Neříkejte, že vás to nikdy nenapadlo. Třeba po posledních volbách nebo po těch předposledních, těch před nimi… Praha by se měla odtrhnout. Je to jiný svět, kde žijí jiní lidé, kteří mají úplně jiné hodnoty, představy a přání než ten „zbytek“. Například nechtějí stát řídit jako firmu a zdaleka je tolik neděsí invaze jednotek mohamedánů do země medem a strdím oplývající. Ano, velmi dobře si uvědomujeme, že by to bylo nepraktické, bolestivé a nejspíš i nemožné, ale stejně. Následující text berte jako nezávazné zamyšlení nad tím, co by se stalo, kdyby obyvatelé Prahy odmítli setrvávat v oligarchickém a postdemokratickém prostředí se sílící orientací na Východ a začali po vzoru Skotů či Katalánců volat po samostatnosti.
Cesta k nezávislosti
Začněme jedním katastrofickým, leč ne zcela nereálným scénářem.
Leden 2018: Prezidentem republiky je znovu zvolen Miloš Zeman. Ve druhém kole porazil Jiřího Drahoše, kterého poškodily anonymně vypuštěné (a vylhané) informace o jeho úzkých vazbách na sudetské Němce.
Červen 2018: Vláda Andreje Babiše ani napotřetí nezískala důvěru Poslanecké sněmovny. Řešením patové situace jsou předčasné volby svolané na nejbližší vhodný termín po prázdninách.
Září 2018: Předčasné volby ještě zvýrazní léta existující propast mezi preferencemi Pražanů a mimopražských voličů. V hlavním městě a jeho blízkém okolí drtivě vítězí ODS, TOP 09 a Piráti, zatímco Babišovo hnutí nepřeleze deset procent. Naopak v ostatních regionech má hnutí ANO v průměru 35 procent hlasů a SPD Tomia Okamury přes 15 procent. Tradiční pravice i levice zde oproti volbám konaným o rok dříve dále oslabily.
Foto nejen pro pamětníky. V Tugendhatu se před 25 lety dělila republika
Na celostátní úrovni se rýsuje nová volební koalice ANO-SPD, která se předběžně dohodla na referendu o možném vystoupení Česka z Evropské unie a z NATO. Země je názorově rozdělena a oba tábory se s rostoucí intenzitou urážejí na sociálních sítích. Z jedné strany létají hlášky o „zhulených havloidech z pražských kaváren“, z druhé strany znějí věty o „venkovských buranech, kteří neumějí nic jiného než poslouchat Ortel a volit Babiše“.
Říjen 2018: Hitem sociálních sítí se stane iniciativa „Praha nezávislá a demokratická“, která získá širokou podporu a překvapivě vyhraje říjnové volby do městského zastupitelstva. Dosavadní magistrátní koalice ANO s ČSSD a Trojkoalicí utrpí drtivou porážku a musí vyklidit pozice. Vítěz pražských voleb následně vypíše referendum o vzniku nového státu.
Konec listopadu 2018: Nadpoloviční většina hlasujících rozhodla o odtržení Prahy a území okresů Praha-východ a Praha-západ od České republiky.
Začátek prosince 2018:Babišova vláda zpochybňuje právoplatnost referenda a obrací se k Ústavnímu soudu. Ten překvapivě (podle indicií obvykle dobře informované redakce Odposlechu v tom sehrála roli vidina přesunutí nového hlavního města do Brna) potvrzuje právo na sebeurčení Pražanů.
K prvnímu lednu roku 2019 tak vznikají dva samostatné státy - Velká Praha a Morče (uvažované varianty Čechomor a Moračech neprošly). Srdce Evropy už podruhé světu ukázalo, jak nenásilně a hlavně bleskově rozdělit zdánlivě nerozdělitelné.
Ať si jdou!
