Severovýchod Mexika terorizuje kartel Zetas. Jeho krutost překonává organizace z celého podsvětí
Z horního patra nedostavěného domu uprostřed Matamorosu ve státě Tamaulipas duní elektronická hudba. Mexičtí dvacátníci kouří marihuanu a hrají tequilový ping-pong. Jeho pravidla spočívají v tom, že ten, komu skočí míček do jeho sklenky, musí do sebe kopnout celý její obsah. Je to obyčejná party, která se však koná ze strachu. Ze strachu z násilí, které má na svědomí drogový kartel známý pod jménem Zetas.
„Do barů a klubů radši nechodíme. Vyskytují se tam jen lidé, co mají rádi narcocorridos, které se nám nelíbí,“ vysvětluje s odporem nad hopsavou verzí dechovky, v níž zpěváci vychvalují činy slavných kápů, osmadvacetiletý terapeut Mariano Acuna.
Ale nejde o hudební vkus. „Tihle lidé neváhají sáhnout po zbrani, i když jim třeba jen pohledem zavadíš o jejich holku. Nebo by ses tam mohl dostat do nějaké přestřelky mezi dvěma znepřátelenými mafiánskými skupinami,“ připomíná Acuna. A dodává, že on se naštěstí do žádné horké situace nepřimotal, ač jeho bydliště představuje, stejně jako další města na jižní straně americko-mexické hranice, Divoký západ dnešních dní.
Už pět let se o kontrolu nad Matamorosem, ze kterého je to do Texasu jen pár desítek metrů přes Rio Grande, přetahují pomocí samopalů a občas i účinnějších zbraní Zetas s Kartelem ze zálivu. „Když mi bylo dvacet, byly tady o víkendu plné ulice gringů, kteří sem jezdili za levným pivem, sexem i fetem,“ konstatuje Acuna, jako by vzpomínal na pravěk. Je právě krátce po půlnoci ze soboty na neděli a projíždíme vylidněným centrem, kde se veškerý život soustředí kolem stánků s tacos. Zlověstné know-how Se „zetky“ se není radno setkat tváří v tvář.
Šoféru Ceciliu Díazi Gómezovi ze středomexického Atlacomulka se to stalo, měl však štěstí. „Dodávka mi přímo v Matamorosu zablokovala kamion. Vyskočili z ní chlápci se samopaly v rukou a pistolemi na opascích. V tu chvíli je nutné dělat vše, co řeknou. Neprovokovat, ale zároveň ani neukazovat strach. Celkem slušně po mně mému šéfovi vzkázali, že tudy smějí jeho vozy projíždět, jen když bude podnik platit měsíční paušál deset tisíc pesos (16 300 korun) a každý kamion uhradí navíc mýtné 1500 pesos (2500 korun). Po složení peněz na účet nám pošlou heslo, abychom jejich hlídkám dokázali, že firma zaplatila,“ vykresluje zvláštnosti podnikání v přepravě.
Slovo Zetas vyvolává takový strach, že ho civilisté radši nevyslovují nahlas. Kriminální živly si tímto názvem získávají u svých obětí větší autoritu než namířenou hlavní. Jenže šeredně riskují, protože Zetas nesnášejí, aby jejich „značku“ někdo zneužíval. Ten, koho při loupeži svého know-how přistihnou, bude rád za rychlé uříznutí hlavy a nacpání mrtvoly do sudu se žíravinou. Mafiáni od posledního písmene, jak je občas při důvěrných rozhovorech Mexičané „nenápadně“ maskují, aby k sobě nepřitáhli pozornost nepovolaných uší, jsou proslulí svými metodami mučení. Tato skupina přinesla do prostředí zločinu, které je z logiky věci násilné, nový stupeň brutality, která zahrnuje stahování z kůže, polévání vroucí vodou, předhazování oběti vyhladovělým šelmám či vyřezávání prsních implantátů zaživa.
