Od příštího roku se zásadním způsobem začne měnit péče o ohrožené děti. Kritici shora řízenou transformaci považují za hazard
Vskutku ambiciózní cíl si stanovilo ministerstvo práce a sociálních věcí. Během několika let chce snížit počet dětí, které jsou odkázány na ústavní péči, na desetinu. Teď jich v dětských a výchovných domovech a dalších zařízeních žije kolem jedenácti tisíc. Jako první by z ústavů měla vymizet batolata. Do dvou let už nemají být předávána do péče tet a sester v kojeneckých ústavech a dětských domovech. Místo toho by měla zůstávat v původních rodinách či najít náruč adoptivních rodičů nebo pěstounů.
Myšlenka jistě bohulibá, s níž lze jen souhlasit. Přesto vzbuzuje hluboké emoce a půtky mezi zastánci a kritiky připravované transformace péče o ohrožené děti, kteří upozorňují na řadu úskalí této idey. Základním stavebním kamenem má být novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí, již v červnu schválili poslanci. Senátoři jí ale kvůli řadě pochybností zelenou nedali. Norma se vrací do sněmovny, ale všeobecně se předpokládá, že bude hned zkraje zářijové schůze posvěcena. A revoluce může začít.
Peněz bude stejně Ať již nasloucháte jedné či druhé straně, obě své postoje zaštiťují právem dětí na dětství a rodičovskou lásku. Nikdo přitom nezpochybňuje, že ústavní výchova, byť sebelepší, rodinný život nenahradí. Obě strany se ale dost liší v názoru na postup, jak počet dětí v ústavech snížit. Zatímco předkladatel zmíněné novely a různé neziskové organizace, nadace či sdružení míní, že jedinou cestou, jak pohnout skálami, je velký třesk, jejich odpůrci dávají přednost evoluci. Podle nich je transformace, která začíná shora, hlavně velkým pokusem na dětech.
„Bez ohledu na to, jaké změny se připravují, je dlouhodobým problémem špatná prorodinná politika. Rodiny nefungují, nemají peníze na jídlo, bydlení, léky. To se pak odráží na dětech, které končí v ústavech,“ vysvětluje mluvčí ministerstva zdravotnictví Vlastimil Sršeň. Přestože většina politiků již dlouhá léta deklaruje podporu rodinné péči před ústavní, dosud se de facto prevenci, sanaci rodin věnovalo jen málo pozornosti. I proto jsou ústavy z poloviny zaplněné dětmi ze sociálních důvodů.
Jak vyčíslila nedávná analýza ministerstva vnitra, která mapovala osudy dětí, jež prošly institucionální výchovou v letech 1995 až 2004, polovina z nich se v dospělosti dopustila trestné činnosti. Z absolventů dětských domovů trestný čin spáchala čtvrtina, vyšší skóre vykazují lidé po odchodu z výchovných ústavů. Právě odložení kojenci a batolata jsou nejvíce deprivováni tím, že nemají zkraje svého života ke komu přilnout, jak dokazují četné mezinárodní výzkumy a odborné práce, jež inspiroval světově uznávaný psycholog Zdeněk Matějček. Mottem jeho díla je nezastupitelná úloha rodiny.
I kdyby se odhlédlo od újmy, jíž ústavní výchova dětem přináší, patří tento typ péče zároveň k vysoce nákladným. Měsíční pobyt dítěte v domově vyjde v průměru na 40 tisíc korun, náklady na sanaci rodiny dosahují jen o něco více než desetiny této částky. Celkově se na péči o ohrožené děti vydává 6,5 miliardy korun, z toho tři čtvrtiny jdou na ústavní péči. MPSV chce poměr obrátit ve prospěch prevence, sanace rodiny, terénní práce a náhradní rodinné péče.
Udržet děti v rodinách Alfou a omegou nastupujících změn má být prevence. I když chtělo by se s kritiky ušklíbnout, že tímto směrem mohl resort sociálních věcí jít již před mnoha lety.
Novela má být především o změně pracovní
náplně zaměstnanců orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD). Ti by se měli ve větší míře než dosud snažit pracovat s rodinami, aby děti udržely v přirozeném prostředí.
„Zatím jsme příliš zaměřeni na řešení následků, tedy odebírání dětí. Naprosto například chybí služba, která by lidem pomohla získat rodičovské kompetence. Podobně by se mělo pracovat s rodinami, které přijdou o bydlení, dostanou se do finančních problémů,“ vysvětluje ředitel odboru rodiny a ochrany práv dětí MPSV Miloslav Macela.
