Zhoršování mezinárodní situace by mělo vést k posílení společných zájmů
Jednou z mála nových kompetencí, které chtěla Evropské unii svěřit smlouva o evropské ústavě, byla energetická politika. A není náhodou, že i když s textem ústavy nesouhlasili francouzští a nizozemští voliči, o energetické politice EU se vedou intenzivní debaty. Je přitom paradoxní, že právě v této oblasti neexistuje společná evropská politika, srovnatelná třeba se zemědělskou, dopravní či obchodní. Vždyť počátky procesu evropské integrace jsou spojeny právě s energetickou problematikou. Vše začalo smlouvou o Evropském společenství uhlí a oceli (1950), jedna z Římských smluv pak zakládá Evropské společenství atomové energie (1957).
Odlišné přístupy států.
Bylo by nepřesné tvrdit, že Evropská unie v energetických otázkách nepůsobí, již existence smluv z padesátých let totiž svědčí o opaku. Ale zatímco v jiných oblastech vznikly a dalekosáhle se rozvíjely vysoce integrované společné politiky, ta skutečná energetická dnes neexistuje. Z právního hlediska se aktivity EU v této oblasti opírají jen o obecné principy vnitřního trhu a o několik pasáží týkajících se transevropských sítí a životního prostředí. Konkrétně to znamená, že EU zavedla zejména evropský vnitřní trh s elektřinou a plynem a přijala legislativu podporující ekologické energetické zdroje. Příčin tohoto stavu je několik: různorodost energetických politik členských států a z ní plynoucí obava před evropskou harmonizací, ale také podstatně odlišné pohledy na potřebná řešení a na jejich naléhavost. Jeden příklad za všechny: postoj k jaderné energii, od militantně antinukleárního Rakouska po Francii, jejíž produkce elektřiny je ze 78 procent jaderného původu. Je zde samozřejmě i evidentní vazba mezi energetickými otázkami a státní suverenitou.
Změna ve světě.
Situace se však postupně pod vlivem mezinárodního vývoje mění. Prudce totiž rostou ceny ropy a existuje reálné riziko, že tento trend bude pokračovat. Důvodů je více: blížící se perspektiva vyčerpání ropných zásob, nestabilita klíčových oblastí s touto surovinou a mohutný nárůst světové poptávky, zejména v souvislosti s rychlým tempem ekonomického rozvoje Číny, Indie, Brazílie a dalších takzvaných „vynořujících se“ ekonomik. Přidáme-li k tomu neskrývanou vůli Putinova Ruska využívat svůj energetický průmysl jako nástroj k obnovení velmocenského postavení, a to především na úkor Evropy, je na místě otázka, může-li si Evropská unie dovolit nemít realistickou, ucelenou a efektivní energetickou politiku.
Suverénní hráč.
Taková politika musí stát na vyvážené a vzájemně provázané vnitřní a vnější dimenzi. Do té vnitřní lze zařadit zejména otázku volby zdrojů energie, výstavbu rozvodných sítí na území EU či (de)regulaci energetického trhu. Vnější dimenze se týká zajištění energetické bezpečnosti, mezinárodního postavení Evropské unie, které by jí zajistilo roli silného a suverénního hráče v globální strategické hře o energetické zdroje. Hráče, který dokáže prosadit a obhájit své zájmy stejně jako Spojené státy, Rusko či Čína. Obě dimenze jsou samozřejmě úzce propojené. Vnitřní rozhodnutí mají přímý dopad na potřeby v oblasti vnější, naopak míra síly či slabosti Evropské unie navenek zužuje či rozšiřuje manévrovací prostor pro rozhodnutí o vnitřní organizaci evropského energetického prostoru.
Závislost na vnějších zdrojích.
Jean Monnet ve svých Pamětech napsal, že skutečným „federátorem” Evropy je nezbytnost. Suverénní státy jsou ochotny přistoupit k integraci, to znamená ke sdílení a společné správě své suverenity, jen když jsou k tomu dotlačeny neschopností obhájit své zájmy jednotlivě. Vše dnes nasvědčuje tomu, že v oblasti energetiky Evropa dospívá do tohoto bodu. Ve hře o energetické zdroje v 21. století se do popředí dostávají noví hráči, kteří mohou nejednotnou Evropu zcela odsunout na okraj. Závislost Evropy na vnějších zdrojích je znepokojivě vysoká (asi 56 procent dnes, beze změny současných trendů 70 procent v roce 2030), přičemž pocházejí z rizikových oblastí, ať už jde o Blízký východ či o Rusko.
