Evropská dluhová krize rozdělila ekonomickou a politickou veřejnost tak trochu na „fundamentalisty“ a rádoby „neideologické centralistické intervencionisty“. Tento povrchní pohled ale bohužel zakrývá zásadní změny v dynamice hospodářsko-politických a institucionálních fenoménů, které během předkrizového období vyšlapaly cestičku pro současnou vážnou situaci. Dlouhodobá náprava může jen těžko spočívat v nekonečných nadnárodních záchranách těch států, které předtím zachraňovaly vlastní soukromý sektor.
„Nekonečná“ centralizovaná peněžní iluze je ve vyspělém světě tím největším možným potenciálním zneužitím veškerých hodnot západní civilizace. A nejde jen o spíše racionální německý přístup k této věci a jejich zaplaťpánbůh dlouhou historickou paměť. Dogmatické volání a povýšení jakýchkoli centralizovaných regulací a integračních politik na „spásu“ našeho světa v konečném důsledku znamená naopak dezintegraci těch principů, které společnost a ekonomiku skutečně integrují a umožňují její harmonický a spontánní rozvoj. Proč?
Institucionální centralizace a integrace může být efektivní a prospěšná jen tehdy, pokud bude respektovat dobrovolná a racionální rozhodnutí jednotlivých subjektů, zachová prvek individuální odpovědnosti a ochrání vazbu mezi vlastním úsilím a odměnou za ni. Příkladem něčeho takového může být třeba globální hospodářská integrace mezinárodního obchodu a relativně spontánní standardizace ekonomických procesů a vazeb v 19. století. Existovala dokonce i téměř celosvětová jednotná měna zlatého standardu.
Naopak jako odstrašující příklad můžeme uvést předválečný růst ekonomicko-politické centralizace v tehdejších hlavních mocnostech, který fatálně posílil nacionalistické a protekcionistické tendence s katastrofálními důsledky. Bismarckovská důchodová reforma k tomu zasela semena rozvratu mezigenerační solidarity a růstu sociální závislosti na státu. Tím se pro politiky otevřela možnost praktikovat sociální populismus na centrální úrovni, což je i jednou ze zásadních a dlouhodobých kořenů současné krize. A drastický odkaz centrálně plánovacího poválečného ekonomicko-společenského experimentu snad už není potřeba v naší zemi více rozebírat.
Nezaujatý pohled
Všechny globální ekonomické a společenské nerovnováhy mají příčinu v tom, že centralizované institucionální rámce nedokázaly zavčas identifikovat jejich narůstající metastáze, jelikož systémově vytlačily přirozené regulativy mezilidských interakcí postavené na pozitivních pobídkových strukturách a individuální odpovědnosti. Na všechny institucionální změny, a zejména ty, které vedou k ještě větší centralizaci a integraci pravidel, se proto musíme dívat nefundamentalisticky a prizmatem toho, zdali daná transformace nedeformuje ještě více motivace všech subjektů směrem k větší socializaci odpovědnosti a tzv. free-ridingu. Zjednodušeně řečeno musíme sledovat kritérium toho, zdali v systému zůstane méně či více tzv. pověstných „kanárků v dole“, kteří nedovolí dospět do kritických fází a k totální ztrátě důvěry. Například v post-bretonwoodském světě už čistě nekrytých peněz takovou úlohu hraje do určité míry systém plovoucích kurzů a suverénních ratingů, které hodnotí vlády analogicky jako soukromé firmy.
Co se stalo díky svázání kurzů tzv. periferním státům v eurozóně, je všeobecně známo. Navíc ještě posíleno tím, že národní banky začaly o to více antitržně a centralisticky manipulovat s úrokovými sazbami, čímž se posílil procyklický charakter expanze a v nejvíce postižených oblastech narostl problém s neefektivními investicemi do obřích rozměrů. Stejně tak v principu fungují i centralizované basilejské regulatorní požadavky, které výsledně přeměnily regulátory v „agenty“ daňových poplatníků a celého finančního sektoru. Jak ale víme, Lehman Brothers měl pět dnů před svým pádem kapitálovou přiměřenost na úrovni jedenácti procent.
Plně se tak materializovaly všechny principiální problémy spojené s centralizací minimálních standardů, které se logicky staly maximálními hranicemi, do kterých jde morálně hazardovat – tedy regulatorní arbitráž, zajetí a zpoždění. Zdravé a odpovědné finanční instituce se tím stávají „rukojmím“ regulace. Díky tomu se můžou neodpovědné subjekty stát černými pasažéry systému, v případě krachu ale přenesou následky svého jednání i do reálné ekonomiky.
Včas odhalená nerovnováha
Centralizované standardy motivují k větším expozicím vůči strukturovaným instrumentům, státním dluhopisům a odklonu od konzervativních bankovních modelů, čímž se netržně diverzifikuje riziko v relaci k morálnímu hazardu předpokládané záchrany státy a centrálními bankami.
Současné regulatorní reformy tento klíčový aspekt principiálně neřeší, naopak centrálně trestají zvýšenými kapitálovými požadavky odpovědné finanční instituce. Opět se tak nezohledňují individuální charakteristiky finančního a bankovního podnikání ve vztahu k reálné ekonomice.
Regulace by naopak měly být více decentralizované a kompetitivní, stavící primárně na vzájemném monitoringu a individuální reputaci subjektů bez možnosti ji prostřednictvím centrální regulace falešně posilovat. Jakékoli nerovnováhy by se tím projevily co nejdříve, materializovaly by se v nárůstu rizikových prémií, a tím pádem by se jim nemělo dovolit „nafouknout“ do systémového problému. Špatným investičním rozhodnutím se tak zabrání v jejich dlouhodobé nákladové socializaci (na úkor těch efektivních).
Až téměř dogmatická obsese fiskální integrací, která je myticky viděna jako stěžejní řešení pro evropskou dluhovou krizi, reaguje jen v principu na viditelné symptomy. Vytlačuje se tak a odsouvá skutečná identifikace a řešení strukturálních kořenů krize. Místo uspokojování věřitelů z privatizací, zásadní liberalizace pracovních trhů a vytlačování byrokratických rozhodování podnikatelskými se jen centralisticky socializuje problém na čím dál vyšší úrovni. > Kritická rozhodnutí a odpovědnost se tak dále vzdalují od reálných hodnototvorných ekonomických interakcí a dezintegrují se principy, které stojí za bohatstvím celé naší civilizace. Jen doufejme, že nedospějeme do té fáze, kdy by nám už nezůstal ani ten nejposlednější „kanárek v dole“.