Celá agenda OSPOD trpí podle něj systémovým problémem. Sociální pracovník má před sebou dvě varianty. Buď bude pracovat s rodinou, což je náročné a u čehož stále existuje riziko, že to nevyjde. Anebo zvolí jednodušší možnost – umístí dítě do ústavu, kde má zajištěnu postel, teplo, jídlo a nezbytnou péči. „My jim chceme cestu ztížit. Nejprve budou muset odpracovat s rodinou vše, co jde. Pochopitelně vyjma ohrožení dítěte, to musí jít z rodiny hned,“ zdůrazňuje ředitel.
Sociální pracovnice mohou ke své práci podle něj využívat terénních služeb neziskových organizací či obcí. „Navíc to, co se odehraje v rodině, je levné,“ podává další argument Macela.
Jenže nelze všechno házet na pracovníky OSPOD. Jak zjistila analýza Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí, jejich počty jsou značně poddimenzované. V průměru jich po republice chybí třetina. „Jsou také ve dvojím ohni. Na jedné straně nemají děti dávat do ústavů, na druhé straně čím dál více dětí tam přichází na žádost rodičů, kteří se o ně nemohou nebo nechtějí starat,“ popisuje praxi ředitelka Dětského centra Veská Drahomíra Peřinová.
Na jednu pracovnici přitom v průměru připadá podle oficiálních čísel 360 případů ročně.
„Jsou opravdu přetížené. Při agendě, kterou dnes mají, je to, co se po nich bude chtít, skoro nereálné,“ zdůrazňuje Hana Pazlarová z katedry sociální práce Filozofické fakulty UK v rozhovoru pro magazín z edice Otvíráme, který vydává agentura PubliCon. Nehledě na to, že rodinám v nouzi se těžko pomáhá, když v zemi téměř neexistuje sociální bydlení.
Pardubický vzor Velké střety vznikají nad plánem MPSV zrušit do roku 2014 dnešní podobu kojeneckých ústavů, které ovšem spravuje ministerstvo zdravotnictví. Lidé bdící nad touto agendou považují plán ředitele Macely a jeho týmu za absurdní.
Kojeňáky ročně projde na dvě tisícovky dětí, z nichž více než polovina se vrací do původních biologických rodin, necelá čtvrtina jde do adopce a desetina k pěstounům.
V ústavní péči zůstává třináct procent z nich. Průměrná délka pobytu je čtyři měsíce. Nejdéle, někdy i dlouhá léta, zůstávají těžce hendikepované děti.
„Bohužel počty umisťovaných dětí nemůžeme nijak ovlivňovat. Dostávají se do ústavů buď po rozhodnutí soudu, nebo na popud samotných rodičů,“ vysvětluje mluvčí resortu Vlastimil Sršeň. Od roku 2005 se ústavy postupně transformují, aby vyšly co nejvíce vstříc potřebám dětí. V roce 2009 vznikl na půdě resortu po vzoru Německa návrh zákona o dětských centrech, jehož cílem bylo co nejvíce domovy otevřít ven, rozšířit ambulantní péči, nabídnout stacionáře, odlehčovací a další odborné služby a minimalizovat lůžkovou péči. Prostě přeměnit je na jakási centra, kam by mohlo přijít dítě či rodina v krizi. Bohužel vzhledem k následným politickým turbulencím se ke schvalování návrhu nikdo z politiků nedostal, cíl ale zůstává. Některá z center by se měla úzce provázat s perinatologickými pracovišti, rostou totiž počty hendikepovaných novorozenců (viz Pohyb v kojeneckých ústavech).
Některé z ústavů se již mění, jako například pardubické centrum Veská. Zatím zde také poskytují hlavně lůžkovou péči odloženým, týraným či nemocným batolatům. Ale zřídili i deset lůžek pro matky s dětmi, deset lůžek pro starší sourozence umístěných dětí, školku nejen pro své děti, ale i pro děti zvenku, kterým se nepodařilo dostat se jinam, denní pobyty na lůžku pro vážně nemocné děti, poskytují ambulantní služby pro děti v náhradní rodinné péči a participují na přípravě pěstounů.
