"Když jste dobří, za rok si vyděláte na dům a luxusní auto - legálně koupené, protože jen hlupák na sebe upozorní tím, že bude jezdit v kradeném autě. Chce to ale dělat tak maximálně tři čtyři roky. Pak vás začne znát hodně lidí, začnete mít profláklý ksicht a je to o průšvih," přiznává Martin.
Stejně jako řádné podnikání i krádeže aut procházejí vývojem. Na vlastní kůži to zná i Martin: „Kdysi to bylo živelné, z ciziny se vozilo cokoliv. Dnes se krade na objednávku. Klient si přesně specifikuje, jakou chce barvu, typ, stáří, počet najetých kilometrů apod. Je to pro něj výhodné. Chcete třeba posledního Volfa? Auťák dostanete od zloděje za 50 tisíc korun, dalších 50 tisíc vás budou stát papíry a 20 tisíc klempířina, aby fízlové na nic nepřišli. A vůz, který má cenu půl milionu, máte za 120 tisíc.“ Na přímé krádeže má Martinův gang své specialisty. „Je několik způsobů, jak auťák ukrást. Ty nejubožejší jsou dlažební kostka do okna nebo vyháčkování, ale to dělají jen amatéři. Čistá prácička je přes klíč. Automobily, které se vyráběly zhruba do poloviny devadesátých let, měly klasické klíče se zoubky zvenku. Takže si vyhlédnete třeba golfa a jednoduše mu vytrhnete zámek. Jeden z kluků hlídá, jestli kolem nejede policie nebo majitel. Další kluk odnese zámek do auta opodál. V něm sedí profík, který z vlastního přineseného polotovaru klíče udělá za chvíli nový. Jak dlouho to může trvat? Tak tři minuty, nejdéle. Pak hned odjíždíte, samozřejmě na vlastních espézetkách a s vlastními papíry. Je to v noci. Když vás chytne hlídka, řeknete, že se vám prostě někdo snažil dostat do auta a vyrval vám zámek. A aby policisté kontrolovali v noci čísla motoru, to jsem ještě nezažil.“ S novými typy klíčů, které mají zoubky zabudovány do těla klíče, je to horší. „Do takových aut se jde většinou přes centrál. Za vytipovaným vozem jede druhý, ve kterém sedí kluk se čtečkou. T o je speciální zařízení, které načte kód centrálu vyhlédnutého vozu. Ten je po odchodu majitele upravenou vysílačkou odblokován, často i s imobilizérem. A jste uvnitř. Startujeme různými způsoby. Třeba strhnete závit spínačky a nastartujete obyčejnou dvoukorunou. Nebo nafoukáte na zámek dusík, praštíte do něj a on se rozpadne. Pak stačí zručnému elektrikáři jen pár vteřin na to, aby nastartoval a odjel.“ Dusíkem se překonávají také klasická mechanická zabezpečovací zařízení, například zamykání zpátečky. T o samé je s pákou na volant. Přesto neplatí, že by zamykání zpátečky bylo špatnou investicí. „Jasně, když budu mít vedle sebe dvě auta, jedno se zamykáním a druhé bez něj, vždy si vyberu to bez něj. Je to o počtu zabezpečovacích zařízení, které je třeba překonat. Máte méně práce a jste rychleji pryč.“ Jednoduchý prostředek - dusík - se používá i v případech, kdy je vůz střežený na dálku bezpečnostní agenturou. „Auto musí vydat signál, musí si pípnout. A je naše. Stačí na štěnici naprat kvanta dusíku a ono to všechno popraská.“ Dalším zařízením, které je třeba překonat, bývá alarm. „K smíchu. Vytipujete si třeba bavoráka, otevřete násilím kapotu, vezmete kleště a odcvaknete sirénu. Ona si sice třikrát houkne, ale pak zmlkne. Lidé si zanadávají a je to. Schovávat se během sirény? Nesmysl. Čím víc se ukrýváte, tím jste nápadnější. Jindy je zase jednodušší nechat majitele vozu, aby si alarm vypnul sám a usnadnil vám tak cestu. Stačí mu každých třicet minut kopnout do kola a spustit sirénu. Garantuji vám, že majitel auta je po pár hodinách tak otrávený, že alarm opravdu vypne.“ A pokud jsou zabezpečovací zařízení tak důkladná, že je na jejich překonání potřeba nebezpečně mnoho času? „Pak je vůbec nejlepší mít u sebe pět tisíc a zavolat odtahovku, protože za pět tisíc vám lidi odvezou, co budete chtít.“ Existují ale i vozy, s nimiž mají zloději plné ruce práce. „Špatně se krade porsche, to je špica. Oříškem jsou nové bavoráky nebo subaru, to jsou dobře zajištěné vozy. Také Francouzi se v posledních letech hodně zlepšili. Zato koncernová auta Volkswagenu včetně škodovek, to je v pohodě. Stejně tak mercedesy, ty jsou pro zloděje jako dělané.“ Strach mají zloději ze speciálně upravených vozů. „Třeba systém SON-AUTO je pro nás velkým rizikem. T o je elektronické zabezpečení, které vás prostě chytne. Počká si, až zasednete za volant, a pak vás v autě uvězní.“ Když se kradený vůz dostane do klempířské dílny, nastává práce pro automechaniky-klempíře. „Když dostaneme auto vyrobené do zhruba poloviny devadesátých let, není s ním tolik práce. Nemá ještě tolik ochranných prvků. S modernějšími vozy je to horší. Na autech jsou pevné a plovoucí kódy. Ovšem pokud máte chytrou knížku, neujde vám žádný detail.“ Chytrá knížka je manuál, který automobilka dodává policii. V knize jsou přesně popsány kódy všech výrobních řad včetně přesného umístění na automobilu. Podle tohoto manuálu mohou kriminalisté snadno najít všechny kódy a určit, zda jde o čisté auto, nebo čorku. Ovšem má to jeden háček: “ My ty knížky máme ,“ tvrdí anonymní zloděj - profesionál.
