Patříme mezi bohaté turisty, kteří by si měli hlídat, kam jedou Senekův výrok „Non scholae sed vitae discimus“ neboli „Učíme se pro život, ne pro školu“ vyjadřuje dávnou představu, že studium by nás mělo vybavit takovými znalostmi o světě, abychom se v něm uměli bezpečně pohybovat a dobře žít. V okamžiku, kdy začneme uvažovat o nějakém cestování, se hodí hlavně zeměpis. Mimo jiné proto, abychom byli připraveni na to, co nás tam může potkat…
Typickými cestovateli předindustriálního věku byli obchodníci. V pohybu byli také vojáci, diplomaté, příslušníci šlechty a kléru. Pokud se do dobrovolného pohybu dávali obyčejní lidé, tak nejčastějším důvodem bylo konání náboženské pouti.
Prvními průkopníky cestování, kde vlastní cesta byla cílem, byli bohatí aristokraté, kteří se zhruba od konce 17. století vydávali na tzv. „velkou cestu“. Tento typ pohybu vznikl na britských ostrovech, odkud se postupně rozšířil na celou Evropu a do zámoří. Cesta tradičně vedla do Francie a Itálie, kde mladí mužové hledali „kořeny západní civilizace“, obdivovali architektonické skvosty, kochali se přírodními sceneriemi, vychutnávali místní vína a pokrmy a zaplétali se do galantních dobrodružství. Cesta mohla trvat několik měsíců, ale i několik let a na jejím konci se měl mladý muž vrátit do vlasti bohatší nejen o dojmy, zážitky a suvenýry, ale i s pevným přesvědčením o přirozené kulturně-civilizační hegemonii Západu.
Tehdy však už pozvolna nastupoval úsvit éry „masového“ cestování, které je spojeno s cestovní kanceláří Thomas Cook & Son. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 19. století se narodilo „moderní“ cestování/turistika, kdy individuální klienti vyráželi do ciziny za poznáním, odpočinkem či zábavou. Tehdy bylo všem jasné, že to je spojeno i s řadou rizik, což našlo vyjádření v tehdejší literatuře. Romány Julesa Verna či Karla Maye, kteří v českém prostředí patří asi k nejznámějším autorům, jsou toho skvělou ukázkou.
Po vzniku Československa nový trend naplno prorazil i u nás. Roku 1920 byla založena Československá cestovní a dopravní kancelář (Čedok), neopakovatelným způsobem své cestovatelské zážitky zvěčnili Karel Čapek nebo Otakar Batlička. V tu dobu nikdo netušil, že možnost cestovat bude násilně přerušena nejenom světovou válkou, ale zejména čtyřiceti lety vlády komunistů, kdy nepostačovala vůle, chuť, finanční situace a cestovní pas, ale vše záviselo na soudružské zvůliu.
Kdo dnes má dost peněz a chuť, může se v zásadě vydat, kam chce. Český cestovní pas patří podle mezinárodního srovnání mezi deset „nejsilnějších“ na světě, protože bez víza, respektive s možností požádat o vízum na hranici země, do které chcete jet, můžeme cestovat do 138 zemí. Lépe, o nějakých deset států, na tom jsou třeba Američané a Britové. Češi tedy na jedné straně mají k dispozici „celý“ svět, ale tato výhoda je nevyhnutelně vyvážena riziky, která ve vzdálených krajích na cestovatele čekají. Čeho všeho bychom se měli bát, na co bychom si měli dát pozor?
Žijeme v době, kdy řada rizik je známých a příčetný člověk s nimi počítá. Kolik takových však mezi našimi cestovateli je? Ti, kteří míří do „exotických“ destinací, se nechávají očkovat a tuší, že narazí na jiné klima, zvyky, neznámé jazyky, ale… Co si myslet o turistech, kteří po cestovní kanceláři vyžadují vrácení peněz, protože jim „uteklo“ moře?! Nechce se věřit, že se dnes najdou lidé nic netušící o existenci přílivu a odlivu. I když u těch, kteří jedou na Jadran jen tehdy, když si na pláži mohou dát vepřo knedlo zelo, to možná logiku má. Daleko nebezpečnější však je, že i zkušení cestovatelé, kteří jsou na leccos zvyklí a nic standardního nepodceňují, mohou opomenout dynamiku politických, socioekonomických a vojensko-bezpečnostních turbulencí, které ještě „včera“ bezpečné destinace mění ve vysoce rizikové zóny.
Devadesátá léta minulého století spolu s první dekádou nového milénia byla mimořádná nejen tím, že se nám otevřel svět, ale také v tom, že se jednalo o svět přehledný, zmapovaný a v zásadě bezpečný. Rostoucí tlak na změnu světového řádu ze strany nespokojených mocností, demografický vývoj, klimatické změny či množící se ozbrojené konfl ikty proměňují řadu míst planety mnohem rychleji, než to mohou zachytit sebepečlivěji připravené turistické průvodce, o politické mapě nemluvě. Co z toho, že přesně víte, kudy vedou silnice a kde se dá dobře koupat, najíst se či vypůjčit auto, když netušíte, odkud a proč hrozí nebezpečí?
Výhoda dnešních cestovatelů, kteří se nemusejí trmácet „pouští a pralesem“, protože se přes ně přenesou letadlem, je čím dál častěji zpochybňována selháváním bezpečnostních mechanismů na letištích.
Jestliže se hrdina Sienkiewiczova románu, čtrnáctiletý Staš Tarkowski, všem krvelačným padouchům bránil se zbraní v ruce, nemá dnešní turista jinou možnost než se spolehnout na to, že věci jdou tak, jak mají – zkrátka „jako doma“. A zdá se, že právě v tom je jádro problému. Žijeme totiž v zemi, která sice má spoustu problémů, ale vše podstatné funguje. Zvykli jsme si na to tak, že už to nekontrolujeme ani to nikomu nehlásíme, prostě to tak je.
Svět se však mění, a bohužel k horšímu. Klasickou ukázkou může být Jižní Súdán, nejmladší africký stát, který na základě shody všech pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN vznikl v roce 2011. Okamžitě se zařadil mezi 20 nejméně stabilních/nejhůře fungujících států světa a letos v tomto pořadí obsadil první místo. Vím, že do Jižního Súdánu asi nikdo cestovat nechce, ale kolik z nás zaregistrovalo, že vůbec vznikl a jak špatně si vede?
Každý, kdo se pustí na cesty, by si měl dát velký pozor nejen na to, zda má správné očkování, platný pas a dost peněz, ale také by měl pečlivě sledovat, kam jede z hlediska politického. Mimo jiné i proto, že Češi patří mezi tzv. „zlatou miliardu“. Tento termín zavedl sovětský/ruský historik Sergej Kara-Murza a označil jím populaci vyspělých západních států, zkrátka lidi, kteří mají všechno, pochopitelně na úkor těch druhých…
Je to otrava, ale měli bychom pamatovat, stejně jako když sedáme za volant, na „pravidlo šťastného návratu“. Pokud se tedy někam chystáte, tak ať se ve zdraví vrátíte zpět!
Žijeme totiž v zemi, která sice má spoustu problémů, ale vše podstatné funguje.
O autorovi| Michael Romancov, Autor je politický geograf
