Naši politici dospěli do fáze, kdy mají patrně pocit, že všechno, co se jim zrodí v hlavě, stojí za ozvučení, a já jsem si řekla, že když je to tak, tak s tím pojďme na jeviště. Autorkou výroku je dramatička Iva Klestilová a jde o úryvek z rozhovoru, který je bezmála šest let starý. Autorka interview poskytla před volbami v roce 2006 k premiéře své trilogie Má vlast sestávající z částí: Standa má problém, Paroubek je kamaráth a Strejda nás má všechny rád. Zatímco ke hrám Klestilové je dnes třeba číst současně i dobové noviny, aby člověk netápal v detailech (pamatuje si ještě někdo na Zgarbovu aféru?), její slova stále platí.
Snad jen že politici se dnes nahrávají sami. Stačí slova dotyčných, pořízená „tajně“ či veřejně, vzít a uvést je na scénu. Tento koncept se osvědčil Petru Čtvrníčkovi, jenž takto zpracoval úplatkářskou aféru českého fotbalu pod názvem Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit? Angažované divadlo vzniká i díky společenské objednávce a doba je nejspíš znovu zralá. Politická satira je zpátky a není bez zajímavosti, že si s ní zavdává Tomáš Svoboda, režisér, který inscenoval část Klestilové Mé vlasti.
Divadlo jako facka
Svoboda stojí za kabaretem Kristýna – Blonďatá bestie, který nastudoval ďábelskou rychlostí soubor v pražském divadle A Studio Rubín, doslova jen pár desítek hodin po vypuknutí aféry kolem poslankyně Kristýny Kočí. Nahrávka ze schůzky Kočí se dvěma členy oblastní organizace Věcí veřejných Lukášem Víchem a Markétou Dobešovou odstartovala úplatkářskou kauzu „véček“ 13. dubna. Již za čtyři dny nastoupili na miniaturní jeviště sklepního Rubínu herci. Podobně jako v inscenaci Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit? silný potenciál představovaly vulgarity pronášené poslankyní Kočí a celkový ráz vládní krize, který se pohyboval mezi fraškou a absurdním divadlem.
První představení mělo ráz happeningu, „role“ se četly z papíru.
Kromě nahrávky byly použity také autentické výroky Víta Bárty, zde s charakteristickou patkou a šátkem jako muže s napoleonským komplexem (výška řečnické pultíku se musí dorovnávat hraničkou cihel) a „führerovským“ projevem: „Peníze plodí moc a moc plodí peníze.“ Tvůrci přidali ironické songy (zejména procítěné, až muzikálově chytlavé: „Jsem nevinná, byla to lež cílená…“), úvodní seminář skutečného gastroenterologa o zácpě čili obstrukčním defekačním syndromu a přirozeně i vysokou míru nadsázky. Ondřej Pavelka v roli Valacha Vícha po vzoru nomen omen přichází po sedlácku s vidlemi a v holinách, za nahrávací zařízení, které „teď fasují všichni“, slouží obrovské magnetofony, v nichž se musí kazeta otočit na druhou stranu.
„Mně se nejvíc líbí právě ta možnost okamžité reakce. Je to, jako když se lidi fackujou. Politici takovou reflexi potřebují a já doufám, že se začnou trochu bát. Na ně totiž neplatí žádná spravedlnost, mohou spoléhat na imunitu, případně zkorumpovanou justici. Jediné, čeho se bojí, je zesměšnění,“ říká Svoboda.
Satiry vznikají nejen z aktuální potřeby tvůrců, ale i publika, pro které má představení terapeutickou funkci. Přesvědčení o zkorumpovanosti, prohnilosti, hlouposti politické scény jde současně ruku v ruce s bezmocností nad stavem věcí, a smích je tak přirozenou obrannou reakcí. Na druhou stranu ale zároveň nejméně bolestnou – přímočará satira diváka příliš nenutí k přemýšlení, jen může pomoci odplavit pocit znechucení.
České bestiárium
Ohlas diváků na Blonďatou bestii zdaleka předčil očekávání tvůrců stejně jako před lety v případě Čtvrtníčkova Ivánka. Pro divadelní scénu je politický kabaret navíc celkem spolehlivým prostředkem, jak upoutat pozornost médií, která se kultuře, potažmo divadlu věnují jen nárazově. Pokud se terč výsměchu brání, je to ta nejlepší reklama.
Kristýna Kočí Blonďaté bestii prodloužila životnost na stránkách novin a zpravodajských webů pohrůžkou, že na inscenátory podá trestní oznámení, protože použitím slov z autentické nahrávky porušili její autorská práva. „Kristýna Kočí se osobně na inscenaci přišla podívat. Při příchodu do divadla se tvářila sebevědomě. Hodinu pak sledovala, jak se diváci baví na její účet, načež vyšla ven a deset minut usedavě plakala. Následně pohrozila žalobou, kterou ale nikdy nepodala,“ říká Tomáš Svoboda. Do divadla se podle režiséra pouze znenadání dostavila kontrola z hygieny.
Před kabaretem si nemohou být jisti politici, ale ani manažeři. Režisér Svoboda v polovině listopadu uvede na divadelní scénu představení Nehorázná bestie, jehož hlavním aktérem je Aleš Hušák. Opět přitom vychází z vlastních Hušákových výroků, které podle Svobody stejně jako v případě Kočí netřeba nijak upravovat, neboť hovoří samy za sebe.
