, vydělal patnáct tisíc dolarů, v roce 1990 tehdy osmnáctiletý Jaromír Jágr desetkrát tolik. V současnosti pravidelně nastupuje v soutěži zhruba šedesát českých hokejistů, kteří si ročně připíší na konto přes 90 milionů dolarů. Počítáme-li naturalizované rodáky Petra Nedvěda a Roberta Holíka, překračuje průměrný český plat půldruhého milionu dolarů a mezi hokejovými milionáři najdeme téměř třicítku Čechů. Nejvíce vydělávají pochopitelně superhvězdy jako Jaromír Jágr a Dominik Hašek, nejméně čerství zámořští nováčci nebo z farem přicházející naděje Radek Martínek, Radim Vrbata a Radim Bičánek.
Pokud sledujeme mzdové tabulky, vidíme, že šrámy získané v nižších farmářských soutěžích platí na místním trhu práce více než reprezentační starty nebo tituly mistrů světa. Vždyť v Česku téměř neznámí Jiří Fischer, Marek Malík a Jan Bulis se mohou pochlubit lepšími smlouvami než několikanásobní světoví šampióni Milan Hnilička či David Výborný. I Patrik Štefan, nedávno jednička draftu a dnes řadový útočník, vydělal při premiérovém ročníku a ve srovnatelném věku téměř sedmkrát tolik, co před tuctem sezon začínající Jaromír Jágr.
Mimochodem, na nedávné olympiádě představovaly roční příjmy borců v českých dresech téměř padesát milionů dolarů. To je sice méně než v případě Kanady, Spojených států a Ruska, ale více než v případě Švédska, Finska nebo Slovenska. Jak spočítali statistici, mezi olympijskými mantinely se pohybovali hráči, jejichž souhrnná roční mzda dosahovala půl miliardy dolarů. „Sledujeme hráče se sedmimilionovými smlouvami, kteří hrají ve čtvrtém útoku a v průměru stráví na ledě třináct minut,“ všiml si Darren Pang, analytik ESPN.
Klid před bouří?
Majitelé klubů spolu s vedením soutěže se vcelku úspěšně vyrovnali s krizí, která ještě před několika lety ohrožovala stabilitu a ekonomickou budoucnost NHL. Další důležitý mezník ovšem stojí přede dveřmi. V sezoně 2003/2004 bude vedení soutěže, reprezentované generálním komisařem Gary Bettmanem, vyjednávat s představiteli mocné hráčské asociace kolektivní smlouvu na další desetileté období. Podobné rozhovory nebyly nikdy v minulosti snadné, tvrdé obchodní licitace často doprovázela silná prohlášení, vzájemné hrozby a naposledy i přerušení soutěže.
Majitelé klubů si uvědomují, že kapacita stadionů není nevyčerpatelná, stejně jako objem peněz, které si průměrná rodina může v aréně dovolit utratit. Po vzoru konkurenční a bohatší basketbalové ligy se proto v kuloárech stále častěji hovoří o uplatnění mzdového stropu, případně o dalších zdrojích příjmů, které by mohlo přinést teritoriální rozšíření soutěže, nová, atraktivnější pravidla, širší využití internetu nebo interaktivní televize.
