Francouzský prezident upíná veškeré naděje k neúspěchu liberálů ve volbách - těch německých. Chystá se ukázat Berlínu, že právě on je pro riskantní podnik hlubší evropské integrace správným partnerem.
Muž zdatný v byznysu využil nezdravého politického klimatu své vlasti, a ačkoli se s ním nepočítalo, stal se jejím prezidentem. Od té doby to s ním jde od deseti k pěti; mimo jiné zjišťuje, že nezkušenost nelze vždy nahradit sebevědomím. Dnes je (takhle krátce po zvolení) nejméně populární hlavou státu, co paměť sahá.
Ne, řeč není o Donaldu Trumpovi. Hrdina tohoto příběhu nesídlí ve Washingtonu, nýbrž v pařížském Elysejském paláci. Nelichotivá slovní hříčka s jeho jménem - Emmanuel Micron namísto Macron - ve Francii docela zdomácněla. Značnou část viny na tom nese prezident sám.
Ne nadarmo se říká, že v politice je týden věčností. Ještě v červnu bylo všechno zdánlivě v pořádku. Index pařížské burzy CAC 40, do značné míry indikátor míry ekonomického optimismu v zemi, vystoupal na nejvyšší hodnoty od roku 2008. Nezaměstnanost, klíčový ukazatel ekonomické úspěšnosti, klesla poprvé po čtyřech letech pod deset procent.
Francouzské firmy se předháněly v zahraničních investicích; za předcházejícího půl roku utratily za zahraniční akvizice 40,8 miliardy dolarů, což je o15 procent více než v roce 2016 a více než firmy čínské či americké. (Pro milovníky podrobností: největšími transakcemi bylo převzetí italského výrobce kosmetiky Luxottica firmou Essilor International za 25,2 miliardy a převzetí GE Water firmou Suez za 3,48 miliardy dolarů).
Měkká Francie
Tou dobou se začalo říkat, že Francie má větší „soft power“ než Spojené státy. Na tom, co přesně taková soft power obnáší, se lidé obtížně shodují (někdo si ten pojem vykládá jako kulturní přitažlivost, někdo jako funkci ekonomické síly); a jedním z důvodů takového tvrzení, jež vzešlo od americké PR firmy Portland Communications, může být snaha natřít to Trumpovi. Přesto dobře odráželo náladu doby, charakterizovanou jako probuzení dřímajícího francouzského obra.
Macron po prezidentském vítězství sledoval, jak parlamentní volby vynesly jeho hnutí République en marche! do vlády. On sám ustál dvě podání ruky od Donalda Trumpa a řekl do očí Vladimiru Putinovi, že se jeho média pokoušejí propagandou nahlodat evropskou demokracii. Co by se teď mohlo pokazit? Inu, skoro všechno. Obraz neomylného Macrona se začal drolit na začátku července. Macronův nový předseda vlády Édouard Philippe měl před čerstvě zvoleným parlamentem přednést projev.
Namísto něho šel však řečnit prezident sám - a předložil poslancům a novinářům snůšku floskulí natolik bezobsažnou, že to udivilo i u politika. Později Macron zrušil tradiční tiskovou konferenci na výročí pádu Bastily; jeho mluvčí oznámil, že „prezidentovo komplexní uvažování se nehodí k formátu povrchních otázek a odpovědí“. Vzápětí chtěl Macron pro svoji manželku uzákonit roli první dámy (i s příslušným rozpočtem). Nakonec paní Brigitte zůstala soukromou osobou, ale kolektivní obočí francouzského veřejného mínění zůstalo lehce nadzdvižené.
Nepřehlédněte: Průzkum: Francouzi jsou z Macrona zklamaní
Když pak došlo na důležité věci, nebylo o nic lépe. Poté, co nastal čas na plnění slibů, zjistil Macron, že na to nemá peníze. Dva příklady za všechny: zaprvé úmysl zvýšit výdaje na obranu na dvě procenta HDP (což vyžaduje Severoatlantická smlouva) a požadavek Evropské unie nejít s rozpočtovým deficitem přes tři procenta HDP se ukázaly jako nekompatibilní.
