S ČSSD musí být něco v nepořádku, dezertovali-li od voleb 2006 jen její poslanci
Dle předsedy ČSSD Jiřího Paroubka a šéfa jejích poslanců Michala Haška je zběhnutí Petra Wolfa, v pořadí již čtvrtého poslance zvoleného za tuto stranu, „dalším krokem ,politického gangsterismu‘ v režii ODS“. Miloš Melčák, Michal Pohanka, Evžen Snítilý ani Petr Wolf nebyli ale zatím koalicí viditelně odměněni a už vůbec neexistuje důkaz, že je „nakoupila“. Nicméně s Paroubkovou stranou musí být něco v nepořádku, jestliže od voleb 2006 zatím trapně dezertovali jen její poslanci. Bodejť by jí KSČM nevyčetla „zradu voličů levice“ a nezdůraznila, že „naproti tomu KSČM netrpí žádnými odchody svých poslanců z poslaneckého klubu… ani zradou svého volebního programu“. Inu, je před podzimními volbami! Pokud by je ČSSD opravdu chtěla vyhrát ve čtvrtině krajů a neoslabit svoji pozici v Senátu, musí se přeběhlictví rázně postavit a rozptýlit obavy levicové veřejnosti, že dát hlas kandidátům ČSSD může být marná investice. Však také po Wolfově dezerci padají ve straně i poměrně divoké návrhy, jak si do budoucna pojistit loajalitu jejích poslanců a zastupitelů.
Začněme předsedou ČSSD, jenž prohlásil, že „ty poslance, kteří vydrží…, budu prosazovat, aby byli znovu začleněni na volitelná místa. Lidi, na které lze spoléhat v bojových podmínkách korupčního tlaku ODS.“ Tímto způsobem lze možná načas zamezit dalším zběhnutím, leč ČSSD by dlouhodobě prodělala. Její poslanecké těleso by se „zapouzdřilo“, poněvadž by do něj obtížně pronikali noví lidé s novými nápady. Navíc by to bylo v rozporu se záměrem modernizovat sociální demokracii, pokud se jej dosud Paroubek nevzdal.
V souladu s modernizací strany zdá se naopak být Haškův námět testovat jména kandidátů u veřejnosti. Až na jeden případ se totiž dezertéři nestali poslanci díky preferenčním hlasům, nýbrž protože se ocitli na předních místech kandidátek. Ty jsou v ČSSD produktem vnitrostranických primárek, jež zprostředkovávají názor členské základny, ale zároveň jsou výsledkem „výměnných obchodů“ regionálních bratrstev, tlačících na kandidátky svoje „koně“. Už v zárodku modernizačních vizí se v ČSSD objevila úvaha omezit vliv těchto bratrstev i tím, že by k účasti na stranických primárkách byla přizvána mimostranická veřejnost. Selhání poslanců Melčáka, Pohanky, Snítilého a Wolfa by pak padalo nejen na hlavu ČSSD, ale i „širší veřejnosti“. Případné zpřístupnění primárek nestraníkům má však svá rizika. Stále jen potenciální kandidáti by museli vést veřejnost oslovující a proto osobní, konkurenčně zahrocenou a nákladnou kampaň. Není vyloučeno, že na volební kandidátky ČSSD by se nakonec dostali i lidé, kteří by jí posléze také udělali ostudu. Nejvyšší vedení strany by je nemuselo z kandidátek včas odfiltrovat, ani kdyby do nich „krajům“ mohlo zasahovat výrazněji než dosud.
Nic proti tomu, bude-li ČSSD svoje poslance disciplinovat příslibem „recyklace“, otevřením stranických primárek veřejnosti či jinak, ale jen na vlastní triko. Minulý týden však místopředseda sněmovny a stínový ministr zahraničí ČSSD Lubomír Zaorálek prozradil cosi zlověstného: Prý se „určitě… debatuje o tom, jak svázat poslanecký mandát. Nakupování poslanců a přeběhlictví totiž ruší výsledky voleb“. Aby nebyla mýlka: Už dávno máme „vázanou kandidátku“. Spočívá v tom, že do Poslanecké sněmovny lze kandidovat pouze na kandidátní listině politické strany, hnutí či sdružení, a nikoli „sólo“ jako do Senátu. Podobné to bylo už za první československé republiky, jež ale poslance „vázala“ k politickým stranám absolutně. Před volbami musel kandidát podepsat své straně bianco revers, jímž se vzdával mandátu. Pokud se později už jako poslanec dostal se stranou do křížku, její vedení vyndalo revers ze sejfu, doplnilo datum a zaslalo jej sněmovně. Když se ani pak nevzdal poslanec mandátu, rozhodnutím volebního soudu „přestal býti z důvodů nízkých a nečestných příslušníkem strany, z jejíž kandidátní listiny byl zvolen“, a mandát jí musel vrátit. Volební soud byl prodlouženou rukou parlamentních stran, a proto se za celou první republiku nestalo, aby mandát ponechal poslanci. Vedení stran tedy mohla měnit politický kurz i v rozporu s volebním programem, leč „nízce či nečestně“ jednal jen nepřizpůsobivý poslanec.
Návrat k prvorepublikové praxi by naštěstí vyžadoval změnu ústavy, jež nepřipouští, aby poslanci kdokoli poroučel. Pro ústavní změnu nedá zatím ČSSD, ani kdyby ji pomohla KSČM, jež také fetišizuje poslaneckou disciplinu, dohromady ve sněmovně ani v Senátu třípětinovou většinu. Třeba tím na rozdíl od první republiky zůstaneme ušetřeni postupné degenerace parlamentarismu, k níž vynucená loajalita poslanců, která je zbavuje iniciativy a tvořivosti, nutně vede.
Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu
