Pády finančních institucí vyvolaly debatu o odpovědnosti top manažerů za chyby v řízení
Zdá se vám roční příjem 45 milionů dolarů přiměřenou odměnou za to, že necháte zkrachovat svého zaměstnavatele? Pokud ne, přemýšlíte jako většina Američanů. Ani těm se nelíbí zveřejněné odměny ředitelů bank, které zkrachovaly při finanční krizi. Nejkřiklavějším příkladem je dnes již proslulý Richard Fuld, bývalý šéf padlé banky Lehman Brothers. Když byl při zasedání komise pro vyšetřování důvodů vedoucích k finanční krizi amerického Kongresu dotázán, zda mu připadá férové, že si od roku 2000 vydělal 484 milionů dolarů, suše odvětil, že to bylo jen 350 milionů. Tato čísla vyvolala v americké Sněmovně reprezentantů i v Senátu vzrušené a hlasité reakce. U daňových poplatníků, kteří nyní musejí záchranu padlých bank platit, možná ještě vzrušenější a hlasitější. Jak je svět financí i veřejného mínění proměnlivý, ukazuje fakt, že ještě v červnu letošního roku byl Fuld všeobecně chválen za to, že neriskoval tolik jako jeho konkurenti, a tím banku zachránil. Za tři měsíce ale Lehman Brothers zkrachovala a Fuld přišel o miliony i o profesionální pověst. Pokud se ale neprokáže, že jako šéf banky porušil zákon, nehrozí mu zřejmě žádná další sankce. Fuld i jeho kolegové z dalších bank by však podle názoru běžných Američanů měli nést za své činy trestní odpovědnost. Jako šéfové finančních ústavů totiž buď úmyslně nebo z trestuhodné hlouposti ignorovali varovné signály trhu, a tím způsobili krach svých bank, poškodili tisíce věřitelů a akcionářů a zasloužili se o vyvolání globální ekonomické krize. Kdyby s cizím majetkem takhle špatně hospodařili v Česku, mohli by, alespoň teoreticky, jít do vězení až na osm let. Hrozil by jim i peněžitý trest. Americká státní pokladna by se tímto způsobem alespoň částečně odškodnila za stamiliardy dolarů, které ji uzdravení ekonomiky bude stát.
Golf a bridž Ředitel banky Lehman Brothers nebyl jediným skvěle placeným manažerem na kterého padají vlny kritiky. Jen o trochu hůře na tom byl Stanley O’Neal, dosavadní šéf investiční skupiny Merrill Lynch. Za to, že nezabránil pádu banky, jež v době krize přicházela o sto milionů dolarů denně a kterou nedávno za třetinu loňské hodnoty odkoupila Bank of America, si odnesl do důchodu 161 milionů. Nejen ohromný majetek a všeobecnou vážnost, ale i zdraví při krizi ztratil jeho protějšek James Cayne z investiční banky Bear Stearns. O tom zlé jazyky z newyorské Wall Street tvrdí, že se ve funkci věnoval spíše hraní golfu a profesionálním turnajům v bridži než vedení banky, což se projevilo i na jejím osudu. Bear Stearns, která se dostala do fatálních problémů na jaře, odkoupila pod státním dozorem skupina JPMorgan. To už měl Cayne několik měsíců vážné zdravotní potíže, které firma musela úzkostlivě tajit, protože se obávala, že by zveřejnění této informace poslalo hodnotu jejích akcií ještě více k zemi. Než se z nemoci zotavil, přišel Cayne na těchto akciích o miliardu dolarů. I tak mu ale zůstalo přes 600 milionů. Mnohem méně spokojení než manažeři jako Fuld nebo Cayne mohou být se svou finanční situací řadoví zaměstnanci bank. Ti totiž, jak připomíná časopis Fortune, měli často celoživotní úspory uložené v cenných papírech svého zaměstnavatele. Jmění, které schraňovali na důchod nebo na vzdělání dětí, najednou ztratilo devadesát procent hodnoty.
Kamarádi z Harvardu
Terčem nejen veřejné kritiky, ale i soudních žalob a vyšetřování, je také Maurice Greenberg, dlouholetý šéf pojišťovny AIG s osobním majetkem přes tři a půl miliardy dolarů. Ačkoli na funkci rezignoval již v roce 2005, neubránil se obviněním, že má velký díl viny na finanční situaci pojišťovny, kterou z obavy před možným pádem a ohromnými následky znárodnil americký stát. Greenbergovi zlomilo vaz vyšetřování ze strany hlavního prokurátora státu New York Eliota Spitzera, který ho obvinil z nekalých obchodních praktik a účetních i finančních podvodů. Investoři se začali obávat, zda se v AIG nemohlo odehrávat něco podobného jako v nechvalně proslulém Enronu. Soud ale obvinění nakonec zamítl.