Připadá vám rozpad státu kvůli rozdílným politickým preferencím přitažený za vlasy? Vždyť země se většinou dělí (nebo chtějí dělit) z jiných důvodů. Nejčastěji už spolu nechtějí žít různé národy s odlišným jazykem a kulturou, často hraje roli i nespravedlivé dělení vybraných daní (viz Katalánsko). Na druhé straně není nutné chodit daleko ani v čase, ani v prostoru. Za rozpadem Československa v druhé polovině roku 1992 přece také stály rozdílné preference a neslučitelnost vizí. Češi tehdy svými hlasy pro pravicové strany ODS a ODA dali jasně najevo, že stojí o cestu na západ a rychlý přechod k tržní ekonomice. Slováci volící nacionalistické a populistické strany HZDS a SNS naopak prokázali, že jejich hodnotový svět je někde úplně jinde. Zájem o zachování společného - a fungujícího - státu velmi rychle slábl, až ze schůzek Václava Klause a Vladimíra Mečiara vzešlo rozhodnutí nechat jít Čechy a Slováky vlastní cestou.
Tyto události a tato zkušenost jsou relevantní i pro náš veskrze fiktivní příběh. Předpokládejme, že rozchod Prahy s Morčetem proběhne stejně konsenzuálně a nekrvavě jako rozpad federace. Opakovat lze i tehdejší přístup k dělení státního majetku - nemovitosti podle místa, kde se nacházejí, ostatní aktiva a dluhy v poměru podle počtu obyvatel.
Nebude to jednoduchý úkol. Obě nástupnické země si budou muset rozdělit podíly ve státem ovládaných podnicích (ČEZ, ČEPS, České dráhy, Čepro a další), dopravní infrastrukturu, nemovitosti, armádu, tajné služby a v neposlední řadě i státní dluh. Jednání se potáhnou, ale díky vstřícnosti obou stran se na rozdíl od brexitu posouvají rychle dopředu.
Zeman na Špilberku
Teď se přenesme v čase do ledna roku 2019, kdy začíná fungovat nový stát Velká Praha. Není zrovna velký, včetně území bývalých okresů Praha-východ a Praha-západ má rozlohu 1832 kilometrů čtverečních. Je tedy ještě menší než na mapě těžko dohledatelné Lucembursko. Zato počtem obyvatel (1,6 milionu) překonává čtyři členské země EU včetně Estonska.
Nástupnické státy budou v prvních letech své existence čelit velmi rozdílným výzvám. Praha bude mít pro potřeby fakticky městského státu příliš mnoho úřadů a úředníků; předpokládejme, že základní stav úředníků převezme po pražském magistrátu a ze státních služeb bude potřebovat jen omezený počet odborníků - hlavně diplomatů či odborníků na čerpání fondů EU. Ostatní úředníci budou muset změnit profesi nebo se dát do služeb Morčete.
Tento druhý státní útvar má horší startovní pozici. Především - přišel o hlavní město. Prezident, vláda, ministerstva i parlament se ze dne na den ocitnou na území jiného státu a tento nepřirozený stav bude čekat na řešení celé roky. Pražané samozřejmě budou tlačit na to, aby ze svého území vystěhovali nenáviděné představitele druhého státu - Babiše se Zemanem -co možná nejrychleji.
Komentář: Vzkaz z Barcelony
Morče bude ale napřed muset vyřešit otázku, kam umístí své hlavní město. Jasný kandidát na tuto pozici chybí. Bude to Brno jakožto největší město zmenšeného státu? Nebo geograficky lépe umístěný Hradec Králové? Případně Olomouc, historické centrum Moravy? Dlužno dodat, že vhodné budovy pro ministerstva a další úřady - stejně jako tisíce bytů pro státní úředníky - nemá ani jedno z nich.
Zmenšený stát proto musí narychlo investovat desítky miliard korun do vládní čtvrti a bytové výstavby. Zřejmě pomocí speciálního zákona, protože při délce povolovacích řízení by se dočkal nových budov tak za deset let. Stěhování Miloše Zemana z Pražského hradu na ponurý, stísněný Špilberk obyvatelé Prahy bujaře oslaví.
