Existuje jeden dnes už prakticky celosvětový módní fenomén, jehož šíření, ač to není až tak veřejně známé, má počátky v České republice. Už dvacet let před Donaldem Trumpem považoval novináře za pitomce, hnůj a žumpu jistý český politik jménem Miloš Zeman. Těžko říci, kde ke své obsesi naše dnešní hlava státu přišla, leč od těch dob prestiž novinářského řemesla vytrvale upadá a dnes jsme s kolegy v důvěryhodnosti u velké části veřejnosti někde na úrovni podomních prodejců zázračných hrnců. A to zdaleka nejen v prostoru mezi Aší a Lanžhotem. Před pár týdny 350 amerických deníků přineslo v jeden den úvodníky plačící nad tím, že prezident Trump vede špinavou válku proti médiím. A v Německu je výraz Lugenpresse pro velkou část veřejnosti synonymem sdělovacích prostředků.
Člověk, který sedává za redakčním stolem už třiatřicet let, nemůže ze současné situace necítit smutek a znepokojení. Ale také nemůže nevidět, že za zchromnutí toho slavného hlídacího psa demokracie nemohou zdaleka jen autoritářští politici, Twitter, Facebook a ruští trollové. To sami novináři se na současné pověsti své profese podepsali rozhodující měrou. Jakkoli parazitní byznys model Googlu a Facebooku citelně poškozuje po celém světě vydavatele a jejich autory.
Prestiž profese ale především upadá snižující se profesionalitou, která se často projevuje nepochopením podstaty jevu, o němž novináři referují. Ale také podstatnějším nepochopením toho, jaké je jejich místo v oné demokracii, kterou mají hlídat.
Likvidace novinářů v Česku? Stačí kontroly a diskreditace, tvrdí Holcová
Bezmezná identifikace s tzv. intelektuálními elitami a pohrdání „venkovskou lůzou“, jaké čišelo z referování většiny našich domácích médií o naší poslední prezidentské volbě, je pro tento stav signifikantní. Situace západních médií je v tomto směru ještě tristnější, jak se ukázalo nedávno na počátku migrační krize v Německu, kdy média ke značné nelibosti významné části veřejnosti plnila nám starším dobře známou leninskou roli propagandisty a organizátora politické doktríny kancléřky Merkelové. A že soudruzi z NSR stále dělají někde chybu, je znát i při sledování toho, jak pojali čerstvý konflikt v Chemnitzu.
Česká fúze
V Česku jsme tak daleko zatím nedospěli. I proto, že novodobá historie naší svobodné žurnalistiky netrvá tak dlouho, aby srostla s establishmentem tak natěsno. Když se po listopadu 1989 znovuzrodila, byla zvláštní fúzí předlistopadových redakcí s disentem a zčásti i emigrací. Aktivní novináři neměli zrovna dobré vzdělání a jazykové schopnosti byly až na výjimky na nule. Svoboda, kterou dostali, však pro ně byla velký dar a cítili těsné spojení nikoli s elitami, ale s tou ulicí, která jim tehdy svobodu přinesla a učili se, především v našem ekonomickém oboru, zákonitosti trhu, principy fiskální či měnové politiky za pochodu. Velmi rychle získali společenský respekt i velmi solidní a hodně nadprůměrné finanční ohodnocení. A nějaký čas jim to vydrželo. I přes občasné výpady tehdejšího premiéra Klause, a ještě výrazně agresivnější slovník jeho následovníka Zemana.
To už docházelo ke generační obměně v redakcích, kdy předrevoluční generace rychle mizela a přicházeli mladí redaktoři s dobrým vzděláním včetně zahraničních kurzů a s velkými předpoklady. Kvalita novinařiny stoupala, rostla také kritičnost vůči vládám. Na druhou stranu se vytrácela pokora a vědomí, že novinářská svoboda není samozřejmostí a autocenzura je tou nejhorší odrůdou cenzury.
Na počátku století především narostla investigativní žurnalistika, která po letech podvodů s topnými oleji a privatizačních kauzách měla opravdu pohnojené pole. Čtenáři byli nadšení, stejně jako politici, jichž se zrovna v tu chvíli ta konkrétní kauza netýkala. Na jaře 2005 pak sedmá velmoc ukázala svou sílu a investigativci z deníku Dnes popravili tehdejšího premiéra Stanislava Grosse slavnou kauzou křišťálově čistého nabytí barrandovského bytu za pomoci půjčky záhadného strýčka Vika.
Přečtěte si esej o tom, že zírat se nesluší:
Liberální demokrat jako objekt v obludáriu
Tehdy začala média závodit, kdo koho a na čem utopí a ze řetězu se utrhly do té doby obezřetností šéfredaktorů v mezích držené praktiky, kdy různí lobbisté, ale i policisté a státní úředníci účelově pouštěli spřáteleným novinářům skandalizující informace a roznášeli složky i disky s odposlechy. Je těžké to zpětně hodnotit příliš kriticky. Především proto, že v té době ve státě českém opravdu leccos zapáchalo a kostlivci zavření do skříní v divokých devadesátých letech začali vypadávat ven. A to nešlo přehlížet. Nehledě na to, že pistolníci z dob divokého kapitalismu měli své agilní a arogantně se projevující nástupce s dlouhými prsty zasahujícími do partajních i státních struktur. Kvalifikované a zasvěcené zpravodajství v souvislostech a hlubší analýzy se ale už v té době ocitly na vedlejší koleji a bylo to s nimi stále horší a horší.