Obchodníci vs. zabijáci „Zetas využívají strach jako zbraň, aby se jim všichni bez odporu podřídili,“ potvrzuje mladá politoložka Araceli Mondragónová Gonzálezová, která píše o této problematice knihy. „Je to tím, že nevyrostli v Tamaulipasu. Nemají podporu místních lidí, protože svojí invazí narušili lokální sociální pojivo,“ podotýká s tím, že protikladem zločinců z konce abecedy je „obchodně“ nejúspěšnější Kartel ze Sinaloy, který se specializuje na pěstování marihuany, opium a výrobu kokainu. Jeho členové se věnují svému obchodu a do života zbytku společnosti zasahují co nejméně – až na kupování přízně veřejnosti pomocí donací na stavbu nového kostela, školy či fotbalového hřiště. „To Zetas mají podnikání mnohem rozmanitější. Věnují si i prostituci, převádění migrantů, pašování lidských orgánů, únosům, vydírání a účtování výpalného místním obchodníkům,“ vypočítává Mondragónová. Její členové dokážou vybrat „daně“ i od pomyslného zelináře na rohu, kterému by normální berňák nevěnoval pozornost.
Základ skupiny má kořeny v elitní jednotce armády, kde dostali trénink pro městskou válku i od amerických a izraelských specialistů. V roce 1999 si šéf Kartelu ze zálivu OsielCárdenas z třiceti z nich udělal svoji soukromou ochranku, které postupem času díky jejímu skvělému výcviku svěřoval i ty nejdůležitější operace. Jméno si zvolili po svém vůdci Arturu Guzmánu Decenovi, který měl v erárních službách rádiový kód Z-1.
Všichni proti všem Právě oni se při střetu s konkurenčními zločineckými organizacemi přestali ohlížet na nepsané kodexy podsvětí, které nepovolovaly zabít nepřítele, pokud byl v přítomnosti své manželky či potomků. Ostatní mafie se zostřenému boji přizpůsobily, takže se Mexiko stalo jatkami, kde „řezníci“ mezi sebou soupeří o to, kdo vymyslí co nejbolestivější nebo co „nejvtipnější“ způsob mordu. Na rodinné příslušníky dnes nikdo nebere ohledy, oběťmi vyřizování účtů jsou i batolata.
Už tak rozbouřenou kriminální scénu navíc ještě rozhoupal roku 2006 čerstvě zvolený prezident Felipe Calderón Hinojosa. Po svém nástupu vyhlásil zločinu válku, aniž by měl dostatečně spolehlivé ozbrojené síly. Od té doby se táhne nepřehledný konflikt, v němž bojuje stát proti galerce, dále různé mafie proti sobě, a ještě navíc party uvnitř jednotlivých kartelů. Přesná čísla obětí nezná nikdo. Odhaduje se, že za osm let narkoválky přišlo o život sto tisíc Mexičanů.
V podsvětí dochází v důsledku střetů k ustavičnému přeskupování sil. V únoru 2010 se Zetas, kteří po celou dobu dávali vojenský výcvik nováčkům a kteří mají ve svých řadách jasnou hierarchii armádního typu, odtrhli pod vedením Heriberta Lazcana zvaného Z-3 od Kartelu ze zálivu a brzy ho vytlačili z většiny jeho původního teritoria na východním pobřeží Mexika. Obsadili pašerácké stezky přes Nuevo Laredo, které je hlavní dovozní bránou do Texasu pro veškeré zboží z jihu. Své územní kapsy mají i na západním pobřeží, kde společně se spojenci zatápějí nejsilnějšímu Kartelu ze Sinaloy. Také svému dřívějšímu zaměstnavateli přebrali jeho dřívější kontakty na vysoce postavené politiky. Jen v Tamaulipasu museli před soudem svoje vazby na kriminální síť vysvětlovat tři jeho bývalí guvernéři.
