Proces jako z padesátých let. Jeden z největších excesů polistopadové justice. Takové reakce zatím slyším od svých známých z řad advokátů i samotných soudců. Nezvykle se přitom shodnou ti, kteří Vladimíra Mlynáře považují za jednoho z nejslušnějších lidí v politice, s těmi, kteří se nad snahou o život v pravdě a lásce obvykle usmívají.
Proces jako z padesátých let. Jeden z největších excesů polistopadové justice. Takové reakce zatím slyším od svých známých z řad advokátů i samotných soudců. Nezvykle se přitom shodnou ti, kteří Vladimíra Mlynáře považují za jednoho z nejslušnějších lidí v politice, s těmi, kteří se nad snahou o život v pravdě a lásce obvykle usmívají.
Aby soudce zvýšil návrh státního zástupce z jednoho roku podmínky na 5,5 roku „natvrdo“, to se stává - řečeno slovy klasika -maximálně jednou za deset let. Takové tvrdosti se disident Mlynář nedočkal ani za socialismu.
Kauza, vypadající od začátku jen jako nechtěné formální pochybení, měla podezřelý už začátek: Obviněný se o stíhání dozvěděl dříve z médií než od policie. Podnět přitom podal ne zrovna nestranný člověk - zaměstnanec, kterého právě Mlynář propustil. Budiž. Ale k odsouzení za trestný čin je potřeba nejen slepě najít příslušný paragraf. Podstatnou podmínkou trestu je totiž takzvaná společenská nebezpečnost činu. Exministr nezpůsobil prakticky žádnou škodu a vše napravil hned poté, co byl upozorněn na možný rozpor se zákonem. Přesvědčivě zní i jeho důkazy o tom, že cílem bylo naopak efektivnější hospodaření se státními penězi. To mimochodem veřejně vysvětlil už dávno před obviněním. Navíc podobné, státem stoprocentně vlastněné organizace, běžně fungují i pod dalšími ministerstvy.
Politici i úředníci si musí zvyknout, že jejich rozhodnutí jsou přezkoumatelná soudem. Případů, kdy ministři (na rozdíl od Mlynáře) i přes jasná doporučení expertů naložili se státními penězi nehospodárně, je řada - třeba projekt Internet do škol, komunikační infrastruktura veřejné správy nebo výběr systému mýtného. Za skutečné škody za desítky milionů, zjištěné Nejvyšším kontrolním úřadem, by konečně měli nést odpovědnost konkrétní lidé. Ale ve vězení mají končit jen ti největší šibalové.
Rozhodnutí, které svou nespravedlností a nepřiměřeností bije do očí, k důvěryhodnosti soudů určitě nepřispěje. Zvláště v porovnání s nulovými nebo směšně nízkými tresty v případech, kde nešlo o hypotetických sedm milionů, ale o skutečné miliardy nebo lidské životy.
Justice je nezávislá a různí soudci mají různý právní názor. Ale v excesech nerespektujících základní principy právního státu by o sobě měla dát vědět soudcovská samospráva.
Rozhodnutí, které svou nespravedlností bije do očí, k důvěryhodnosti soudů nepřispěje.
