USA a vedení NATO nejednou prohlásily, že se o osudu Aliance rozhodne v Afghánistánu
Americký prezident Barack Obama dnes nejspíše hořce lituje, že v zápalu předvolebního boje zbrkle postavil „správnou“ válku v Afghánistánu proti „nesprávné“ v Iráku. Dosavadní zkušenost totiž ukazuje, že zatímco ta druhá byla hratelná a je k dnešku zhruba vyhraná, první je na prohru. Učinit z ní prioritu jeho prezidentování byla chyba. A jak známo, ta bývá někdy horší než zločin.
Situace v Afghánistánu se vymkla jakékoli kontrole. Útoky na místní zastupitelství OSN a kábulský hotel pro cizince připomínají nejhorší dobu iráckého tažení. Vrchní velitel amerických vojsk Stanley McChrystal si vzpomněl na postup, který přivodil obrat v irácké válce, a veřejně požádal o posily. Prohlásil, že pouhé navýšení bojových kontingentů vítězství nezajistí, umožní však posílit celkovou bezpečnost a stabilitu prostředí. Poté bude stejně třeba vycvičit místní bezpečnostní sbory a svěřit jim pořádkovou funkci. Výroky vrchního velitele vyvolaly v USA vášnivou polemiku, jež byla vedena od bezvýhradné podpory až po pobouření, že si dovoluje veřejně zpochybňovat moudrost politického vedení a že špatní generálové vždy potřebují přísun dalšího „kanonefutru“. Bílý dům s odpovědí váhá. Obama asi zažívá muka volby mezi špatným a ještě horším řešením. Četní rádcové ho nabádají, aby odložil rozhodnutí do doby, až bude v Kábulu vládnout legitimní prezident – teď prý Washington nemá v Afghánistánu „odpovědného partnera“. Až se nějaký najde, bude možné pomýšlet na navýšení vojenského kontingentu. Jak už to bývá, tato logika je jen zdánlivě bezchybná. Trpí totiž skrytou vadou – jeden přetěžký problém spojuje s druhým, takřka neřešitelným.
prezidentské volby se pro jejich pořadatele staly noční můrou. Uznat vítězství Hamída Karzáího hned v prvním kole bylo zhola nemožné – jeho soupeř Abdulláh Abdulláh měl v ruce více než dost důkazů o četných volebních podvodech. Dotlačit Karzáího, aby se výměnou za uznání vítězství podělil o moc, se nepodařilo – prezident ukázal charakter. Druhé kolo se mohlo stát rozbuškou, která výbušnou situaci odpálí. Nakonec se vůbec neodehraje.
Ať už intrika se „zařazením“ doktora Abdulláha do mocenského systému dopadne jakkoli, je jasné, že namísto „legitimního partnera“ budou mít Američané v Kábulu nadále slabého a vůči nim zahořklého prezidenta neschopného ovlivňovat chod událostí. Prašť jako uhoď, veškerá odpovědnost za vývoj padne na Bílý dům. Nejnepříjemnější je, že šance na zopakování iráckého scénáře v Afghánistánu je tak jako tak mizivá. Irák má relativně uspořádaný stát, menší etnickou rozrůzněnost a i v nejhorších chvílích bylo zřejmé, s kým je třeba jednat, aby dohody platily. Afghánistán je úplně něco jiného. Cvičit místní bezpečnostní složky, což má v úmyslu mezinárodní koalice, znamená cvičit současně i bojovníky pro Tálibán. Frontová linie je značně prostupná a panuje na ní čilý obousměrný ruch. Vojenští zběhové mění strany mnohokrát za rok. Nesrozumitelné a vazké afghánsko-pákistánské prostředí neumožňuje vypracovat a uskutečnit aspoň trochu jasnou strategii. To komplikuje vztahy Washingtonu s evropskými spojenci. Ti mu vytýkají, že zatímco počty mrtvých rostou, jasné vojenské zadání stále chybí. Po osmi letech války si málokdo vzpomene na původní cíl vpádu – zničit teroristické struktury a chytit a potrestat viníky útoku na USA v září 2001 včetně Usámy bin Ládina. Tento cíl byl splněn jen částečně a žádný nový nebyl nikdy zformulován. V situaci, kdy Obama usiluje o propuštění vězňů z Guantánama na svobodu, evropští spojenci nevědí, proč by jejich vojáci měli umírat v bojích se spolubojovníky propuštěných, ne-li přímo s nimi. Afghánská kolize je navíc neodlučitelně spjatá s konfliktem v Pákistánu, v němž je v sázce nesrovnatelně víc. USA a vedení NATO nejednou prohlásily, že se o dalším osudu Aliance rozhodne v Afghánistánu. A porážka by s ní skoncovala.
Afghánistán je močál, v němž odnepaměti tonou ambice velkých mocností. Nikoli proto, že by se nedal vojensky obsadit – to v minulosti učinil kdekdo – nýbrž proto, že není jasné, co dál s dobytou pustinou. Tento problém nelze vyřešit, protože jej nelze zformulovat. Samotní Afghánci sousedy nepřepadávají, ale existence v asijském středu geopolitických tekutých písků provokuje neustálé konflikty. Někdo je bude muset řešit i tehdy, až se USA stejně jako kdysi Velká Británie a Sovětský svaz přesvědčí o vlastní bezradnosti.
