Může situace na americké komoditní burze Comex zamíchat žebříčkem velkých finančních skandálů?
Enron, Ponzi nebo Stanford jsou synonyma pro největší finanční skandály historie. Už brzy by mezi ně mohla přibýt americká komoditní burza Comex. Situaci na trhu si zatím dovolují kritizovat jen odvážní bloggeři anebo nezávislí experti. Data však mluví jasně. Obchody s papírovým zlatem na newyorském Comexu mohou vytvořit černou díru, za niž by se nemusel stydět ani Bernard Madoff.
Zvrhlý byznys Comex stojí na obchodování se zlatem. V drtivé většině jde o byznys s futures kontrakty.
Jinými slovy, investoři sice nakupují zlato, avšak s dodáním za předem určenou dobu a za předem určenou cenu. Ještě než ale dojde k samotné dodávce, stihnou kontrakt prodat dál. V devadesáti procentech případů k dodání zlata vůbec nedojde. Samotný trh se tak v podstatě zvrhl ve snahu vydělat na zlatě bez zlata. To samo o sobě neznamená potíže, ovšem jen za určitých okolností.
Na Comexu je nyní otevřeno asi 390 tisíc kontraktů na zlato, jak ukazují aktuální data. Jeden kontrakt představuje sto uncí, tudíž se v tomto byznysu točí 39 milionů uncí. Jenže burza jich dle dostupných informací v současné době drží na skladě jen sedm milionů. A co zbytek? Jedná se o nekryté zlato? Co kdyby všichni majitelé chtěli kontrakty dodržet, neprodávat a počkat na fyzickou dodávku zlata? Dostalo by se na všechny?
Devětatřicet milionů uncí zlata má hodnotu necelých 53 miliard dolarů. Pokud by však chtěla většina investorů na burze Comex své zlato, cena by vystřelila ještě výš. Zhroucení trhu by pak mělo mnohem větší dopad než účinkování Bernarda Madoffa, jehož soud v roce 2009 poslal do vězení za zpronevěru pětašedesáti miliard dolarů.
Měli bychom zbystřit Členy burzy Comex, a tedy tvůrci trhu jsou „známé firmy“ JPMorgan, Citibank nebo Goldman Sachs. Například podle týdenního reportu COT (Commitment of Traders) a měsíčního reportu Bank Participation Report se odhaduje, že banka JPMorgan nyní drží 70 tisíc kontraktů na zlato na takzvané long straně, což představuje po zohlednění spreadových obchodníků dvacet procent z celkových otevřených pozic na Comexu. Pokud by začala prodávat anebo naopak nakupovat, snadno dotlačí cenu tam, kam bude potřebovat. Jestliže by na burze s ropou někdo ovládal pětinu trhu, regulátor by zasáhl. U zlata ale něco podobného zatím americká Komise pro obchodování termínových kontraktů na komodity toleruje. Jde o stejnou komisi, která se například intenzivně zabývala možnou manipulací s cenou ropy či stříbra.
Zpráv o masivních výprodejích anebo naopak nákupech „papírového“ zlata na burze Comex anebo o změnách v zásobách fyzického zlata členů burzy Comex přibývá. Například bance JPMorgan se v srpnu propadly zásoby fyzického zlata na 13 z celkových 99 tun, které držela ke konci loňského roku. Ze statistik lze vyčíst, že propad ceny zlata je téměř bez výjimky doprovázen propadem zásob této komodity na Comexu. Výkyvy cen jsou však zatím vždy oficiálně připisovány „náladám, které reflektují situaci na trhu“. Žádný jiný viník se nehledá.
Banka Goldman Sachs letos vydala sadu doporučení na prodej zlata, což se týkalo i komoditní burzy Comex a prodejů zlata nakrátko. „Uvědomte si, že jde o stejnou společnost Goldman Sachs, která prodala nakrátko cenné papíry těsně před 11. zářím. Jedná se o tutéž společnost Goldman Sachs, která vydala opci na akcie společnosti Transocean ráno před výbuchem těžební věže v Golfském zálivu. Je to tatáž společnost Goldman Sachs, která byla přistižena při výprodeji nakrátko nemovitostí předtím, než došlo k prasknutí bubliny s nemovitostmi. V zásadě platí, že jakmile začne Goldman Sachs cokoli prodávat nakrátko, měli bychom všichni zbystřit,“ naznačuje ve svém článku pro Activist Post Dave Hodges.
Manipulace s trhem přitom nejsou pro globální hráče neznámou půdou. Stačí si připomenout kauzu okolo ovlivňování mezibankovní úrokové sazby Libor anebo manipulace s cenou hliníku.
