Když před nedávnem opět vyšla v češtině útlá knížečka Ludwiga von Misese Liberalismus, vyvolalo to u autora tohoto textu pobavený úsměv nad myšlenkou, co by obsahu tohoto spisku, který vyšel poprvé v roce 1927, říkal předseda „strany městských liberálů“ Ivan Bartoš či jiný perspektivní Pirát, a jak by se na staré dobré Misesovy liberální myšlenky tvářili početní zástupci naší rovněž liberální pražské kavárny.
Jeden z nejpozoruhodnějších myslitelů minulého století by ale asi nebyl z našeho dnešního zmatení pojmů příliš překvapen. S loupeží tohoto pojmu zásadními ideovými odpůrci skutečného liberalismu se utkával po většinu svého života a až překvapivě povědomě dnes zní věty z jeho předmluvy k anglickému vydání Liberalismu v roce 1962: „Dnes jsou principy této filosofie liberalismu 19. století skoro zapomenuty. V Evropě ji pamatuje jen málo lidí. V Anglii se výraz ,liberální‘ používá nejvíce, aby označil program, jenž se jen v podrobnostech liší od totalitarismu socialistů. Ve Spojených státech znamená dnes ,liberální‘ soubor idejí a politických postulátů, které jsou v každém případě opakem toho, co liberalismus znamenal pro předchozí generace.
Svérázný americký liberál usiluje o všemocnost vlády, je rozhodným nepřítelem svobodného podnikání a obhajuje všeobecné rozšíření plánování prováděného vládními úřady… Těch několik čestných občanů, kteří se odváží kritizovat tento trend k administrativnímu despotismu, je pranýřováno jako extremisté, reakcionáři, ekonomičtí roajalisté a fašisté.“ Nepřipomíná nám to něco?
Nepochopení od samého počátku
Mises se ve své už skoro šedesát let staré předmluvě pozastavuje nad tím, že toto pojetí „liberalismu“, který žádným liberalismem není, je vnímáno jako specificky americké a odvíjející se od filozofie Otců poutníků: „Jen několik lidí si uvědomuje, že tato údajně progresivní politika je původem z Evropy a že její nejbrilantnější exponent v19. století byl Bismarck, jehož politiku by žádný Američan nekvalifikoval jako pokrokovou a liberální.“ Bismarckova Sozialpolitik byla nastolena v roce 1881, více než 50 let předtím, než přišel Roosevelt s její kopií v New Dealu.
Po vzoru německé Říše, tehdy nejúspěšnější mocnosti, přijaly postupně „všechny evropské industriální národy ve větší nebo menší míře systém, který tvrdil, že prospívá masám na úkor menšiny drsných individualistů“. Dnes se tato odrůda myšlení užívající pro svůj název ukradený pojem přestěhovala do Evropy a zejména v onom Německu, ale i jinde, se jí daří velmi dobře.
Analýza Ilony Švihlíkové: Itálie není Řecko. Proč Brusel opakuje stejnou chybu?
Von Mises se shodou okolností narodil právě v roce 1881, a tak si liberální éry moc neužil, ale jeho obhajoba a připomínání klasického liberalismu v dobách od nástupu komunismu a nacismu po časy, kdy se ze slov kapitalismus a volný trh stalo zase sprosté slovo, jsou fascinujícím způsobem předvídavé a stále odpovídají na zásadní otázky uspořádání společnosti.
Jakkoli se dnes devatenácté století může zdát jako pravěk a jakkoli je dnes liberalismus vnímán velmi odlišně od své klasické verze nejen v USA, ale už i v Evropě. Možná je to poselství z pozapomenuté minulosti aktuálnější než kdy dříve.
Protože dnešní liberalismus se stává svým významovým opakem až orwellovského ražení. Válka je mír a svoboda je otroctví. Liberál je ten, kdo se dožaduje vládní moci k prosazení specifické ochrany údajně ohrožených nejrůznějších menšin od homosexuálů po transsexuály a od feministek po zastánce zavedení lidských práv po zvířata. Samozřejmě je také pro omezení nakládání se soukromým majetkem ve jménu boje s klimatickým oteplováním, zatímco zastánce individuální svobody založené na nedotknutelnosti soukromého vlastnictví a protivník státních zásahů do lidských životů je fašistou. Mises se toho naštěstí nedožil.
I když by asi nebyl až tak moc překvapen. Byl si velmi dobře vědom, že liberalismus jako politický program formulovaný filozofy, sociology a ekonomy přelomu osmnáctého a devatenáctého století se sice stal vodítkem pro praktickou politiku v Anglii a Spojených státech a později i v některých evropských zemích, ale vždy narážel na různá omezení a nikdy nebyl zcela uskutečněn. Přesto podle Misese „převládání liberálních idejí - bohužel příliš krátké a přespříliš omezené - stačilo změnit tvářnost Země“.
Doba před první světovou válkou, kterou my starší známe ze školních lavic jako dobu bezuzdného brutálního kapitalismu a odírání dělnické třídy, byla pro Misese dobou, kdy každý jednotlivý obyvatel mohl žít nesrovnatelně lépe než v předcházejících staletích. Rapidně klesla dětská úmrtnost a prodloužil se věk dožití. A také poklesl počet válek. Což vše lze poměrně dobře doložit i daty.