Rusko a EU.
Právě nedávný nátlak Ruska na Ukrajinu (a na Gruzii) či (neslavné) výsledky posledních summitů jasně ukazují, že Evropská unie je vůči Rusku, odkud odebírá téměř 20 procent své ropy, a dokonce 50 procent zemního plynu, v nelehké a slabé pozici: od nedostatku odvahy k razanci v dialogu o politických otázkách (například dodržování lidských práv v této zemi) po neschopnost dotlačit ho k ratifikaci energetické charty. Přitom v rusko-evropském případě je závislost vzájemná. Zmíněné problémy jsou tak dány především slabostí EU, nikoli silou Ruska. Slabost EU v této oblasti dobře ilustruje i řada dalších příkladů, třeba její neschopnost prosadit v dohledné době euro jako alternativní platidlo vůči dolaru na trhu energetických zdrojů.
Nebezpečná tendence.
Dosavadní tendence obejít problém vnější slabosti soustředěním se na pouhé vnitřní aspekty energetické politiky je nebezpečná. Evropská unie si nemůže dovolit v takto citlivé oblasti být ostrůvkem idealismu v oceánu reálpolitiky. Není-li EU dostatečně silná, aby prosadila principy reciprocity, může být riskantní liberalizovat svůj vlastní vnitřní trh s energií a otevřít ho cizím hráčům, kteří nehrají podle stejných pravidel, jako je tomu v případě ruského Gazpromu. Obdobně tomu je v otázce ekologických aspektů energetické politiky. Může si EU v situaci zranitelnosti vůči vnějším dodavatelům dovolit masivně rezignovat na jadernou energetiku? Může si dovolit ohrožovat konkurenceschopnost svých podniků jednostranným zvyšováním ekologických standardů, jak to do jisté míry činí v případě Kjótského protokolu?
Nezbytnost politické vůle.
Právě v tom spočívá základní slabost dosavadních pokusů o definici společné energetické politiky, jakým byla zelená kniha Evropské komise z roku 2000, která se jen velmi okrajově věnovala strategickým souvislostem v celosvětovém měřítku.
Jádrem problému totiž není energetická politika jako taková, ale schopnost EU generovat politickou vůli, akceschopnost a mezinárodní důvěryhodnost. Aby EU mohla prosadit na trhu energií svou měnu vedle dolaru, musí být silnou a důvěryhodnou ekonomikou. Aby mohla dotlačit své partnery k reciprocitě, ať už jde o liberální principy při správě trhu s energií či ekologické cíle, musí být důvěryhodným a akceschopným zahraničněpolitickým (i vojenským) hráčem. Společná energetická politika EU hodná toho jména je neoddělitelná od otázky společné zahraniční a bezpečnostní politiky a od problematiky hospodářské politiky na evropské úrovni.
Zbavit se egoismu.
Odpůrci evropské integrace by si měli všimnout toho, jak Kreml využívá neexistence skutečné evropské energetické politiky. Ignoruje EU jako takovou a preferuje bilaterální jednání s členskými státy. Rozděl a panuj, politika cukru a biče - to je ruská energetická reálpolitika vůči Evropě. Sladké sliby Německu, ostentativní ignorování či nepřímé hrozby středoevropským zemím… V takové hře může země, jako je Česká republika, jen tratit. Podobná situace ostatně existuje i v dalších oblastech. Třeba otázka vízové povinnosti vůči USA je další ilustrací situace, kdy Česká republika a ostatní středoevropské členské země pociťují negativní důsledky mezinárodní slabosti EU a egoistického přístupu jejích „starých” členů. V energetice i v dalších oblastech je proto v našem zájmu posilování Evropské unie jako systému, který zužuje prostor pro tradiční reflexy evropských velmocí.
Současné debaty o energetické politice EU odkazují na mnohem širší problém celkového dalšího vývoje Evropské unie po rozšíření na 27 členských států. Ale právě postupné zhoršování mezinárodní energetické situace by mohlo Evropany vést k vážnějšímu uvědomění si společných zájmů a z nich plynoucí racionálnosti dalšího posilování evropské integrace. Že by se půl století po podpisu zakládajících smluv energetické záležitosti opět staly motorem evropské integrace?