A bude hůř V hliníkové kauze figuruje zmíněná investiční banka Goldman Sachs, která spolu s londýnskou burzou kovů London Metal Exchange čelí žalobě kvůli omezování dodávek hliníku. Uměle tak šroubovaly jeho ceny vzhůru, což je v rozporu s federálním zákonem na ochranu hospodářské soutěže. Doba vyskladnění hliníku ze skladišť banky se prý prodloužila ze šesti týdnů až na 16 měsíců, což stálo americké spotřebitele v uplynulých třech letech více než pět miliard dolarů (asi sto miliard korun).
Goldman Sachs přitom podle deníku The New York Times není jediným manipulátorem. Podobnými triky se snaží vydělat i konkurenční JPMorgan či Morgan Stanley.
Ty provádějí často operace s ropou, pšenicí, bavlnou nebo dalšími komoditami. Cíl je zřejmý: rozkolísání cen na světových trzích. Právě z volatility totiž inkasují tyto společnosti tučné zisky.
Manipulovalo se i s londýnskou úrokovou sazbou Libor. Jde o globálně využívanou sazbu, od níž se odvozují úroky pro značné množství soukromých i veřejných transakcí. Vytvářela ji Britská bankovní asociace na základě informací, které obdržela od bank. Ukázalo se ale, že některé banky záměrně předkládaly nepravdivé údaje.
Úřady po celém světě vyšetřovaly více než desítku bank a makléřských společností. Britské banky Barclays a Royal Bank of Scotland, švýcarská banka UBS a velká makléřská společnost ICAP již kvůli manipulaci s klíčovými úrokovými sazbami dostaly dohromady pokutu 2,7 miliardy dolarů. Žebříček finančních podvodů bobtná zejména v posledních letech a bobtnat bude čím dál víc, přičemž jejich základní rysy jsou často velmi podobné.
Dobrá reputace Zmiňovaný Bernard Madoff je považován za představitele zatím největšího finančního švindlu v amerických dějinách a stojí za to si připomenout, o co šlo. I v tomto příběhu se objevují jména velkých investičních bank, jejichž role stále není zcela objasněná.
Na konci letošního října vyšla v The New York Times zpráva o tom, že vyšetřovatelé hodlají prověřit roli banky JPMorgan v Madoffově kauze. Banka prý musela vědět, že se jedná o gigantickou blamáž, avšak záměrně to přehlížela, neboť z ní profitovala.
Prominentní manažer Madoff zpronevěřil prostřednictvím svého investičního fondu 65 miliard dolarů. Investory lákal už od roku 1991 na zisky přesahující deset procent.
A dařilo se mu, protože výnosy vyplácel výhradně z vkladů nových investorů. Tento systém, označovaný jako Ponziho schéma, však může fungovat jen tak dlouho, dokud příliv nových peněz přesahuje objem těch vyplácených. V Madoffově příběhu stál přísun nových investic především na jeho vynikající pověsti jednoho z nejrespektovanějších finančníků Spojených států amerických. Madoff už v roce 1960 založil společnost Madoff Investment Securities, která se postupně vypracovala na lídra v obchodování prostřednictvím informačních technologií. Odtud reputace poctivého a zkušeného obchodníka, která v kombinaci s jeho židovským původem později fungovala na klienty jeho hedgeového fondu jako magnet. Nebýt finanční krize, která nejenže zastavila příliv nových peněz do Madoffova fondového impéria, ale i zvýšila počet těch, kteří potřebovali své investice vybrat, zřejmě by systém ještě nějakou dobu fungoval. Kam se hrabe Ponzi Vynalézavý italský byznysmen Charles Ponzi, jehož jméno popisovaný druh řetězového podvodu nese, by se asi divil, jak dlouho se Madoffově „byznysu“ dařilo. Když Ponzi v roce 1919 založil ve Spojených státech společnost The Securities Exchange Company, začal lákat investory na výnos v řádu desítek procent, a to za období několika málo měsíců. Zisky vyplácel dokonce ještě dřív, než původně sliboval, ovšem z vkladů nově získaných klientů. Peníze se jen hrnuly. Už o rok později ale řetězový podvod padl. Své mnohdy celoživotní úspory svěřilo Ponzimu přes 40 tisíc lidí, kteří přišli o zhruba dvacet milionů dolarů, v přepočtu na současnou hodnotu asi 222 milionů dolarů.
Od té doby se podobné praktiky označují za Ponziho schéma, které bývá často používáno jako synonymum k pyramidové hře. Hlavním rozdílem mezi Ponziho schématem a klasickou pyramidou však je, že v pyramidové hře členové musejí hledat nové členy a mají pak provize z jejich vkladu. V Ponziho schématu se o hledání nových investorů stará provozovatel fondu a ten také sám určuje, komu vyplatí peníze. Ponzi si odseděl necelých třináct let, Madoff jich vyfasoval sto padesát. U Madoffa přitom byl kromě výše škody zarážející ještě jeden fakt. Dokázal totiž zdatně a velmi dlouho vzdorovat drobnohledu regulátorů.
