Zemědělci budou rádi i za čtvrtinu
Jeden polský odborník týdeníku EURO řekl, že v Evropské unii si ve vztahu ke střední Evropě hrají na hodného a zlého policajta. Tím hodným je Evropská komise, která nabízí zemědělcům z nových členských států pro první rok čtvrtinu přímých plateb. Tím zlým je Německo, jež společně s dalšími členskými zeměmi odmítalo poskytnout jakékoli přímé platby. „Zlí“ nakonec ustoupí a dobro zvítězí. Kandidáti na vstup do unie budou rádi, že dostanou alespoň něco, i když ani ona čtvrtina nemůže rolníkům vůbec stačit.
V tomto přirovnání je pochopitelně značná nadsázka, ale faktem je, že polští i čeští zemědělci mohou hodně prodělat. Skeptici už dlouho mluví o druhořadém členství, jež unie údajně novým kandidátům nabízí, a dokládají to na závěrech dosavadních rozhovorů. Dosud neměli pravdu. To, že zde bude přechodné období, během něhož nebude zaručeno právo Čechů či Poláků pracovat v celé unii, neznamená druhořadé členství. Je v zájmu unie i kandidátů, aby se některá evropská pravidla zaváděla postupně a aby nevznikaly zbytečné konflikty. Jde zkrátka o to, že noví členové si budou muset na některé výhody jednotného trhu počkat o něco déle.
V případě zemědělců je to jinak. Po vstupu do unie padnou agrární obchodní bariéry a vznikne jednotný tržní prostor. Sedláci ze starých a nových zemí nebudou mít na tomto trhu stejné podmínky. Není přitom pochyb o tom, že se čeští a polští zemědělci dostanou do přímé konkurence s těmi západními. Už dnes se o to starají mezinárodní obchodní řetězce. Slovní spojení „druhořadé členství“ se v tomto případě dere na jazyk mnohem více, byť nemusí být zcela přesné.
Lze samozřejmě namítnout, že náklady zdejších zemědělců také budou nižší než těch západních. To je ale pravda jen zčásti. Rozhodně nejde o takový rozdíl, aby ospravedlňoval sražení přímých plateb na pouhou čtvrtinu. Navíc lze očekávat, že náklady porostou.
Zdaleka ne vše v návrzích Evropské komise je špatné. Brusel v případě kandidátských zemí nabízí vyšší podíl peněz na obnovu venkova, než je tomu na Západě. Česko by se tak mohlo stát vlaštovkou v přechodu k modernějším formám zemědělství. Jenže k tomu, aby se zemědělci mohli podílet na celkové obnově venkova, si potřebují zajistit dostatečnou prosperitu. Návrh z Bruselu jim v tomto ohledu jistotu nedává.
Čeští i polští vyjednavači pochopitelně vědí, že sto procent přímých plateb nezískají. Proto se logicky a realisticky soustředí zvláště na vyjednání vyšších produkčních kvót. Také žádají záruky, že budou moci přispět zemědělcům ze státního rozpočtu a že se noví členové nestanou čistými plátci do evropského rozpočtu. Poláci jdou ještě dál a nepříliš realisticky uvažují o zachování některých cel po vstupu (více na str. 58). Hlavní český zemědělský vyjednavač Miroslav Toman mluví pouze o případném jednorázovém zavedení vysokých cel během několika hodin od okamžiku narušení trhu.
Je pravděpodobné, že se v Polsku i Česku bude řešit dilema, zda se smířit s nevýhodnými podmínkami pro zemědělce, když pro celou zemi je vstup do unie výhodný. V Polsku bude takové rozhodování mnohem složitější, protože tam v zemědělství pracuje plná čtvrtina zaměstnanců. Na odporu k členství v unii se budou přiživovat radikální politické síly, jakou je strana Sebeobrana „rolnického vůdce“ Andrzeje Leppera (rozhovor s Lepperem na str. 60). Bohužel lze konstatovat, že Evropská unie svými kroky politiky tohoto typu spíše povzbuzuje.
Přesto bychom se v pohledu na Evropskou unii neměli nechat unášet zjednodušenými kritickými pohledy. Není nic divného na tom, že v unii existuje snaha o prosazení různých zájmů, ať už jednotlivých států, regionů, skupin obyvatelstva či jednotlivých lobbyistů. Unie se v tomto nijak výrazně neliší od státních útvarů. Nehodláme vstoupit do ráje, ale do funkční organizace, která prokázala svůj smysl. Největším historickým úspěchem evropské integrace je to, že dokázala otupit nacionalistické rozbroje hospodářskou součinností.
Lepší by přirozeně bylo, kdyby se nejrůznější zájmy mohly na evropské úrovni projevovat pouze ve zcela transparentním a demokratickém prostředí. K tomu by měli přispět také účastníci nynějšího Konventu, jenž se zabývá reformou evropských institucí.
Jednoznačným pozitivem je, že navzdory všem rozporům se Evropská unie skutečně odhodlává ke svému rozšíření. Povědomí o základních společných evropských zájmech naštěstí nevymizelo.
