Za zvěstmi o chybějící pracovní síle mohou být chybné statistiky i snaha zaměstnavatelů ušetřit
Časovaná bomba, kolaps, hospodářská katastrofa. Z titulků německých novin lze vyčíst, že nastal konec prázdnin a politici dostávají od nejrůznějších zájmových svazů na vědomí, že pokud něco rychle neudělají s pracovním trhem, musí se Německo připravit na nejhorší. Všude prý chybí kvalifikovaná pracovní síla.
Spolkové sdružení zaměstnavatelských svazů (BDA) mluví o 60 tisících neobsazených místech, Ústav německého hospodářství (IdW) pak ve své nejnovější analýze vyčíslil nedostatek pracovníků v oborech MINT (matematika, informatika, přírodní vědy, technika) na 120 tisíc.
„Pokud nebudou zajištěna opatření na podporu kvalifikované pracovní síly, bude ke konci tohoto desetiletí chybět již 1,4 milionu lidí,“ napsal ústav letos na jaře. Dosavadní rekord v černých scénářích pak drží Spolková agentura práce. Před třemi roky tvrdila, že kolem roku 2025 zůstane neobsazených dokonce 6,5 milionu pracovních míst. Podobně rozháraná jsou i vyčíslení ztrát pro německé hospodářství. V roce 2010 IdW mluvil o 3,3 miliardy eur ročně, o rok později to již bylo osm miliard.
A když se na ušlý zisk ptalo svých členů BDA, vyšlo mu hrozivých 30 miliard eur.
Kdyby se naplnily byť i ty nejméně pesimistické scénáře, představovalo by to velký problém. Německo má díky tradici duálního vzdělávání, kdy si firmy a školy dělí výuku napůl, osvědčený nástroj, jak sladit systém školství s požadavky firem. Pokud by se objevily na pracovním trhu tak závažné a prohlubující se díry, znamenalo by to, že se dosud fungující model zasekl.
Krajní vybíravost Jenže zkušenosti z praxe jsou jiné. Téměř každá personální agentura hlásí, že zrovna v technických oborech si firmy pořád mají z čeho vybírat. A kdo se s diplomem v kapse rozhodne hledat práci sám, často musí obeslat desítky společností. Paradoxně v oborech, kde by zaměstnanců měl být naopak nedostatek a zaměstnavatelé by logicky měli někoho permanentně poptávat.
„Dobrá polovina firem na žádosti o práci neodpoví vůbec, někdy se ozvou až po měsíci čekání,“ říká Axel Heitzer z personální agentury Quergeist. Antje Rabenaltová z Talent Services Berlin zase upozorňuje na to, že firmy nesmyslně požadují detailní znalosti z praxe. „Mají představu, že jim dodáme člověka, kterého zapojí systémem plug-and-play, aby naplno pracoval od první minuty,“ dodává.
Na jedné straně tak stojí údajný nedostatek kvalifikované síly, na druhé pak fakt, že si firmy vybírají ze stohů žádostí o zaměstnání. S možným vysvětlením tohoto paradoxu nedávno přišla veřejnoprávní televize ARD. Poukázala na to, že se statistikami průmyslových lobbistů není všechno v pořádku. Hra s k oeficienty Třeba Ústav německého hospodářství pracuje s čísly z regionálních úřadů práce. Jenže zdaleka ne každé neobsazené pracovní místo firmy hlásí, a IdW tak ve svých statistikách násobí údaje z úřadů práce koeficientem sedm. „Použití takového multiplikátoru není metodologicky podložené. Navíc před časem institut upravil koeficient ze sedmi na pět. Spíš to vypadá na metodu lhaní pomocí statistik – svá čísla upravím tak, aby z toho vzešlo něco varujícího,“ říká ke sporné metodice matematik Gerd Bosbach z Univerzity v Koblenzi.
S nižšími koeficienty by čísla zdaleka nevypadala tak hrozivě. Podle metodiky Spolkové agentury práce lze o nedostatku pracovních sil hovořit až tehdy, když na jednoho nezaměstnaného připadají alespoň tři volná místa. Opravdový nedostatek pracovní síly tak vykazuje pouze průmyslově vyspělý jih Německa – a to ještě jen ve velkých městech.
