V Poslanecké sněmovně proběhl v takzvaném prvním čtení boj o základní parametry státního rozpočtu. Přestože se poslanci a členové vlády snažili předvést co nejlépe, před diváky zcela propadli. Vedle tématu zvýšení policejních platů o 8000 korun ani neměli šanci.
Mohlo by se zdát, že lidé diskutují raději o věcech přízemnějších a praktičtějších než o těch abstraktních, i kdyby byly sebedůležitější. Osm tisícovek měsíčně navíc, to je věc každému jasná, každý by si ji přál zažít - i když si málokdo dokáže představit, že by se poštěstila právě jemu. Ve srovnání s tím jsou cifry, o které se hádají poslanci, opravdu odtažité téma. Skutečně není důležité, jestli naše ekonomika poroste minimálně o 3,4 nebo o 3,5 procenta, jak si fandí ministr financí Sobotka. Pro jednotlivce má větší význam, jestli jeho příjem v příštím roce naroste alespoň o stovku nebo jestli nepřijde o práci. Policisty ovšem nezaměstnanost trápit nemusí a jejich platy nenarostou o nejistou stovku, ale o tutových osm tisíc. Proto se o nich živě diskutuje. Rozpočet se také mohl stát politickým tématem číslo jedna, kdyby nás stát už neunavoval tím, že se pořád ještě nenaučil hospodařit. Je stejně nudný jako špatná hospodyně, která nedokáže vyjít s tím, co má a neustále si chodí půjčovat. O peníze přitom nemá nouzi, jenže je utrácí za všelijaké cetky. Zrovna policejní platy jsou jedním z těch drahých rozmarů. Zároveň je to politická novinka pořádného kalibru. S rozpočtem je to jiné. Každý rok se dozvídáme v podstatě to samé. Deset miliard sem či tam nehraje už roli. Předseda lidovců Kalousek se nechal slyšet, že tento rozpočet je přeci jen lepší než ty předchozí, protože odpovídá jakýmsi kritériím. Jsou to ovšem kritéria, která si dala samotná vláda. Příští rok nám tedy deficit mírně klesne, ale pořád tu bude. Zadlužíme se „jen“ o dalších sto miliard místo sto deseti. Je tohle změna, která nám stojí za pozornost? Pokud by se rozpočtový deficit pravidelně snižoval minimálně o oněch deset miliard korun, pokud by si vláda dala opravdu přísná pravidla vlastního hospodaření, pokud by vážně zapracovala na reformě důchodů a dalších problémových míst, potom by letošní projednávání rozpočtu bylo hodno prvních stránek novin. Zatím ale nemáme žádnou jistotu, co bude dál. Pravidla rozpočtové kázně, která si vláda uložila, si také může sama kdykoliv změnit. Stanislav Gross se stal premiérem v polovině volebního období, volby má za dveřmi, a jeho osoba vyvolává obavy, že v předvolebním roce začne rozdávat plnými hrstmi. Všechna snaha o šetrnější stát proto může přijít vniveč jedním mávnutím volebního proutku. V takové situaci nemusí být nezájem o projednávání rozpočtu důkazem nezájmu o politiku, ale naopak zdravého instinktu zabývat se hlavně důležitými změnami. A revoluce v policejních výplatách mezi ně bezesporu patří, na rozdíl od tuctově nudného rozpočtu.
