Nelze očekávat, že se návrat k advokátnímu tarifu stane spásou drobných dlužníků
Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 17. dubna o zrušení takzvané přísudkové vyhlášky, která upravovala paušální náhrady nákladů soudního řízení.
Jednoduše řečeno, určovala jednorázovou paušální částku, kterou prohravší strana soudní pře musela uhradit straně vítězné.
Důvody zrušení přísudkové vyhlášky rozebírá rozsáhlý nález Ústavního soudu, který je, společně s odlišným stanoviskem soudce Vladimíra Kůrky, nesmírně zajímavým čtením.
Soud se totiž evidentně přiklonil na stranu medializovaných „honů na bagatelní dlužníky“, třebaže z celkové soudní agendy představují jen nepatrnou část. Nadto se problémy spojené s kšeftařením některých vymahačských firem (a bohužel i některých advokátů) s malými pohledávkami a jejich soudním vymáháním za účelem kořistění na nákladech řízení daly řešit i jinak než zrušením přísudkové vyhlášky – totiž posuzováním přiměřenosti požadovaných náhrad nákladů řízení v konkrétních věcech. To by ovšem znamenalo více práce pro soudce s jejich odůvodňováním.
Právní úprava se tedy vrací do doby před rokem 2000, náklady řízení a jejich náhrady se opět budou počítat podle takzvaného advokátního tarifu (určuje odměnu advokáta, pokud se na ní nedohodl s klientem). Tedy podle vyhlášky, která stále platí a přísudkovou vyhláškou nebyla dotčena.
Advokacie to nechtěla Pokud je po zrušení přísudkové vyhlášky voláno haleluja a lid se raduje, že nenasytní advokáti už nebudou týt z bídy dlužníků, pak vězme, že to nebyli advokáti, kdo volal po zavedení této zatracované vyhlášky. Paušalizování nákladů řízení, a tedy uvedení zrušené vyhlášky v roce 2000 do praxe si vynutili soudci s tím, že někteří advokáti uměle protahují soudní spory, aby mohli inkasovat náhradu nákladů za vyšší počet úkonů. Což je sice nešvar hodný odsouzení, nicméně mezi advokáty nepříliš rozšířený. Paušály se však prosazovaly i proto, že soudci ex officio museli rozhodovat o nákladech řízení a jejich náhradě, což znamená počtaření, které právníci, soudce nevyjímaje, nemají rádi – a navíc to zdržuje od práce.
Nespokojenost lidu s přísudkovou vyhláškou se tedy obrátila proti advokátům neprávem, neboť advokacie tuto vyhlášku ani neporodila, ani z ní neprofitovala – pokud pomineme výše uvedené zavrženíhodné partičky vymahačů a jejich přisluhovačů. Dlužno také podotknout, že právě advokáti na tuto vyhlášku dost často dopláceli, neboť druhým pólem kritizovaného kořistění na bagatelních sporech je většina normálních soudních řízení. Zastupování klienta v nich přitom vyžaduje více píle a energie, než jaké předpokládá zprůměrovaná přísudková vyhláška, takže advokáti často absolvují se svými klienty dlouhé a náročné soudní pře za stejné peníze, jako když je vše jasné a řízení skončí u prvního stání.
Samotný princip advokátního tarifu spočívá ovšem v jisté míře paušalizace také, neboť i takzvaná sazba za jeden úkon právní služby odstupňovaná podle jeho hodnoty vyjádřené v penězích není ničím jiným než paušálem, byť sofistikovaně strukturovaným.
Pokud tedy soud shledal neústavnost přísudkové vyhlášky založené na paušálu za celé řízení, je otázka, jak zdůvodní ústavnost advokátního tarifu paušalizujícího jeden úkon právní služby.
Ústavní soud by ovšem neměl být instancí, která bude posuzovat hodinu práce průměrného advokáta, ale která bude posuzovat princip, smysl a dopad právní úpravy. To by pak ve svém důsledku musely být relativizovány všechny jiné existující paušály stanovující cenu práce jiných profesí, výše soudních či správních poplatků a dalších.
Výzva před žalobou Nelze zřejmě očekávat, že návrat k advokátnímu tarifu bude spásou drobných dlužníků. Navíc uvidíme, co přinese v kombinaci s další již platnou novinkou, kterou je povinnost písemně vyzvat dlužníka k úhradě jeho závazku před podáním žaloby – kdo tak neučiní, nemá vůči takovému dlužníku nárok na náhradu nákladů řízení.
Toto může být cesta, jak zabránit tomu, aby se bagatelní dlužník, který si ani není vědom svého závazku, dostal až před soudní stolici a musel hradit vysoké náklady řízení – ať již paušální, anebo bazírující na počtu úkonů podle advokátního tarifu. Prostě dostane výzvu a je na něm, aby zvážil, zda zaplatí, nebo se nechá žalovat. A pokud se někdo rozhodne nechat se žalovat nebo se všemožně vyhýbá svým povinnostem, pak musí nést následky.
Pokud tedy zrušení přísudkové vyhlášky ukojilo touhu veřejnosti po skončení některých excesů, budiž. Každopádně jedině praxe ukáže, zda a kdy právní úpravu zase někdy někdo neohne přes koleno. Vyhláška o nákladech řízení, ať už bude nakonec jakákoli, není samospasitelná a záleží především na soudcích a účastnících řízení, jak s procesem naloží. Každopádně nalézací činnost Ústavního soudu budiž pramenem poučení pro všechny a vodítkem pro naše zákonodárce i ministerstvo spravedlnosti, kudy se dál ohledně nákladů soudního řízení vydat. Nakoupíme tedy opět kalkulačky a budeme čekat, zda to bude fungovat lépe. l