Dvacet za dvacet
Do toho totiž přišla finanční krize a úsporná opatření. Z redakcí odcházeli zkušení a pochopitelně nejdražší novináři a byli nahrazováni mladými nadšenci se skromnými zkušenostmi i mzdovými požadavky. Říkalo se tomu „dvacet za dvacet“, neboli dvacetiletá pracovní síla za dvacet tisíc. Že by z toho vyrostly zástupy nových elitních redaktorů a komentátorů, se fakt říci nedá, jakkoli výjimky potvrzují pravidlo.
Jenže hlídací pes s jednou nohou toho moc neuhlídá. Když před lety Zemanova vláda halasila, jak podpoří český průmysl zasažený měnovou krizí z roku 1997, a snížila korporátní daně, nicméně zvedla sociální pojištění, většina novinářské obce chápala, že pro ztrátové firmy v hotovostních potížích je snížení daně na nic, protože tak jako tak ze ztráty žádnou neplatí, ale zvýšení pojistného je pro ně vražedné, protože nemají ani na to nižší. A každý ekonomický novinář rozuměl tomu, že růst mezd výrazně přesahující růst produktivity vyvolá inflaci, která v budoucnu pokrátí reálně příjmy, a životní úrovni v zemi to fakt nepomůže.
Čtěte také: Když se kradou volby
Dnes, když nám vláda hlásí, že reforma penzí bude spočívat v oddělení důchodového účtu od státního rozpočtu, jen málokdo z kolegů tuší, že demontáž stabilizačních opatření Topolánkovy a Nečasovy vlády doplněná o rozbití valorizačních pravidel a masivní navýšení penzí nad všechny racionální meze zaručuje, že na tom účtu může být jen a pouze deficit. Růst mezd je pak podle většinového názoru médií v pořádku, protože v Německu mají přece pořád mnohem vyšší platy.
A to je třeba dohnat. Referování o složitějším tématu je pak redukováno na zprostředkování názorů mluvících hlav nejrůznějších obskurních analytiků, kteří toho o problému nevědí o moc více než náš „dvacet za dvacet“. To se to pak z novinářů snadno dělají pitomci, kterým je možné se veřejně vysmívat. A nejen se vysmívat. Takoví kolegové se pak nechají dost snadno zneužívat zákulisními hráči k mediálním nátlakovým akcím v různých mocenských politických i byznysových hrách. A na to pak bývá opravdu smutný pohled. Někteří jejich předchůdci, o co méně morální, o to bystřejší, si za to kdysi nechávali alespoň zaplatit. A sem tam za to dostali padáka. Nyní to zvláště v některých redakcích dělají jen pro čest a slávu svého oligarchy a možná dostanou nějakou legrační kvartální odměnu.
Prezident se svým vztahem k novinářům netají:
Novináři jsou jako vosy, varoval Zeman nově jmenované soudce
Naše profesní krize má samozřejmě i svůj politický rozměr, protože významná část novinářské branže se cítí být součástí čehosi, co si říká elita národa, a má pocit, že by měla být vládnoucí třídou, tak jako jí je v řadě zemí na Západě, leč u nás to volič, ten drzý suverén každé demokratické volby, pořád ne a ne dopustit. Novináři jsou pak uzavřeni ve frustrující bublině se svými kolegy a spolužáky z humanitních fakult. Krizi profese a propad respektu veřejnosti prakticky nevnímají. Spolu dohromady řeší pořád stejné problémy, které většinu populace tam venku za sklem fakt moc nezajímají. A pak se snadno trapnost nemocného starce v podobě pálení červených trenek na Hradčanech, místo aby byla pietně pominuta, stává tématem měsíce a hlídací pes zase štěká u zcela špatných dveří. Podstatná témata jsou pomíjena.
Hra na pitomce
Přes to všechno nejsme na konci žurnalistiky. Jak každý ekonom ví, po krizi vždy přichází fáze oživení. Samozřejmě pokud nevyrábíte valchy nebo kinofilm.
Novinařina však opravdu není parní stroj a z povrchu zemského nezmizí. Poptávka po kvalifikované interpretaci aktuálních událostí a setřídění informací, které se dnes na každého hrnou po terabajtech, je a bude spíše růst než klesat, i když jen u určité části populace. Ta je bude přijímat možná na trochu jiném médiu, než jsme dosud preferovali. Ale daleko podstatnější pro ni bude kvalita.
Probuzená ekonomika pak citelně ozdravuje i finance vydavatelů a bezpochyby se otevře prostor pro nové zajímavé projekty. A pár slušných profesionálů schopných je realizovat v té bídě přece jen vyrostlo. Jen by to chtělo takové malé poučení z krizového vývoje, řečeno s momentálně aktuálním pohledem do vzdálenější minulosti.
A taky trochu sebereflexe, díky níž se lze přenést přes urážky od toho, z něhož už pár let děláte dnes a denně ve veřejném prostoru pitomce. Rovnost zbraní je přece fér a je jen na nás, kdo bude působit důvěryhodněji.
Čtěte dále:
Svoboda tisku se loni nejvíce snížila v Evropě. Utrpěla i v Česku