„U nás máme buď děti opuštěné, nebo na žádost rodičů, kteří nejsou schopni či ochotni změnit svůj životní styl, dále děti z rozhodnutí soudu. Poslední skupinou jsou vážně nemocné děti, které vyžadují intenzivní terapii,“ popisuje ředitelka dětského centra Peřinová. Výjimkou nejsou ani nezletilé matky, ve Veské žijí momentálně dvě. Bilanci má domov ale velmi dobrou: dvě třetiny přijatých dětí se vracejí ke svým rodinám, zbytek jde do náhradní rodinné péče.
Ani ředitelka Peřinová ale nevěří tomu, že by se během roku a půl podařilo zatočit kouzelným prstenem, který by dokázal zařídit, aby se nedostávaly malé děti do ústavů: „Problematika je hlubší. Zaplétají se do ní děti, které mají složitý vstup do života následkem alkoholismu, narkomanie matky nebo její psychické choroby. Navíc soudy rozhodují pomalu a zbytečně prodlužují pobyt dětí v ústavech.“ Přestože mnozí odborníci z druhé strany barikády míní, že neexistuje dítě, pro nějž by se nenašla rodina, jsou tyto profesionálky více či méně skeptické, jakkoli by to všem „svým“ dětem přály.
Koneckonců i největší odpůrci ústavní péče pro malé děti si neumějí představit, že by v nějaké podobě vůbec neexistovala zařízení například pro těžce postižené děti vyžadující nonstop péči. „Někdejší kojenecké ústavy by se mohly transformovat v malá rodinná centra nebo stacionáře,“ doplňuje ředitelka Střediska náhradní rodinné péče Věduna Bubleová v již citovaném magazínu Otvíráme.
Často se také zapomíná na alespoň jeden pozitivní rys kritizované ústavní péče: žádné dítě u nás nezůstane bez pomoci na ulici.
Nekontrolovaní pěstouni Další stinnou stránkou je absolutní nedostatek pěstounů, kteří by pečovali o děti, o něž se původní rodina postarat nemůže nebo nechce. „V našem dětském centru je připraveno několik dětí, které by mohly okamžitě k pěstounům, ale ti bohužel nejsou,“ potvrzuje Peřinová. Problém je hlavně u romských dětí, česká společnost si je nerada bere, protože není ochotna akceptovat specifika jiného etnika, a pěstouni z řad Romů téměř neexistují.
Resort práce ale přesto věří, že se mu podaří vzbudit dostatečný zájem o pěstounství. A že vedle těch dlouhodobých vzniknou tzv. pohotovostní pěstouni, kteří budou 24 hodin denně připraveni přijmout ohrožené dítě a starat se o něj, dokud se pro něj nevytvoří prostředí na dlouhý běh.
Jedním z lákadel má být profesionalizace pěstounství a osvětová kampaň na zvýšení jeho prestiže. Aby se podařilo absolutně minimalizovat počty dětí v domovech, musejí se jich najít stovky. Díky tomu, že se navýší odměny pro pěstouny (viz Vyšší odměny), již se o tuto profesi začalo zajímat více lidí. Ale ne každý z nich, byť by ho vedly dobré úmysly, se může stát dobrým pěstounem. Ředitel Macela počítá, že síto bude velmi husté: z deseti zájemců zůstane jen jeden vybraný pěstoun. Ideálním kandidátem je člověk s rodičovskými kompetencemi, otevřený k přijetí dítěte s potížemi, musí si umět včas říci o pomoc, je zdravý po všech stránkách a má zázemí pro rodinnou péči.
Již nyní ale osm až devět procent pěstounů selhává, a to hlavně vinou špatného výběru a mizivé podpory zvenčí. Krachu by měla zabránit pečlivější příprava, ovšem text schválené novely nic takového nezaručuje.
„Z novely vymizela možnost, aby organizace pověřené k výkonu sociálně-právní ochrany dětí mohly samy organizovat vyhledávání žadatelů, vytvořit dobrý výcvikový program a žadatele vyškolit a vycvičit. Tuto povinnost zákon ponechává jen na krajských úřadech, jako tomu bylo dosud. Nyní však je příprava a vyhodnocení žadatelů na velmi nízké úrovni,“ kritizuje ředitelka Institutu náhradní rodinné péče Petra Vrtbovská, která jinak novelu považuje za nutnou a vítanou. Vadí jí ale i další ustanovení nové normy: nebude omezen počet dětí na pěstouna. „V pseudorodinách se budou nadále kupit děti, jejichž potřeby velká rodina nemůže naplnit. Tyto rodiny budou dostávat velké finanční prostředky a také se budou dožadovat úlevných služeb a dalšího servisu. To je drahé a nedobré pro děti,“ vysvětluje. Celkově kritizuje velkou míru práv pěstounů, jež ale není v zákoně kompenzována dostatečnou kontrolou, jestli pečují správně, jak zařídit, aby špatní pěstouni nedostávali peníze a netrápili děti. „Miminka půjdou do rodin. Také starší děti půjdou do rodin. A pak to bude vabank. Jako dosud, ale nebezpečnější. Pěstounů totiž bude víc a budou mít mnoho práv. A nikdo je nebude moci účinně ovlivnit,“ varuje Vrtbovská.