Macron usoudil, že košile je bližší než kabát, a škrtl armádě 990 milionů eur. Následovala přestřelka - naštěstí jen slovní - s nejvyšší armádní šarží, generálem Pierrem de Villiersem, jenž vzápětí rezignoval. Zadruhé se prezident rozhodl něco udělat se subvencemi na bydlení, jež loni dosáhly neskutečných 16,7 miliardy eur. Chtěl ubrat pět eur měsíčně. To sice mnoho neznamená (i kdyby tuto dávku pobíral každý Francouz včetně nemluvňat, čítala by úspora jen 3,6 miliardy eur), ale vyvolalo to obrovský povyk. Macronova popularita kvůli pěti eurům měsíčně poklesla během jediného týdne o deset procentních bodů.
O bytí a nebytí
Společným jmenovatelem obou příkladů je snaha vejít se do unijního požadavku maximálně tříprocentního rozpočtového schodku. Pro Macrona je to otázka bytí a nebytí.
Důvod oné naléhavosti je jednoduchý: prezident potřebuje přesvědčit Berlín, že je dostatečně spolehlivým partnerem, s nímž se Němcům vyplatí jít do riskantního podniku hlubší evropské integrace. Tu Francouzi velmi potřebují, protože jim to může podstatně usnadnit život.
Jde o to, jak hodlá eurozóna nakládat s penězi a kolik jich různými způsoby uvolní do společné kasy. Zcela klíčovým bodem je vydávání „eurodluhopisů“. Jednoduše řečeno, jestliže Řecko (nebo Francie, když jsme u toho) vydá dluhopis, chce Macron, aby za něj ručily nejen Atény a Paříž, ale stejnou měrou i Vilnius, Dublin - a hlavně Berlín. V praxi to znamená, že Němci by zaplatili každý dluh, který by si jih Evropy napískal. Aby si nemohl jen tak napískat příliš mnoho, navrhuje Macron vytvoření úřadu euroministerstva financí.
Němci, a zvlášť spolková kancléřka Merkelová, která má pár týdnů před volbami, si o tom pochopitelně myslí své. Vzniká stav, za něhož Paříž považuje Němce za nesnesitelné pedanty a lakomce, kteří navíc unfair způsobem těží z exportu do ostatních zemí Unie (jejich přebytek zahraničního obchodu se zeměmi EU činí osm procent německého HDP), kdežto Berlín pokládá Francouze na nespolehlivé partnery, kteří si neumějí ohlídat ani vlastní finance.
Přečtěte si: Macron chce posílit jádro EU. Brexit by neměl spolykat veškerou energii, říká
A tím se dostáváme k zásadnímu Macronovu problému, jímž je reforma Code du travail, zákona, jenž stanoví pravidla na pracovním trhu. Z Berlína přišlo oficiálně nevyřčené ultimátum: o další integraci se budeme bavit jedině v případě, že si předěláte zákoník práce tak, aby byl pružnější, tedy méně chránil stávající zaměstnance a usnadnil přijímání a propouštění zaměstnanců nových.
To je naneštěstí věc, o kterou se francouzští politici pokoušejí už dvacet let - s jediným výsledkem, že se stanou dokonale neoblíbenými a u dalších voleb končí (pokud k nim vůbec dojdou). U vědomí toho, co způsobilo pětieurové zdražení bydlení, nevypadají vyhlídky na reformu v roce 2017 o nic lépe, než vypadaly dosud. Macron ji však zoufale potřebuje, aještě ktomu rychle, protože po 24. září bude jednat s novou německou vládou a ta bude přinejlepším stejně skeptická jako ta dnešní.
Může doufat v jediné: že Angela Merkelová (jejíž vítězství vypadá nevyhnutelně) bude vládnout dál se sociálními demokraty, kteří jsou myšlence hlubší integrace, společnému financministrovi i eurobondům nakloněni jistě více než kancléřčini konzervativci. Pokud se však do parlamentu po pauze vrátí liberálové z FDP, je slušná pravděpodobnost, že to budou oni (a případně Zelení), kdo zasedne v nové vládě spolu s Merkelovou. A FDP naopak je khlubší integraci - zejména podle francouzských not - chladná.
Délku životnosti přezdívky Emmanuel Micron tak může paradoxně ovlivnit výsledek souboje malých německých stran. Tomu říkáme plnokrevná globalizace.
