Zlatonosná „křoviska“

23. 9. 2013

Pěstování energetických plodin se rychle rozmáhá, je výhodnější než klasické zemědělství

Rozloha plantáží rychle rostoucích dřevin pro energetické účely v Česku dramaticky roste. Od roku 2004 stoupla skoro 20krát, přičemž v uplynulých třech letech tento růst výrazně akceleroval, až na současných 1570 hektarů. Podle odborníků tento růst připadá na vrub převážně majitelů menších pozemků, kteří je nechtějí nechat ležet ladem anebo nevýhodně pronajímat zemědělcům. Podle hrubých odhadů bylo do plantáží převážně vrb a takzvaných japonských topolů doposud investováno více než 50 milionů korun.

„Důvod je zřejmý – růst cen energií v posledních letech,“ říká Jan Habart, předseda CZ Biom – Českého sdružení pro biomasu. „Už hektar vhodného pozemku dokáže vytvořit dostatečnou produkci pro celoroční zásobování běžné rodiny teplem.“

To však pravděpodobně není jediný důvod, proč majitelé zemědělské půdy stále častěji volí investici do energetických plodin. Plantáže jsou i obranou proti nízkým cenám, za něž půdu pronajímají na ní hospodařícím zemědělcům. Ty jsou totiž navzdory růstu v posledních letech stále velmi nízké, průměrně necelých 1500 korun za hektar, existují ovšem značné regionální rozdíly. Na horách je nájemné mnohdy více než o polovinu nižší než v oblastech, kde se hojně pěstuje řepa.

Lákavý potenciál „Stále existují oblasti, kde je výše nájemného výrazně menší než jedno procento z řádné ceny zemědělského pozemku, a toto nájemné tak jenom mírně převyšuje odpovídající daň z tohoto pozemku,“ připouští ve svých dokumentech i ministerstvo zemědělství.

A trend poslední doby je ten, že mnoho vlastníků se s touto skutečností nechce smířit. „Vlastnící zemědělské půdy převážně z řad restituentů nechtějí svoji půdu prodávat, protože ji vnímají jako stabilní investici do budoucna, a současně se nechtějí smířit s tím, že jim v podstatě nic nevynáší,“ vysvětluje Michal Kresta, obchodní ředitel realitní kanceláře Sting.

A jak říká Jan Habart: „Založit plantáž rychle rostoucích dřevin není nic složitého. Ještě před pár lety stálo založení hektaru plantáže až sto tisíc korun. Díky novým klonům se podařilo snížit náklady až na 35 až 50 tisíc korun za hektar.“

To potvrzuje i Pavel Burda, který se zakládáním plantáží japonských topolů dlouhodobě zabývá. Cenu přitom určuje jak stav pozemku, tak i počet rostlin, respektive způsob, jakým je plantáž využívána – zda na produkci dřevní štěpky, nebo polen. Ostatně typ produkce určuje i životnost samotné plantáže.

„U štěpky z japonských topolů jde o maximálně 20 až 25 let se čtyřmi až osmi sklizněmi, u klasických polen se pokácení stromů na plantáži provádí optimálně v rozmezí sedmi až deseti let,“ vysvětluje Burda.

Může se zdát, že necelých 1600 hektarů plantáží rychle rostoucích dřevin je pouze kapkou v moři 3,48 milionu hektarů zemědělské půdy, ale zdání klame. Přes 90 procent této rozlohy patří soukromým subjektům a tito vlastníci více než 70 procent pronajímají zemědělcům. Z toho vyplývá jediné: potenciál k dalšímu růstu plantáží je značný. To připouští i akční plán pro biomasu zpracovaný ministerstvem zemědělství s výhledem do roku 2020. „Při zajištění stoprocentní potravinové soběstačnosti je k dispozici pro jiné využití včetně energetického 1,16 až 1,508 milionu hektarů orné půdy a trvalých travních porostů,“ uvádí se v této zprávě.

Podnikání s dotacemi Výnos je závislý na volbě jak klonu, tak i místa plantáže. „Existuje seznam schválených několika desítek klonů vrb a topolů, tedy nejčastěji používaných druhů rostlin pro založení plantáže,“ uvedl Jan Habart. Roční výtěžnost štěpkových plantáží se pohybuje kolem deseti tun sušiny z hektaru. Cena dřevní štěpky přitom neustále roste, aktuálně začíná na 1100 korunách za tunu – ovšem s tím, že elektrárny a teplárny nabízejí za tunu 1800 korun i víc. Výroba elektřiny a tepla z biomasy je totiž stále dotována státem.

Velkým lákadlem pro založení plantáže je kromě samotné produkce cenné štěpky i možnost získání dotace. „Na hektar plantáže je možné čerpat dotaci z EU, takzvanou jednotnou platbu na plochu SAPS, tedy stejnou, jako čerpají samotní zemědělci,“ vysvětluje Habart. Ta v loňském roce činila podle údajů Státního zemědělského investičního fondu 5387 korun na hektar, její výše v letošním roce by měla být známa do 16. října.