Jak si myslí mnoho kritiků, razantním změnám měly předcházet pilotní projekty, na nichž by se vychytaly chyby, díry, vedlejší cesty. „Začít by se mělo zdola a na malém kousku. Na dobrém příkladu ukázat, jak by se mělo postupovat dále,“ říká například Věduna Bubleová.
Doufejme, že alespoň v případě dětí zvítězí zdravý rozum. Koneckonců ani ředitel Macela není přesvědčen, že změny půjdou tak rychle, jak jsou narýsovány. „Musíme připravit revoluci, abychom dosáhli alespoň evoluce,“ míní.
Vyšší příspěvky
Příspěvky na úhradu potřeb dítěte (v Kč)
Věk Zdravé Postižené Postižené Postižené dítě, Postižené
dítě dítě, dítě, stupeň III dítě,
stupeň I stupeň II stupeň IV
Do 6 let 4500 4650 5550 5900 6400
6–12 let 5550 5650 6800 7250 7850
12–18 let 6350 6450 7800 8300 8700
18–26 let 6600 6750 8100 8600 9000
pramen: novela zákona 359/1999
Drahé ústavy
Náklady na 1 dítě v pobytových zařízeních (2010)
Typ zařízení Celková Celkové roční Náklady na Náklady na
kapacita náklady (v Kč) 1 dítě/měsíc 1 dítě/měsíc
neinvestiční včetně investic
Výchovné ústavy 1307 760 412 000 39 044 41 113
Dětské domovy se školou 628 300 275 000 39 845 41 956
Diagnostické ústavy 562 489 021 000 48 863 54 771
Dětské domovy 5089 1 098 260 000 17 981 23 418
Kojenecké ústavy 1871 788 200 000 35 106 37 541
Celkem 9457 3 436 168 000 30 278 39 352
pramen: Analýza legislativy, řízení a financování, VÚPSV
Pohyb v kojeneckých ústavech
Činnost kojeneckých ústavů a dětských domovů pro děti do 3 let (2011)
Ukazatel 2011 2010 2000
Počet zařízení 34 34 39
Počet míst 1783 1963 2060
Počet přijatých v daném roce 2131 2077 1842
Z toho děti se speciálními potřebami 710 358 355
Romské 403 433 483
Týrané 78 55 50
Důvod přijetí:
Zdravotní 958 743 434
Zdravotní + sociální 440 380 350
Sociální 733 954 1058
Počet propuštěných v daném roce 2195 2085 1838
Důvod propuštění:
Do vlastní rodiny 1264 1132 845
Do osvojení 442 484 457
Do náhradní rodinné péče 197 192 180
Do dětského domova 137 169 213
Do domova pro osoby s postižením 56 39 77
Jinam 99 69 66
Počet zemřelých v daném roce 8 17 23
pramen: ÚZIS
Vyšší odměny
Měsíční výše hrubých odměn (v Kč)
Východiska Odměna
1 dítě 8 000
2 děti 12 000
3 děti 20 000
Alespoň 1 dítě ve II. až IV. 20 000
stupni závislosti
Emergentní pěstoun 20 000/24 000*
*na dítě ve II. až IV. stupni závislosti
pramen: novela zákona 359/1999
Naproti tomu:
Náklady 9947 Kč
na 1 dítě/měsíc
u pěstouna
Náklady 4651 Kč
na sanaci
rodiny/měsíc
Děti v ústavech
Počty dětí dle typu zařízení vyjma kojeneckých ústavů (2011)
Typ zařízení Počet Lůžková Počet
zařízení kapacita dětí
Dětský 149 5162 4451
domov
Dětský domov 31 1074 761
se školou
Výchovný 33 1439 1395
ústav
Diagnostický 14 589 543
ústav
Celkem 227 8264 7150
pramen: ČSÚ
O autorovi| Marcela Alföldi Šperkerová • alfoldi@mf.cz;
