Český prezident není rebel, který se staví na barikády. Ti teprve přijdou
Politik Václav Klaus má zjevně mnoho životů. Byl odesílán na smetiště dějin po pádu vlády v roce 1997, odepisovali ho po prohraných volbách v roce 2002. Nikdo mu moc nevěřil při druhé prezidentské volbě v roce 2008. A tak jeho očekávaný odchod na vejminek v nově zřízeném Institutu Václava Klause je třeba brát s rezervou.
Český prezident v rozhovoru pro týdeník Euro říká, že samozřejmě hodlá dál působit ve veřejném prostoru, ale domácí píseček, na němž už je evidentně příliš mnoho rozšlapaných báboviček, ho neláká. Nebo na něm nevidí prostor, na němž by se dostatečně majestátně vyjímal, a začínat s nějakým mimoparlamentním projektem od píky se mu logicky nechce. Stejně se v současné době cítí nejvíce doma v evropských tématech. Krize Evropské unie si vysloveně říká o hlubokou ideologickou diskusi, protože zatím jsme svědky jen technokratického protlačování kroků, které rozkládají demokratický systém. Vláda se tak pozvolna přesunuje z rukou lidí – voličů do rukou úzkých, z velké části anonymních a nikým nevolených elit.
Je přitom zcela legitimní a naprosto nezbytné hovořit o těchto věcech nahlas.
Václav Klaus bezpochyby není jediným, kdo o modelu evropské integrace přemýšlí velmi kritickým způsobem, podobně jako o celém vývoji západní civilizace. Je však jedním z mála lidí, kteří si své myšlenky neponechávají pro sebe. Možná i proto je častým hostem na univerzitách a konferencích nejrůznějších společností a o jeho vystoupení je značný zájem.
Ti, kdo nedokážou adekvátně polemizovat s jeho tezemi, ho často označují za vzbouřence. Je ale skutečně rebelem, který se nevděčně obrací proti Evropě? Co je buřičského na tom, když někdo nahlas prohlašuje, že skupina zemí používajících euro netvoří optimální měnovou zónu? Proč neupozorňovat, že udržování společné měny bude mít značné národohospodářské následky se sociálními dopady na obyvatele všech zemí Evropské unie? V této skupině se vždy najde stát, který bude ze své kapsy doplácet na měnovou politiku, protože bude výhodná pro jeho souseda, ale pro něj nikoli. A to je skutečnost, kterou všichni obyvatelé Evropské unie zažívají dnes a denně, aniž by se jim jejich politici zpovídali ze svých vin a odpovědnosti za současný stav.
Za všechno může přece Brusel. A z téhož samého Bruselu má nyní přijít záchrana tím, že jeden omyl bude nahrazen omylem desetkrát větším a nebezpečnějším? Není tento stav politiky vyprázdněním demokracie, která je a musí být diskusí o zájmech všech zúčastněných? Minulý týden si Evropská unie odsouhlasila společný bankovní dohled a otevřeně hovoří o společných daních, chystá společný rozpočet a podniká další kroky, k nimž takto iniciativním politikům nedal nikdy nikdo mandát. Potřebují ti lidé na velkých summitech ještě vůbec nějaké volby k tomu, aby měli pocit, že mají právo nakládat s penězi, ale i životními osudy lidí ve svých vlastech podle svého uvážení? Kolik Václavů Klausů bude třeba, aby si tuto otázku položili? Klaus opravdu není radikál a vzbouřenec, který se svými výroky staví na barikády. Radikálové teprve přijdou, pokud budeme v Evropě pokračovat stejnou cestou. Pak ale bude pozdě volat: „Zpátky do Evropy!“ l
O autorovi| Pavel Páral • paralp@mf.cz