Bosbach navíc poukazuje ještě na jeden moment zmatení pojmů – často se volně zaměňují termíny pracovní síla a kvalifikovaná síla. I když počet nekvalifikovaných míst klesá, první skupina bude vždy podstatně větší.
Podle Karla Brenka z Německého ústavu pro hospodářské bádání (DIW) by se nedostatek pracovních sil vůbec neměl zpracovávat v podobě jednotících grafů a tabulek. „Takové statistiky nemají žádnou vypovídací hodnotu, protože stojí metodologicky na vodě,“ zdůrazňuje. Neznamená to, že by Německo mělo „fachmanů“ ve všech oborech dostatek. V mnoha regionech chybějí například elektrikáři, mechatronici, obráběči kovů, řidiči nákladních aut, ale i pečovatelé nebo nižší zdravotnický personál. Německo kvůli tomu před dvěma lety spustilo kampaň Make It In Germany, prostřednictvím níž láká kvalifikovanou sílu ze zemí mimo Evropskou unii – především z Ruska, Indie nebo Číny.
Propadák se zelenou kartou Úřady práce začaly sestavovat takzvané pozitivní seznamy, na nichž jsou podobně jako u nás místa dlouhodobě neobsazená domácí pracovní silou. Německá obdoba zelené karty, která v jednom kroku nabízí získání pracovního i pobytového oprávnění, se ale ukázala jako propadák. Za poslední rok ji získalo pouhých 170 cizinců. Příliš se neosvědčila ani karta modrá, která má lákat především akademiky a vysoce kvalifikované lidi. Za dva a půl roku ji získalo necelých pět tisíc lidí ze zemí mimo EU.
Jedním z důvodů může být i skutečnost, že německé firmy nedokázaly využít ani potenciál jižních států EU, kde je kvalifikovaných lidí bez práce dost. Ti často ovládají alespoň základy němčiny a nemusejí se vypořádávat s odlišným kulturním prostředím.
„Stavebním inženýrům s několikaletou praxí firmy nabízely, že mohou začít jako praktikanti. Dokonce i někteří naši lékaři dostali nabídku, ať nejdřív zkusí pracovat půl roku nanečisto a bez řádné smlouvy,“ vylíčil v televizi ARD své zážitky Sravros Antoniou z agentury Grecruiting, která se specializuje na zprostředkování práce pro Řeky.
Němečtí zaměstnavatelé si navíc předloni vybojovali změnu zákona, která určovala minimální platy pro vysoce kvalifikované zaměstnance ze zemí mimo EU. Zatímco dříve musel programátor z Číny dostávat alespoň 5500 eur měsíčně, od roku 2012 stačí mít ve smlouvě čtyři tisíce eur.
„Pracovní síla se neprodražuje, ale stává se naopak levnější. A to za situace, kdy údajně chybějí kvalifikovaní lidé. Takový rozpor pochopitelně ekonomicky vysvětlit nelze. Jediným vysvětlením je, že nejde o nedostatek sil, ale lákání levné pracovní síly, které se ostatní budou muset přizpůsobit,“ varuje Bosbach.
Tlak na levnější pracovní sílu je již znát v německých automobilkách, kde často identickou práci vykonávají privilegovaní koncernoví zaměstnanci i lidé najatí pracovní agenturou nebo subdodavatelem. Rozdíl v jejich platu někde tvoří až 40 procent. Možná ještě větší potíž je však ve změně sociálního vzestupu.
Zatímco dřív platilo Německo za zemi, kde gastarbeitři sní o průměrných německých platech, teď se může lehko stát, že Němci budou toužit po místu, na které mají kvalifikaci a zkušenosti.
Nejsou lidi. Nebo chtějí firmy moc?
Počet nezaměstnaných Němců na 100 pracovních míst ve vybraných oblastech
Chladírenský technik 33
Pečovatel o seniory 34
Zdravotník 37
Strojvedoucí 43
Elektrikář 47
Sanitární služby 47
Mechatronik 52
Topenář 58
Technik zemědělských strojů 59
Fyzioterapeut 59
Zdroj: Spolková agentura práce
Na jedné straně tak stojí údajný nedostatek kvalifikované síly, na druhé pak fakt, že si firmy vybírají ze stohů žádostí o zaměstnání. Veřejnoprávní televize ARD poukázala na to, že se statistikami průmyslových lobbistů není všechno v pořádku.
O autorovi| Blahoslav Hruška, hruskab@mf.cz
