Konec zakladatelské éry Lesů ČR
Mezi lesníky se s úsměvem traduje, že transformaci státních lesů provedla před deseti lety studentská kapela Patrik. Skutečně, na klíčových postech spočinuli po privatizaci její členové – v čele správce státních lesních majetků, ředitel Lesů České republiky Jiří Oliva, hlavní slovo v protilehlém táboře zprivatizovaných společností si během let vydobyl Jan Mičánek. K níže postaveným ředitelským místům se tu na státní, tu na soukromé straně propracovali i další tři členové kapely - Josef Střítecký, Ladislav Vytečka a Jiří Procházka.
Tím ovšem ironická legrace o country kapele, která na začátku privatizace ovládla české lesnictví, končí. O pozicích v restrukturalizovaném lesním hospodářství vůbec nerozhodovaly společné hudební zájmy, ale dobře připravené lesnické dovednosti v příhodném věku. Nebylo jim tehdy ještě čtyřicet, ale už stačili získat zkušenosti a sebevědomí. Komu chybělo na dravosti a cílevědomosti, toho zastoupil Jan Mičánek, který měl obojího nad míru. On byl skutečným lídrem privatizace lesů, přestože mu osobní důvody zabránily zaujmout na ministerstvu zemědělství významnější post. I ředitelem odboru byl pouhý rok, ale svůj vliv dokázal uplatnit i později z kterékoliv pozice. Ztotožnil se s dlouhá léta připravovanou koncepcí náměstka ministra zemědělství Zdeňka Domese a měl pro privatizaci nejen tvrdé odhodlání, ale i ideový základ. Byť zprvu připravovaný pro podmínky socialistické ekonomiky.
Jestliže z této mladé vlny Mičánek zašel v privatizaci nejdál, nejvýš vystoupal Pavel Rybníček. Dnes už nejdéle sloužící náměstek ministra v této republice od počátku devadesátých let, jako jediný dostal definitivu a je státním tajemníkem uvedeného resortu. Členem „lesnické“ kapely nikdy nebyl a ač byl ze stejného ročníku jako většina jejích členů, nikdy s ní neměl nic společného. Byl ovšem stejně mladý a stejně připravený.
Za paprskem světla.
Zatímco lesní akciové společnosti se všelijak přeskupovaly, krachovaly, měnily majitele a byly vytunelovávány, aby vzápětí vstávaly z popela větší, a na rozdíl od majitelů většinou ne bohatší, desetiletá existence Lesů České republiky se zapsala do dějin úspěšného podnikání. Podnik hospodařil s kladným výsledkem i poté, co se zřekl státních dotací, ač poskytuje všechny veřejné služby, jako ochranu přírody či pramenišť, které jeho hospodářskou činnost omezují.
Úspěšný byl i v minulém roce - přestože kvůli kalamitám poklesly ceny dřeva až o 20 procent, tržby poklesly jen o tři procenta na 5,15 miliardy korun. Firma dosáhla čistého zisku 282 milionů korun a ještě vytvořila dvousetmilionovou rezervu na zpracování větrných kalamit. To i při nejvyšším možném ratingu, jakého lze dosáhnout. Vzápětí přišlo odvolání všech klíčových mužů managementu v čele s Olivou.
Rovněž tak se dostavilo velké podezírání. Ministr Jaroslav Palas tvrdí, že Lesy ČR některé společnosti vůči jiným preferovaly. Z vyšetřování Policie ČR vyplývá, že vedle největší společnosti CE Wood je z nestandardních vztahů s Lesy ČR podezírána i firma Less. V ní je klíčovou postavou Mičánek. Pověst o kapele Patrik mezi některými lesníky opět ožila. Oliva však jakýkoliv protekcionismus popírá: „Za nás nebyly preferovány žádné firmy. Výběrová řízení měla svá pravidla, která nešla obejít. S oběma zmíněnými firmami byly tvrdé boje o ceny dřeva. Nebojím se toho, že námi uzavřené smlouvy budou dodatečně posuzovány. Právě to by do celé záležitosti mělo vnést paprsek světla.“
Snaha dávat do souvislosti věci odborného působení s koníčkem ho zaskočila: „Na housle hraji od šestnácti let a velice mě to baví. Muziku si těmi řečmi znechutit nenechám, věřím že mi vydrží až do smrti.“
Koncertní mistr nemá rád nimrody.