Poslední ze skupiny nejlépe placených a nyní nejvíce kritizovaných bankéřů je Lloyd Blankfein, ředitel investiční banky Goldman Sachs. Tento absolvent Harvardu si jen za rok 2007 odnesl domů 67 milionů dolarů. Teď ale musí přihlížet tomu, jak se z vyhlášeného investičního dravce, kterému šéfoval, stává pod přísným dozorem státu obyčejná banka, jež bude muset přijímat vklady klientů a investovat pouze do konzervativních projektů. Navzdory ohromnému platu ale Blankfein stejně jako jeho kolegové v poslední době výrazně zchudnul – velkou část majetku měl totiž právě v akciích Goldman Sachs.
Z bankéře ministrem financí
Pikantní je, že Blankfeinovým předchůdcem v křesle šéfa slavné banky byl Henry Paulson, ministr financí ve vládě George Bushe a nyní jeden z nejméně oblíbených politiků. Ten v křesle šéfa Goldman Sachs vydělával i 37 milionů ročně a podle týdeníku Forbes měl v době, kdy nastupoval do vlády, na kontě až 700 milionů dolarů. Proslavil se především neodhadnutím situace, když ještě v červenci letošního roku ujišťoval, že Amerika má bezpečný a zdravý bankovní systém a že vláda celou finanční krizi perfektně zvládá. Nakonec se ale Paulson musel v roli ministra dívat, jak se propadá nejen hodnota akcií jeho dlouholetého zaměstnavatele, ale i jeho osobní majetek a celá americká ekonomika. Za to se na něj, i vzhledem k blížícím se volbám, sype tvrdá kritika zejména ze strany demokratických politiků.
Dobré slovo od médií ani veřejnosti v poslední době často neslyší ani šéfové americké centrální banky Fed – bývalý Alan Greenspan a současný Ben Bernanke. Právě Greenspan je často obviňován z toho, že má na vzniklé krizi svůj díl viny. Za chybu veřejnost považuje především prohlášení z konce roku 2005, kdy předvídal, že trh s byty a hypotékami zažije jen „mírné ochlazení“. Stejně přehnaně optimistický byl i v únoru letošního roku, kdy v televizním rozhovoru prohlásil, že americká ekonomika a trhy jsou zcela v pořádku. „Ačkoli je zřejmě vhodné, aby se bývalý šéf Fedu zdržel šíření paniky, pokud by se na problém upozornilo dříve, mohly být některé banky zachráněny,“ napsal server CNN.com.
Amerika dotančila Média v USA si všímají také faktu, že absurdní sumy na výplatních páskách bankovních šéfů ve skutečnosti upozorňují na hlubší problém. Tím je zvětšující se finanční nerovnost mezi Američany. Statistiky totiž říkají, že zatímco před třiceti lety vydělával ředitel firmy asi třicetinásobek platu dělníka, dnes už je to třistačtyřicetkrát více. A jak upozorňuje studie washingtonského Institutu politických studií, vláda v tom vůbec není nevinně. Americké daňové zákony totiž údajně obsahují pět ustanovení, které z hlediska daňové výhodnosti podporují přeplácení managementu. Když bývalý šéf Citigroup Chuck Prince v počátcích krize pronesl slavnou větu: „Budeme tančit, dokud bude hrát hudba“, snesla se na něj vlna kritiky. Americká veřejnost včetně svých zástupců v Kongresu je totiž přesvědčena, že ředitelé bank si tančili až moc a přišel čas za to nést odpovědnost.
BOX:
Zatím bez trestu
Přestože americká FBI už na jaře letošního roku rozjela operaci nazvanou „Zlomyslná půjčka“ (Malicious Mortgage), trestu za poškozování zákazníků se zřejmě dočkají hlavně malé ryby. Zatím bylo americkými vyšetřovateli obviněno přes 400 lidí a několik desítek z nich již sedí ve vazbě. Jde většinou o řadové finanční a hypoteční poradce, kteří obelhávali zákazníky a nutili jim pod záminkou výhodnosti hypoteční produkty, které si nemohli dovolit. Tím také přispěli ke kolapsu hypotečního trhu a následné finanční krizi. Z manažerů investičních bank se obvinění zatím dočkali pouze Matthew Tannin a Ralph Cioffi, manažeři hedgových fondů v bance Bear Stearns. Oba byli obviněni ze spiknutí a účetních a finančních podvodů, které přinesly investorům ztrátu přes 1,4 miliardy dolarů.