V případě Nehorázné bestie režisér hodlá výrazně posílit katarzní účinek satiry. Ondřej Pavelka si zahraje úlohu jakéhosi zástupce lidu, který bude na „Hušákovi“ vykonávat potupné tresty, které vzejdou přímo z publika. Na jevišti se má objevit také vzlykající nahý muž – nešťastný výherce, který své poctivě „vysázené“ miliony nikdy neuvidí. „Líbilo by se mi, kdyby takové věci vznikaly třeba pro televizi. Jenže tam je tvůrce vždycky pod určitým tlakem - buď přímo politickým, nebo jde o autocenzuru vedení stanice, která určuje, co už je takříkajíc přes čáru. Divadlo je nejsvobodnější médium,“ prohlašuje Svoboda, který je připraven vrhnout na scénu další kabarety, pokud to bude inscenátory a diváky bavit.
Jedinou nevýhodou pro divadelníky je, že podobná představení mají krátkou životnost. „Ideální životnost jsou tři reprízy a konec,“ myslí si režisér Svoboda. Jak Ivánek, tak Blonďatá bestie jsou zaznamenány na DVD, což paradoxně dokládá, jak inscenace svázané konkrétními událostmi bleskurychle vyčichají. Ivánek ze všech aktualit prokázal dosud největší trvanlivost, třebaže i jeho čas je dávno pryč. V oběhu zůstalo jen pár zlidovělých úsloví.
Bolestná témata
Zatímco adresná satira udílí políčky parodovaným, druhá u nás rozšířená linie politického divadla nehodlá diváky uvolňovat osvobozujícím smíchem. Naopak si klade za cíl rozrušit a zneklidnit odmítáním tlusté čáry za minulostí. Komunismus, třetí odboj, odsun Němců, kolaborace, konformita. Divadlo, které bolí, provozuje dramatik Karel Steigerwald (hry Horáková, Gottwald či Políbila Dubčeka) a autor i režisér Miroslav Bambušek (cyklus Perzekuce s hrami o odsunu Posta Apostolorum či Útěcha polní cesty, série Cesty energie, která reflektuje mimo jiné otřesné podmínky při dolování uhlí v padesátých letech či utrpení katolických kněží v uranových dolech).
Další Bambuškova hra Česká válka pojednává o třetím odboji a inscenovalo ji Divadlo Na zábradlí. Bambušek si vybírá nepříjemná témata, která dodnes rozdělují veřejnost, a jeho autorský postoj je značně nekompromisní. Problému identity národa se především formou dokumentárního divadla věnuje brněnské divadlo Feste (Osmdesát devět – trenažér jedné revoluce, Havel píše Husákovi, Dr. Emil Hácha). Posledním počinem Feste je premiéra „sci-fi“ Pásla koně na balkoně, forma, která autorům umožňuje aspoň zdánlivý odstup od náhledu na romskou problematiku.
Nalevo, nebo napravo?
Na co si české divadlo příliš nepotrpí, jsou hry o obecných politicko-společenských (světových) problémech, které mají silnou tradici v anglo-saském divadle a mezi jejichž klasiky patří autoři, jako je David Hare či Caryl Churchillová (oba byli uvedeni i u nás). Hry, které by dramaticky zpracovávaly například terorismus, finanční krizi či válku v Iráku, u nás až na řídké výjimky nevznikají a příliš se ani neinscenují. Možná je to neochota vyhlédnout za humna, minimální divácká poptávka, možná obecná nechuť k angažovanému divadlu, které mnohým evokuje lživé a ploché hry let padesátých pojednávající o údernících, boji o zrno a snech, ve kterým milencům místo amora žehná soudruh Stalin.
Spíš než autoři tato témata přinášejí režiséři ve svých interpretacích. Když již hrát třeba o Guantánamu, tak radši pod rouškou antiky. Jistý podíl na nechuti k apelativnímu divadlu může nést i odlišný světonázor, který zastávají domácí elity. Kvůli komunistickému dědictví ve společnosti nezakotvil tak pevně levicově-liberální proud, který na Západě patří k výbavě a přesvědčení intelektuála. Jak poukazuje překladatelka Ester Žantovská v nedávno vydané antologii anglosaských politických her nazvané Rozhovory s teroristy, levicově-liberální názor je již dnes vlastně součástí establishmentu. Však také jeho největším matadorům je kolem šedesáti let a například zmíněný dramatik David Hare se pyšní titulem Sir.
Politické divadlo tím ztrácí svůj osten a zabředává do močálu politické korektnosti. Skutečně kontroverzní by dnes bylo naopak představit publiku hru otevřeně prezentující pravicově konzervativní názory, například odpor k imigrantům. Je ovšem nasnadě, že tím by se divadlo současně ocitlo na velmi tenkém ledě a podle Žantovské by navíc popřelo samo sebe. „Něco takového by z podstaty naráželo na tradici i myšlenku angažovaného dramatu dvacátého století, které logicky vychází z levicových ideálů,“ napsala překladatelka v článku otištěném v odborném časopise Svět a divadlo.
České divadlo si podobné otázky zatím neklade, „problémové hry“ u nás nemají tradici a dosud nezakořenily. „Možná je to národní povahou. Rádi se chodíme do divadla smát nebo emocionálně dojímat, nikoli primárně přemýšlet,“ podotýká režisér Tomáš Svoboda, který současně uvažuje i o satiře „češství“, vybičovaného k hysterii smrtí hokejistů v havarovaném letadle. Každé divadlo má prostě svůj tenký led trochu jinde.
