Ztraceno v interpretacích

Likvidace Mahmúda Mabhúha Izraelci byla možná příkladem taktiky náhlého vyhrocení

Dva měsíce po zavraždění vysokého důstojníka Hamásu Mahmúda Mabhúha izraelskými agenty v dubajském hotelu následovala odpověď Velké Británie. Ministr zahraničí David Milliband odůvodnil odvetu Londýna tím, že Izrael „využil nenáležitým způsobem“ pasy britských občanů. Londýn se tím cítí být poškozen, a proto žádá jednoho z izraelských diplomatů, aby opustil zemi. Ministr přitom zdůraznil, že jeho prohlášení se vztahuje jen ke způsobu použití pasů, nikoli k likvidační operaci jako takové. Izraelci přijali opatření s povinným rozčarováním a lítostí, ale dali najevo, že se k recipročnímu vyhoštění neuchýlí, neboť z britské strany jde o pouhou formalitu, bez níž se nešlo obejít.
Dubajský zákrok Izraelců je nejpodivnější utajenou operací v poslední době. Bylo zapotřebí nebetyčné naivity, aby mohla být prohlášena za zpackanou. Většina komentujících novinářů však prokázala, že žádná míra naivity není pro ně dost velká. Dětinsky popisovali snadnost odhalení pachatelů drzého činu a z konceptu je nevyvedla ani skutečnost, že izraelští plánovači operace udělali první poslední, aby všechno podružné vyšlo najevo a vše podstatné zůstalo naprosto utajeno. Použití jmen skutečných lidí s dvojím britsko-izraelským občanstvím, přestože nic nebránilo uvedení falešných údajů, mělo vyloučit jakékoli pochybnosti, kdo je autorem důmyslného plánu. Počet členů zásahové skupiny několikanásobně převýšil jakoukoli rozumnou míru. Takového masivního nasazení nebylo použito nikdy v minulosti – ani při likvidaci početnějších ozbrojených skupin teroristů, než byla ta Mabhúhova. Sedmadvacetičlenný oddíl Izraelců by se spíš hodil k provedení palácového převratu než pro natolik filigránskou práci, která na ně čekala. Nepochybně počítali se spoluprací hotelových kamer a je obdivuhodné, s jakou přesností vyhledávali místa, na nichž mohli být zachyceni jednotlivě či ve skupinkách. Dobře prokalkulovaný poplach byl spuštěn poté, co poslední Izraelec nejen opustil půdu Spojených arabských emirátů (SAE), ale i prošel pasovými kontrolami v různých zemích světa. Jen prostoduchý novinářský „všeználek“ může nazvat tuto ukázkovou demonstraci způsobilosti debaklem. Složitě prokombinovaná operace však nepochybně má racionální vysvětlení. Po loňském zásahu v Gaze se Izrael ocitl v nové a značně neobvyklé situaci. V platnost totiž vstoupila mezinárodní jurisdikce pro válečné zločiny. Dle ní každý, kdo je z nich podezřelý, může být zatčen ve třetí zemi, jež podepsala úmluvu. V praxi to znamená, že právníci, kteří z dokumentů vyvodí, že někdo, dejme tomu nějaký africký diktátor, spáchal válečné zločiny a zrovna se chystá navštívit Švýcarsko, mohou na něho u nejbližšího soudce nechat podepsat zatykač. Problém spočívá v tom, že o existenci zatykače se podezřelý dozví až v okamžiku zatčení, neboť na rozdíl od Interpolu žádný seznam hledaných osob v tomto případě neexistuje. Loni v prosinci musela bývalá ministryně zahraničí Izraele Cipi Livniová zrušit návštěvu Velké Británie, neboť jeden z obvodních anglických soudců takový zatykač skutečně vystavil. Aby se vlk nažral a koza zůstala celá, byla včas na nemilou skutečnost upozorněna. Izraelcům bylo jasné, že příště může být na základě stejného postupu ohrožen jakýkoli izraelský státník a že proti nepřijatelné situaci je třeba podniknout razantní opatření. V šachové hře se běžně používá taktika náhlého vyhrocení, aby se soupeř dopustil nechtěné chyby. Izrael takovou taktiku ovládá odnepaměti. Není vyloučeno, že likvidace Mabhúha byla jejím ukázkovým příkladem – v krizové situaci ještě více vyhrotit vztahy s Velkou Británií, a tím zjistit, jak daleko lze zajít. Londýn byl zahnán do úzkých, protože v sázce byla pověst Velké Británie coby nezávislého arbitra na Blízkém východě. Jako vedlejší zkušební balonek byla do tisku vypuštěna zpráva, že Britové tajně pomáhali Izraelcům – ani ta však nemohla být nikdy přesvědčivě vyvrácena.
Šéf policie SAE sice chvíli vyhrožoval, že mezi Interpolem hledané osoby zařadí svého kolegu z Mossadu, ale nakonec byly zatykače vystaveny jen na jedenáct ze 27 agentů – přesněji řečeno na smyšlené osoby v přestrojení. Stejnou taktikou vyhrocení tedy Izrael donutil i Spojené arabské emiráty, aby přiznaly barvu. Výsledkem „debaklu“ je, že se Britové omezili na mimořádně zdrženlivou odpověď a prozápadní SAE vydaly zatykače na přízraky. Operace však vyvolala jisté nadšení u specialistů. V nedávném pořadu BBC bývalý důstojník CIA tvrdil, že „firma“ ji již nyní zařadila do učebnic rozvědky coby zajímavou a užitečnou zkušenost.