Ještě že v amatérském Litomyšlském symfonickém orchestru s pětaosmdesátiletou tradicí nehrají jen lesníci, to by při tak velkém obsazení přibylo příležitostí k podezírání. Oliva zde má excelentní postavení, osmnáct let tu byl koncertním mistrem, prvním mezi prvními houslisty. V posledních třech letech tuto významnou pozici přenechal talentované houslistce, která má na rozdíl od něj víc času na cvičení.
Nechybělo moc a v Olivově životopisu to mohlo dopadnout obráceně, že by profesionálně hrál a do lesa by chodil jen za zábavou. Pušku by si, tak jako teď, nebral. „Lovecké vášně mě rozhodně nelákají,“ říká Oliva.
V tom se liší od většiny lesníků, kteří mají v myslivosti koníčka. To je mimochodem opět jedna z třecích ploch mezi ním a současným ministrem zemědělství Palasem, který v Parlamentu donedávna býval mluvčím lovecké lobby. Při nedávném výběrovém řízení honiteb odolával Oliva všemožným tlakům, a to mu zřejmě u některých lidí, kteří mají přímý vliv na ministra, uškodilo.
Muzikantský kořínek
Kapela Patrik byla jen studentským hříchem mládí. Přesto má pro své členy neobvyklou přitažlivost, že se od ukončení studia už několikrát sešli ke společnému hraní. A to i ti, kteří se naopak profesně rozešli v pohledu na způsob hospodaření v lesnických společnostech. V nevelkém počtu má být dokonce vydáno „domácí“ CD s nejúspěšnějšími písničkami, se shovívavým průvodním textem jinak neúprosného kritika Jiřího Černého. Hudebním lídrem, zpěvákem a kytaristou Patrika býval dnes nejméně nápadný Procházka, baskytaristou a zpěvákem Střítecký, dalším kytaristou Vytečka. Na foukací harmoniku, heligonku a další nástroje hrával Antonín Maloň, dnes úspěšný řezbář. Sólisté byli dva – lesnický genetik Milan Jurásek na mandolínu a samozřejmě Oliva s houslemi. Mičánek se už tehdy připravoval na svou životní roli, když prosazoval skupinu na vystoupení a soutěže a psal písňové texty, leckdy dovedené až na hranu posluchačské přijatelnosti.
Jméno kapely Patrik teď naplno žije v Jižní Americe, když se Josefu Stříteckému podařilo do mezinárodních projektů na zalesňování ekvádorských, nikaragujských a kolumbijských balastních půd prosadit svůj patent na přípravu sadby. Jeho metoda šetří práci tím, že až do okamžiku výsadby umožňuje nakládat se sazenicemi v blocích až po sedmi stech kusech a proti běžným kelímkům odstraňuje nezdravé stáčení kořenů. „Nejhorší na celém projektu bylo vymyslet celý název – Pěstování a transport rostlin v inovovaných kořenáčích,“ směje se Střítecký. Oddechl, si když se mu jméno Patrik podařilo užít jako zkratkové slovo i ve španělštině.
Kapelou to není.
Nejvíc falešných tónů v privatizaci lesů nezaznívalo ani z Lesů České republiky, ani z kapely Patrik, ale z nestandardního chování některých dřevařských společností. Ty skřípající zvuky však jako by nikdo nechtěl slyšet. O způsobu svého odvolání si Oliva myslí, že byl spíše klukovinou, než jednáním hodným ministra. „Daleko závažnější však je, že vláda sociální demokracie z těchto způsobů udělala systém,“ myslí si Oliva. „Vrcholových manažerů byla v poslední době odvolána řada. Mnohokrát jsem slyšel, že ministr má právo výběru svých úředníků či stát má právo své úředníky odvolávat. To je pravda, ale jen potud, pokud jsou odvoláváni manažeři neschopní. Jestliže se však jedná o lidi, kteří dokázali své podniky rozvinout a přinášet státu prospěch, právo odvolání, ať je jakkoliv v souladu se zákonem, není využíváno, ale zneužíváno. Výsledkem totiž bude, že tito manažeři ztratí chuť mít s takovým státem cokoliv společného. Uplatní se v soukromém sektoru (většinou za vyšší mzdu) a pro stát zbudou manažeři třetích a dalších kategorií, se všemi důsledky této skutečnosti. Pokud vláda tyto způsoby podporuje, vede stát k neracionálnosti a podprůměrnosti.“ Sám Oliva ovšem státu podává ruku a jde učit nové lesníky na České zemědělské univerzitě v Praze lesnickou politiku. Je však možné, že neodolá nabídce sousedů - Rakouských spolkových lesů.