Pro Misese je základem liberalismu soukromé vlastnictví výrobních prostředků. Od vlastnictví se pak odvíjí i princip svobody, který dal liberalismu jméno a který je bez vlastnických práv nenaplnitelný. A princip míru, bez něhož nefunguje efektivně společenská dělba práce a její vedení pro liberála nedává smysl, protože snižuje budoucí tvorbu bohatství společnosti. Jen toto dohromady garantuje dosahování nejvyššího uspokojování spotřebitelských potřeb lidí a říká se tomu kapitalismus. Vše ostatní je socialismus, který jako systém prostě nefunguje.
Nic než liberalismus
„Jestliže se kapitalismus prosadil přes trvalý odpor mas a vlád, jestliže nebyl nucen ustoupit jiným formám společenského soužití, jež se těšily mnohem větším sympatiím teoretiků a praktiků, potom to lze zdůvodnit jen tím, že jiný možný společenský řád vůbec neexistuje.“ Podepsal by se pod tuto větu jakýkoli dnešní liberál? Nebo by dál hledal svoji třetí cestu a vyjadřoval sympatie squatterům z Kliniky při jejich „demokratizaci vlastnictví“ jako nedávno naši představitelé strany pro městské liberály?
Kdysi důvěryhodný nástroj přímé demokracie se proměnil v bič na příčetné politiky, kteří nadřazují rozum emocím. Čtěte více v eseji: O umění referenda
Misesův liberalismus je poměrně jednoduché učení, jehož smyslem je skutečně jen podpora materiálního blahobytu, bez ohledu na vnitřní, duševní a metafyzické potřeby, které jsou dnes středobodem zájmu západních společností, jež považují blahobyt za něco zcela samozřejmého a hledají jakési vyšší hodnoty.
Pokouší se tak o to, co Mises považoval za bláhové: „Vše, co zmůže politika, je odstranit vnější příčiny bohatství a utrpení. Může podporovat systém, jenž nasytí hladové a obléká nahé a dává přístřeší bezdomovcům. Avšak štěstí a spokojenost nezávisí na jídle, oděvu a bydlení, ale především na tom, co chová člověk ve svém nitru.“
Člověk nemusí být zrovna badatel zabývající se kapitalismem devatenáctého století, aby chápal, že mu vláda osobní štěstí nezajistí. Přesto se stále najde dost lidí, kteří taková vládní opatření hledají a považují se za liberály. Například mají pocit, že ke štěstí je třeba větší rovnosti.
Pro Misesova liberála je však rovnost možná jen před zákonem. „Je nad lidské síly učinit z černocha bělocha. Můžeme však propůjčit černochovi tatáž práva jako bělochovi a poskytnout mu tím možnost dosáhnout za stejné výkony totéž,“ psal Mises v roce 1927 a na tu dobu to bylo dost liberální. Dnes je to směšně samozřejmé a nedostatečné, jak je zřejmé třeba z diskuse na sociálních sítích nad „neslušným“ deklasováním thajských fotbalistek americkým výběrem 13:0.
Přečtěte si: Jak stvořit ďábla aneb Proč se Soros stal Orbánovým otloukánkem
Podobné je to s příjmovou nerovností, jejíž rozměry považují mnozí za kouli na noze kapitalismu. V Misesově pojetí liberalismu prostě zastánci onoho „spravedlivějšího“ rozdělování důchodů přehlédli, že „součet toho, co lze rozdělit, roční produkt práce, není nezávislý na způsobu, jímž se rozděluje. Skutečnost, že dnes je produkt tak veliký, není přirozeným ani technickým jevem, nezávislým od všech sociálních faktů, ale určitě je následkem našich společenských institucí. Jen proto, že náš společenský řád zná majetkovou nerovnost, jen proto, že každého pobízí vyrábět co nejvíce asco nejmenšími náklady, má lidstvo k dispozici sumu ročního bohatství, kterou může spotřebovat“.
Úzké ekonomické pojetí klasického liberalismu se zdá být pro dnešní dobu zaostalé a nedostatečné, protože lidský život není jen o práci a výrobě. Jenže bez ekonomiky to nejde. Vrcholným dílem Ludwiga von Misese je hodně tlustá kniha Lidské jednání. Na jejím konci píše: „Znalost ekonomie je základním prvkem ve struktuře lidské civilizace. Je to základ, na kterém jsou vystavěny morální, intelektuální, technologické a terapeutické úspěchy minulých staletí. Záleží pouze na lidech, zda správně využijí bohatství, které jim tato znalost poskytuje, nebo zda ji nechají nevyužitou. Jestliže ji ovšem nevyužijí tím nejlepším způsobem a budou přehlížet její učení a varování, neodstraní ekonomii, ale zničí naši společnost a lidskou rasu.“
Je paradoxní, že k naplnění Misesova varování mají dnes nejblíže hnutí, která se označují za liberální, ale za svého nepřítele považují kapitalismus, údajně generující ekologické katastrofy, homofobii, xenofobii, genderové nerovnosti a další aktuální nepřátele lidstva.
Připomínání základů současné západní společnosti, neustále okopávaných a zpochybňovaných, tak má bezpochyby svůj smysl.
Čtěte také komentáře Pavla Párala