Americké tajné služby označily Zetas, kteří mají zhruba deset tisíc členů, „za technologicky nejvyspělejší, nejsofistikovanější a nejnebezpečnější mexickou mafii“ a za informace vedoucí k zadržení její hlavy nabízely pět milionů dolarů. Calderón chtěl národu dokázat, že je to on, kdo vládne vlasti. Proto bylo polapení Lazcana, kterému se pro jeho morbidní koníček přezdívalo Popravčí, vysněnou trofejí. Dostalo se mu jí na samotném konci jeho mandátu, ovšem bez fanfár.
U obce Progreso se 7. října 2012 strhla přestřelka, po níž zůstali dva mrtví narcos. Policisté jim rutinně sebrali otisky prstů a převezli těla do márnice. Teprve po zadání údajů do databáze zjistili, koho to vlastně dostali.
Vzápětí si ale oddíl těžce ozbrojených Zetas přišel pro Lazcanovo tělo a Calderón zůstal bez nevyvratitelného důkazu svého úspěchu. Ze slávy byla ostuda.
Vedení se chopil Miguel Trevino Morales (Z-40, zvaný též Smrt), který se prý podle informací z podsvětí snažil Lazcana z čela organizace odstranit už dříve. Jak číslice napovídá, není z původní třicítky dezertérů, z nichž přežilo pár jednotlivců. Pochází přímo z Tamaulipasu. Výsadní postavení si vystřílel jako vůdce profesionálních zabijáků v Nuevu Laredu. V čele nevydržel dlouho. V červenci 2013 ho bez násilí zadrželi mariňáci. Měl v té chvíle u sebe dva miliony dolarů v hotovosti. Tolik, kolik nabízela vláda za zprávu vedoucí k jeho dopadení. Vůdčí pozici zaujal jeho bratr Óscar Omar neboli Z-42 a vše pokračuje dál ve stejně krvavých kolejích.
Povstání, nebo útěk?
Jak ukazuje zkušenost posledních osmi let, mexická armáda a policie se přes částečné úspěchy nedokáže s mafiemi vypořádat. „Musejí se jim postavit sami lidé. Tak jako to dokázali venkované v Estadu México. Zetas si tam koupili ranč. Jakmile zmizela jedna z vesnických dívek, starosta svolal lidi a všichni – nějakých pět set lidí vyzbrojených zemědělskými nástroji – se pro ni vydali na onu usedlost,“ zdůrazňuje ekolog Pavel Valdés, který připravuje rozvojové projekty pro indiánské komunity. „Zetas ji vrátili a rychle z místa zmizeli.
Od té doby si na přístupové komunikaci zřídili hlídku, která k nim nenechá vjet žádné podezřelé auto,“ říká.
V zemědělských oblastech státu Michoacán trvá přes dva roky úspěšné povstání domobrany, která ze svého území dostala bez erární pomoci Kartel templářských rytířů. Podobné akce jsou typické spíše pro indiánský jih a střed, kde se obyvatelé po půltisíciletí útlaku umějí bránit jako komunita. Na severu, který je mnohem více individualizovaný, volí venkované při střetu s kriminálníky útěk. Buď do velkých měst, kde vláda zůstává přítomna díky uniformovaným jednotkám, nebo rovnou za „čáru“ do USA. V Tamaulipasu rychle přibývá vesnic, které se kvůli řádění zločinu mění v „osady duchů“. Prostě do Mexika se Divoký západ vrátil se vším všudy.
Tam, kde soupeři – obchodníci ze Sinaloy – sázejí na vyjednávání, sahají „zetka“ po zbrani. Mafiáni od posledního písmene, jak je občas při důvěrných rozhovorech Mexičané maskují, jsou proslulí svými metodami mučení.
O kontrolu nad Matamorosem, ze kterého je to do Texasu jen pár desítek metrů, se přetahují už pět let pomocí samopalů a občas i účinnějších zbraní Zetas a Kartel ze zálivu.
O autorovi| Tomáš Nídr • spolupracovník redakce