Ani administrativa se založením plantáže není příliš složitá. Výrazné usnadnění proběhlo v roce 2007. „Tehdy nová, takzvaná katastrální vyhláška definovala toto pěstování jako zemědělskou výrobu, což znamená, že není nutné žádat o dočasné vynětí této půdy ze zemědělského půdního fondu,“ říká Václav Marek z ministerstva životního prostředí. „Před tímto datem orgány ochrany zemědělského půdního fondu každý projekt na vznik plantáže rychle rostoucích dřevin posuzovaly individuálně a součástí rozhodnutí bylo i nařízení o provedení rekultivace po skončení životnosti této plantáže,“ dodává Marek.

Jak již týdeník Euro před časem uvedl, povinnost rekultivovat měla zavést novela zákona, ale tu se nepodařilo doposud prosadit.

„Novela zákona měla stanovit, že pokud stáří dřevin přesáhne 14 let, považuje se způsob využití pozemku pro plantáž za ukončený a z toho vyplývá i nutnost provedení rekultivace na dotčeném pozemku. Toto neplatí, pokud se plantáž využívá i pro tvorbu štěpky, takže místo klasických pařezů vznikají výmladkové pařezy,“ vysvětlil Václav Marek.

Jistá komplikace může nastat v tom, že pro založení plantáže je nutné získat souhlas orgánů ochrany přírody. „U malých rozloh kolem hektaru bych žádný velký problém neviděl, vyjma chráněných území,“ řekl týdeníku Euro ředitel Agentury ochrany přírody a krajiny František Pelc.

Drahá doprava Zásadním limitem pro rozvoj pěstování není v současné době nedostatek zemědělské půdy, prodejnost štěpky ani výnosy, ale možnosti její dopravy na místo dalšího zpracování. „Když jsem se o možnost její koupě zajímal, narazil jsem na jeden podstatný fakt: štěpku se nevyplatí vozit na velké vzdálenosti,“ vysvětluje Michal Peřina. Majitel nábytkářské firmy Luigi ze středních Čech vybavil svou nově postavenou halu zařízením na zpracování dřevního odpadu, ze kterého vyrábí buď dřevěné brikety na prodej, anebo jej po rozdrcení využívá k vytápění.

To potvrzuje i Jan Habart: „Na vzdálenosti v řádu desítek až stovek kilometrů se malé objemy štěpky vůbec nevyplatí vozit.“

Ročně se u nás spotřebuje přibližně 1,8 milionu tun převážně lesní štěpky, produkce z topolových a vrbových plantáží představuje jen necelých sto tisíc tun ročně. A očekává se, že poptávka v budoucnu ještě poroste, protože podle platné energetické koncepce z února 2010 se podíl obnovitelných zdrojů na celkové konečné spotřebě energií má zvýšit z 13 procent v roce 2020 na 23 procent v roce 2050.

Výnosné plantáže energetických dřevin jsou pro majitele pozemků alternativou k nízkým ziskům z pronájmu půdy zemědělcům. Ekologický zlatý důl Kromě štěpky a polen z rychle rostoucích dřevin je pojmem biomasa označován také odpad vzniklý po lesní těžbě, ze zemědělství a z dřevozpracujícího, papírenského a potravinářského průmyslu. Dřevní štěpka se sklízí již po dvou až třech letech, optimálně po čtyřech. Štěpkují se celé stromy včetně větví. Štěpka z energetických plodin je výhřevnější než štěpka z odpadního dřeva. Náklady na založení hektaru plantáže se pohybují kolem 35 tisíc až 50 tisíc korun. Životnost závisí na využití: 20 až 25 let v případě topolů pěstovaných na štěpku, stromy pěstované na polena se kácejí po sedmi až deseti letech. Na plantáže energetických plodin lze čerpat dotace EU určené zemědělcům. Vloni to bylo 5387 korun na hektar, její výše v letošním roce by měla být známa do 16. října. Výnos z jednoho hektaru štěpkových plantáží se pohybuje kolem osmi až deseti tun sušiny ročně. Biomasa je díky státní podpoře energií z obnovitelných zdrojů žádaným artiklem pro teplárny, elektrárny a papírny. Cena se pohybuje v rozmezí 1100 až 3700 korun za tunu. Podle státní energetické koncepce se podíl obnovitelných zdrojů na celkové konečné spotřebě energií má zvýšit z 13 procent v roce 2020 na 23 procent v roce 2050. Ročně se u nás spotřebuje přibližně 1,8 milionu tun převážně lesní štěpky, produkce z topolových a vrbových plantáží představuje pouze necelých 100 tisíc tun ročně.