Ve službách banky Finanční krize odhalila mnohé další ctitele Ponziho idejí. Podobným způsobem se obohacoval i Allen Stanford, zakladatel Stanford Financial Group. Texasan škodou ve výši sedmi miliard amerických dolarů (zhruba 142 miliard korun) sice nepřekonal Madoffa, jeho případ přesto má o něco pikantnější nádech. Madoff si zakládal na tom, že nespravoval peníze každému. Stanford bral kohokoli. Zatímco Madoff odešel do vězení s prohlášením, že se hluboce stydí a všem se omlouvá, Stanford naopak. Až do poslední chvíle se hájil tím, že krach jeho finančního impéria způsobili agenti FBI tím, že v únoru roku 2009 vtrhli do jeho firem. „Jeho konání zničilo tisíce životů, nad čímž nikdy neprojevil lítost,“ prohlásila advokátka jedné ze Stanfordových obětí. Stanford nakonec zamířil do vězení na 110 let.
Objevem finanční krize se stal i podvodník Jérôme Kerviel. Jeho zářez sice s Ponziho schématem nemá nic společného, avšak i v tomto případě figuruje velký bankovní dům. Dodnes se spekuluje, jaká byla role Société Générale v celé kauze. Kerviel pro banku pracoval a připravil ji prostřednictvím nelegálních transakcí o 4,9 miliardy eur (122,2 miliardy korun). Stal se synonymem pro chamtivost bank a připisuje se mu hlavní díl odpovědnosti za pošramocenou důvěryhodnost celého sektoru. Díky perfektní znalosti systému obchodování v bance se Kervielovi podařilo obejít veškerá bezpečnostní opatření.
Spekuluje se nicméně o tom (a tvrdí to i Kerviel ve své knize L‘engrenage: Mémoires d’un Trader z roku 2010), že banka o jeho rizikových obchodech věděla, ale vedení je krylo, neboť jí Kerviel svými obchody vydělal pohádkové zisky. Soud Francouze nakonec poslal v říjnu roku 2010 do vězení na tři roky a uložil mu pokutu ve výši ztráty 4,9 miliardy, kterou způsobil. Nyní pracuje pro poradenskou společnost Lemaire Consultants & Associates.
V české režii Jakkoli to vypadá, že teprve obří finanční krize odhalí nejzdatnější podvodníky, není to úplně pravda. Podle některých analytiků je autorem největšího finančního podvodu v dějinách společnost Enron. Energetický gigant své podvody maskoval tak mistrně, že oklamal Wall Street. Přitom šlo „jen“ o účetní nadhodnocování zisků. V listopadu roku 2001 vedení Enronu oficiálně přiznalo, že zisky této společnosti byly od roku 1997 uměle nadhodnoceny o 600 milionů dolarů. Zatímco tak v roce 2000 dosáhly akcie firmy rekordních 90,52 dolaru, odhalení podvodu vedlo k jejich pádu na pouhých 61 centů. Nakonec skončil Enron v konkurzu a jeho akcie byly 23. ledna 2002 z obchodování vyloučeny. Bývalý šéf Enronu Jeffrey Skilling byl ve vězení 14 let. Původně si měl podle rozsudku vyneseného v roce 2006 odsedět 24 let.
V Česku podnikala na principu Ponziho schématu například brněnská společnost Sorrena Invest, jejíž většinový majitel Jiří Kubiš byl v roce 2006 odsouzen k 12 letům vězení. Sorrena slibovala klientům začátkem devadesátých let zúročení vkladů ve výši 33,3 procenta. Vklady se pohybovaly od tisícovky až do šesti milionů a firma získala během tří let existence přes 220 milionů korun, z nichž vrátila jen malou část. Většinu peněz se nikdy nepodařilo dohledat. Firma slibovala zajištění vkladů majetkem společnosti, který měl být 3,9 miliardy korun, ale podle soudu šlo o lež.
Když firma zjistila, že nemá na vyplácení slíbených úroků ani na vrácení všech investic, vyhlásila úpadek. Zůstaly tisíce podvedených klientů. Během vleklého soudního procesu byla zpronevěra „ohodnocena“ na 121 milionů korun.
Za největší finanční podvod v České republice však mnozí analytici považují měnovou reformu v roce 1953. A to i když berou v úvahu některé lahůdky, které přinesla kuponová privatizace v devadesátých letech. Tehdejší komunistická vláda totiž v padesátých letech v podstatě maskovala státní bankrot. „Stará“ měna se měnila v poměru od pěti po padesát ku jedné v závislosti na množství peněz. Úspory většiny obyvatelstva tak přes noc ztratily veškerou hodnotu.
Na burze Comex je nyní otevřeno asi 390 tisíc kontraktů na zlato v hodnotě 53 miliard dolarů. Jedná se o nekryté zlato? Žebříček finančních podvodů bobtná zejména v posledních letech a lze čekat, že bobtnat bude nadále. Comex rozhoduje
O autorovi| Petra Pelantová, pelantova@mf.cz