Městský stát bez zdrojů
Zmenšený stát by ovšem mohl odtržené Praze důkladně zaškodit; hlavně tím, že by ji připravil o peníze. Velký podíl na současném bohatství hlavního města má fakt, že zde sídlí největší a nejziskovější společnosti - banky a pojišťovny, mobilní operátoři, energetické společnosti a další. A daní zde svůj zisk. Totéž se týká i šéfů celostátních podniků a zaměstnanců firemních centrál. To je jeden z hlavních důvodů, proč Praha dosahuje v ukazateli hrubého domácího produktu na obyvatele 204 procent republikového průměru.
Morče by se mohlo inspirovat postupem, který po roce 1918 zvolila vláda nově vzniklého Československa. Cílem takzvané nostrifikace bylo (a teď tedy opět bude) donutit společnosti se sídlem v zahraničí, aby se rozdělily, nebo aspoň v nové vzniklé zemi založily dceřiný podnik. Takový zásah by si vyžádal miliardové náklady na straně velkých společností, ale zajistil by férové danění zisků v obou nástupnických zemích.
Přečtěte si také: Čtvrtstoletí od Tugendhatu a jiné bilance očima ekonoma
Samostatná Praha by se ocitla poněkud v ožehavé situaci, co se týče pitné vody a elektřiny. Aby nepřišla o dodávky pitné vody z nádrže Švihov (známější jako Želivka), bude za ně muset začít tvrdě platit. Podobně s elektřinou: na území Prahy nezbyly žádné významnější elektrárny a město je navíc z poloviny závislé na dodávkách tepla z elektrárny Mělník I. Ta by se po odtržení nacházela na území druhého státu. Obě zmíněné závislosti by však Pražané mohli odbourat výstavbou paroplynových elektráren v areálu tepláren v Malešicích nebo v Michli.
Předpokládejme, že oba nástupnické státy se plynule začlení do Evropské unie (Morče jako pravděpodobný nástupnický stát by to mělo lehčí, Velká Praha by musela doufat, že ji nebude Morče natruc blokovat). Pokud by to šlo hladce, dopad rozdělení na ekonomiky obou států by sice byl viditelný, ale nikoli dramatický. Volný pohyb zboží, služeb i osob zůstane zachován a hranice může být podobně nenápadná jako ta mezi Belgii a Nizozemskem. Drama by nastalo, jedině pokud by si Morče v referendu odhlasovalo vystoupení z Evropské unie.
Esej: Malí a bohatí to mají těžké
Právě přístup k EU by nejspíš obě vzniklé země rozděloval. Velká Praha by zřejmě držela proevropskou linii a rychle by v Bruselu získala pověst malého a loajálního člena, který nezlobí. Možná by časem došlo i na přijetí eura. Naopak Morče by se nejspíš zařadilo k orbánovskému Maďarsku či Kaczynského Polsku.
Nebude to napořád
Obchodní válka mezi oběma novými státy není příliš reálná. Pravděpodobně by se však situace neobešla bez větší či menší mediální přestřelky. Česká televize a Český rozhlas se změní v čistě pražská média a na území Morčete budou plnit podobnou roli, jakou měla před rokem 1989 na území socialistického Československa rádia Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Babišovsko-okamurovské Morče by naopak „zásobovalo“ Prahu svou vlastní propagandou.
Jak dlouho by to vydrželo? Rozdělení Československa na přelomu let 1992 a 1993 také řada lidí těžce nesla, ale nakonec si všichni na nový stav zvykli. V případě roztržky mezi Prahou a zbytkem Česka by zřejmě dříve či později převážila nostalgie po jednotné České republice. Společenské, ekonomické a kulturní vazby by zkrátka byly moc silné na to, aby se daly zcela rozbít.
K opětovnému sjednocení by mohlo dojít poté, co většinu obyvatel Morčete přejde okouzlení Babišem a Okamurou a naopak nastoupí rozčarování z izolace, do níž je dovedli. Ze zlého snu o Velkém Morčeti bychom se při troše štěstí mohli probrat někdy kolem roku 2030.
Dále čtěte: