Podpora financování exportu by se měla vyvíjet dle potřeb vývozců i bank
Na článek Jana Žižky Riskantní tah ČSOB (EURO 37/2007) zareagovala Jaroslava Kypetová z Vysoké školy CEVRO Institut.
Článek Jana Žižky poněkud nešťastně zúžil diskusi o podpoře financování exportu na spor dvou bank - komerční a vlastněné státem. V rámci vědecké činnosti Vysoké školy CEVRO Institut byla společně s Liberálním institutem zpracována studie Perspektivy financování exportu v ČR, která zahrnovala nejen srovnání s vybranými evropskými státy, ale i dotazníkové šetření názorů vývozců a bank. Hledali jsme odpověď na otázku, zda současná situace na trhu exportního financování v ČR nevykazuje rysy omezování konkurence a existuje-li prostor pro zvýšení efektivnosti celého systému. Analýza dnešního fungování podpory financování nás dovedla k závěru, že je třeba provést zásadní změny. Nikoli však radikální změnu, kterou by bylo zrušení státní podpory, neboť čeští exportéři by se tak s ohledem na politiku ostatních států dostali do velmi nevýhodné situace.
Nejde jen o financování.
Označovat za podporu exportu jen aktivity České exportní banky (ČEB) by bylo značně zavádějící. Naopak, jak vyplynulo z názorů exportérů i zástupců bank, mnohem významnější roli hraje pojištění poskytované Komerční úvěrovou pojišťovnou EGAP. Pojistně finanční služby navíc tvoří pouze část podpory exportu, neboť dle Exportní strategie ČR (2006-2010) sem dále patří informační (například vyhledávání obchodních partnerů) a asistenční služby (kupříkladu podpora účasti na veletrzích). Zůstávají-li obvykle dodávky do „stabilních“ států bez státních zásahů, pak jiná situace nastává u zemí rizikovějších. Podpora exportu hrazená z veřejných rozpočtů zvláštními programy umožňuje uskutečnit i rizikové operace - jejich podíl však je a měl by zůstat malý. Podporu financování považujeme za nejvýraznější zásah do fungování trhu, a to nejen například průmyslového zboží, ale i bankovních produktů.
Seberegulační konsenzus.
Prakticky všechny státy podporují export. Veřejná podpora má však tendenci narušovat fungování trhu, což se nakonec může ukázat velmi problematické. Z důvodu zachování konkurence mezi exportéry, která by se odvíjela od kvality a ceny nabízeného zboží a služeb, vstoupil v roce 1978 v platnost takzvaný Konsenzus Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Nejde o právně závazný předpis, ale spíše o dohodu mezi většinou členů OECD. Pro členské státy EU se tato pravidla stala v důsledku platné legislativy závazná. Nejznámější část konsenzu se týká definice minimálních úrokových sazeb (Commercial Interest Reference Rates, CIRR), od kterých se odvíjí cena úvěru. Sazba se pro jednotlivé státy (respektive měny) odvozuje od úroku ze státních dluhopisů, k němuž se přičítá jedno procento (sto bazických bodů) a případně také riziková přirážka. Dohoda se netýká charakteru ani vlastnické struktury zprostředkovatele státní podpory. Jednotlivé státy tak nabízejí velmi různorodé kombinace.
Jistá úroková sazba.
Lze dokonce říct, že co stát, to odlišný typ instituce. Nutno však dodat, že ve všech zemích opět představuje hlavní prvek podpory exportu pojištění, dále garance a případně také odkup pohledávek. Jestliže se z institucionálního hlediska jednotlivé země liší, pak je to dominantní způsob poskytování podpory financování takzvané stabilizace úrokových měr s periodickým vyrovnáváním rozdílů. Když tedy mezibankovní úrokové míry (Euribor, Libor) zvýšené o bankovní přirážku překročí úroveň sazby CIRR, za niž byl poskytnut dlouhodobý úvěr, stát uhradí bance daný rozdíl. Systém však funguje i obráceně, pak banky odvádějí rozdíl do státního rozpočtu. Státní podpora se tak neuskutečňuje poskytnutím celé částky úvěru, ale pouze periodickým dorovnáním v rozsahu zhruba jednoho až dvou procent z jeho celkového objemu. Vzhledem k vývoji úrokových měr nebylo v posledních letech - například ve Francii - vůbec třeba vydávat prostředky ze státního rozpočtu. A ani pro rok 2007 neobsahuje odpovídající položka žádnou hodnotu. Jestliže však zhruba v posledních deseti letech úrokové sazby obecně klesaly, pak očekávané zvýšení začne mít vliv opět na výdajovou stranu rozpočtu. V každém případě by se však nároky na veřejné rozpočty znatelně snížily.
Ručí-li neustále stát.
ČEB vykazuje řadu charakteristik ryze státní instituce. Jde o subjekt stoprocentně vlastněný státem, a to buď přímo, nebo prostřednictvím EGAP. Získává prakticky automatickou úhradu ztráty vyplývající z podpory financování, kde dotace pokrývá i měnový rozdíl či ztráty z obchodů s deriváty. Stát také ručí za závazky banky, a to i za ty velmi široce definované. Kromě ručení za splácení zdrojů, které si banka vypůjčila na finančních trzích (i zahraničních), se záruka státu vztahuje na „závazky z ostatních operací“. Původně v zákoně existovala podmínka souhlasu ministerstva financí a České národní banky (ČNB) k provedení určitých operací, v jeho aktuálním znění se však již neobjevuje. Z výroční zprávy vyplývá, že banka provozuje celou řadu transakcí včetně obchodu s deriváty. Vezmeme-li v úvahu pouze rozvahové položky, na konci roku 2006 se záruky vztahovaly na zhruba 23 miliard korun. Text zákona navíc nevylučuje ručení z podrozvahových účtů. Z hlediska veřejných financí a jejich efektivity působí ČEB spíše jako problémová instituce, která vytváří významné zřejmé i podmíněné závazky státu. Zhodnocení významu a kvality služeb exportní banky však přísluší především jejím klientům - exportérům.
Přílišná administrativa exportérů.
Dotazník, jímž jsme v polovině letošního roku oslovili vývozce z oboru strojírenství a energetiky, byl ve formě internetového formuláře. Jeho vyplnění bylo možné provést i anonymně, což jistě přispělo k otevřenosti odpovědí. Uvědomujeme si však jisté nereprezentativnosti zpracovávaného vzorku. Dle očekávání používá více vývozců služby EGAP než ČEB, část exportérů přímo označila pojištění za klíčové pro uskutečnění obchodu. V případě služeb ČEB upozorňovali exportéři zejména na pomalé zpracovávání žádostí. Někteří vyjádřili nespokojenost nad množstvím údajů, které musejí vyplňovat. Další exportéři projevili určitou skepsi k podpoře exportu jako takové. Zajímavé je doporučení „méně politiky a více transparentní procesy rozhodování“. O poněkud malém vlivu podpory exportu vypovídá názor: „Pro naši branži stačí pečovat o image ČR a nezapojovat se lehkomyslně do akcí, které se negativně odrážejí na politice velkých zemí a promítají se do jejich obchodní politiky (Čína, Rusko).“ Exportéři tedy spíše vnímají administrativní těžkosti a své související náklady. Banky, mezi jejichž produkty také patří financování exportu, pociťují především zvláštní druh konkurence ze strany ČEB.
Zbytečné refinancování bank.
V rámci zjišťování názorů na současný systém podpory financování byly osloveny také banky zastoupené v Pracovní skupině pro exportní financování České bankovní asociace. Opět jsme přislíbili anonymitu, neboť se ukazuje, že téma možných změn je poněkud citlivé. Odpovědi se v jednotlivostech lišily, obecně však zástupci bank dávali opět větší význam pojištění poskytovanému EGAP než produktům ČEB. Většina dotázaných by uvítala, kdyby banky poskytující exportní financování měly stejný přístup ke všem instrumentům podpory vývozu. Jeden z respondentů upozornil, že dnes se musejí banky u ČEB refinancovat, aby mohly poskytnout úvěr na bázi CIRR. Na soukromé projekty se tak čerpají prostředky ze státního rozpočtu, které banka nepotřebuje.
Účinnější podpora.
Nezpochybňujeme zásluhy ČEB z období, kdy bankovní sektor nebyl schopen poskytovat exportérům některé služby. Domníváme se však, že od jejího založení před dvanácti lety se situace změnila. Přechod na stabilizaci úrokových sazeb s vyrovnáváním rozdílů považujeme za velmi vhodný s ohledem na deficitní hospodaření veřejných rozpočtů. Odstranění refinančního mezistupně a zvýšení konkurence se velmi pravděpodobně projeví ve snížení nákladů pro vývozce. Naše návrhy nesměřují primárně ke zrušení ČEB. Doporučujeme však zvýšení účinnosti podpory financování, což vyžaduje také změny ve fungování banky.
