V jihočeském příhraničí stále přibývá dentálních klinik specializujících se na sousední Rakousko
Místní to neradi slyší, podle nich se totiž situace poslední dobou lepší. Česko-rakouský hraniční přechod Dolní Dvořiště, za totality částečně uzavřené území, přesto stále připomíná ostrý předěl mezi civilizovaným Západem a divočejším Východem, kde jsme světu ukázali skutečnou demokracii. Na několika metrech čtverečních tu můžete v několika hernách rychle prohrát celý svůj život, u silnice si koupit holku, večer si užít na „erotické diskotéce“ nebo si v „travel free shopu“ koupit levnou nutellu. Pěti slovy: zemský ráj to na pohled.
V jihočeském příhraničí, které stejně jako zbytek někdejších Sudet dodnes bojuje se socioekonomickými důsledky poválečného odsunu Němců, se stále ale velmi daří i mnohem sofistikovanějšímu byznysu: zubním klinikám zaměřeným na převážně movitější rakouskou, ale i německou, švýcarskou či italskou klientelu. Jen v Dolním Dvořišti jich najdete několik a v nedalekém Vyšším Brodě jich funguje hned pět. Nejde však jen o bezprostřední příhraničí: billboardy na hraničních přechodech lákají bohatší Západoevropany i dál do vnitrozemí, například do Českých Budějovic.
Lepší systém „Směr budoucnost - cíl prosperita“, čtu na samolepce s logem EU přilepené na dveřích „zahnklinik“ patřící dvěma českým zubařům. Sídlí v novém domku kousek od někdejší celnice v Dolním Dvořišti a loňská dotace EU jí pomohla s nákupem moderních zubařských přístrojů. „Obecně jde o koncept zaměřený na příhraniční pohyb, většina z našich pacientů pochází z Rakouska. Někteří přímo ze spádové oblasti, jiní k nám ale jezdí i z Itálie a Švýcarska,“ vysvětluje v čekárně zubní kliniky její sympatická manažerka Dominika Kovaříková.
Sama nosí rovnátka, s úsměvem však podotýká, že ne kvůli reklamě na kliniku: ta ani rovnátka nedělá, v Česku na ně prý zubaři potřebují speciální tříleté studium a zase tak velký byznys to není. Ostatně odložil je i premiér Bohuslav Sobotka.
Že jde skutečně o příhraniční a především germánsky orientovaný obchodní model, prozradí nejen německý nápis nad vchodem, ale i čtivo na stolku v recepci kliniky: mezi německy psanými časopisy nenajdete jediné české noviny. Nenarazíte tu ovšem ani na jediného pacienta. „Snažíme se, aby k nám klienti jezdili i jako ke svému zubnímu lékaři, když je třeba bolí zub. Většinou ale přijíždějí na delší a komplexnější zákroky, především ty estetické. Takže se tu po čtvrt hodinách nestřídají jako v běžných zubařských ordinacích,“ dodává Kovaříková.
Klinika nemá smlouvy s žádnými českými zdravotními pojišťovnami, vše hradí v plné výši pacienti. Pro její majitele je to nejen administrativně jednodušší, ale také ekonomicky spolehlivější; každý ošetřený klient zaplatí hned na místě, takže nedochází ke zpoždění plateb, v Česku nebezpečně rozšířenému moru podnikání. Umožňuje to i rakouský zdravotní systém, který příhraniční lékaři obecně považují za mnohem jednodušší než ten náš: tamní zdravotní pojišťovny mají smlouvy pouze se svými klienty, a ne se zdravotními zařízeními jako u nás. Péči tak proplácejí rovnou jim, zatímco oni za sebe platí u lékaře. Na všechny zákroky existují standardy, lidé si připlácejí pouze za nadstandardní péči.
„I nejvyšší ceny u nás držíme zhruba na rakouském zdravotním standardu, takže klienti nemusejí připlácet. Třeba ve Vídni za stejné úkony zaplatí až pětkrát víc,“ říká Kovaříková. I proto Rakušané z východní části země přejíždějí pro změnu rakousko-maďarskou hranici. Tamní příhraniční obchod se zuby prý kvete podobně úspěšně jako u nás příhraniční obchod s hazardem. Zájemce o zubní péči tam svážejí autobusy a rozvážejí po jednotlivých klinikách. „Máme u nás nejmodernější zařízení, přesto ale držíme ceny pod polovinou těch rakouských,“ dodává Kovaříková. Klinika vznikla v roce 2008 a její vybudování stálo kolem deseti milionů korun. Dotace z EU mimo jiné znamená i to, že firma musí podporovat místní zaměstnanost, v ekonomicky deprivovaném příhraničí nedostatkové zboží; polovina z desetičlenného personálu proto pochází z okolních měst a obcí, další polovina z Českých Budějovic.
„Strašně rádi bychom měli personál z okolí, ale je to problém. Nevěřil byste, ale spousta lidí tady nemluví německy. A ti, kdo mluví, zase radši pracují v Rakousku, protože si tam víc vydělají,“ říká Kovaříková.
„Abyste tohle uživil, nemůžete dělat na českou pojišťovnu. Pacienti jsou u nás obětí systému; platí si zdravotní pojištění a potom ještě jednou za zákrok. I spousta Čechů by si za zdravotní péči ráda připlatila, jenže náš systém to neumožňuje,“ dodává spolumajitel kliniky, mladý zubař Michal Houdek. Podle něj už patří hlavní boom příhraničních zubařů minulosti - a nejen kvůli větší konkurenci. Například i kvůli slabšímu kurzu koruny nyní pracují s nižšími maržemi než zubaři v Rakousku. I tak se ale stále uživí velmi dobře.
Boom už byl „Byl jsem přesvědčený o nezvratnosti změn a také o tom, že se jako zubař neztratím,“ vzpomíná na své podnikatelské začátky v Dolním Dvořišti v roce 1992 čtyřiašedesátiletý zubař Václav Bruna, pionýr příhraničních zubních klinik, jenž sám sebe považuje za „kmotra zdejších zubařů“. Majitel několika špičkových dostihových koní a milovník výtvarného umění, jenž před časem v Londýně vydražil za devět milionů korun obraz Josefa Čapka, emigroval v roce 1988 přes Jugoslávii do Rakouska, aby už za čtyři roky začal na česko-rakouské hranici opravovat Rakušanům zuby. Za téměř čtvrt století zdejšího podnikání počítá, že jeho klinikou prošlo 20 tisíc lidí. Včetně klienta z australského Brisbane, dodává s úsměvem.
Bruna kdysi začínal v místní školce, před čtyřmi roky ovšem přesídlil do bývalé celnice, jež po našem vstupu do schengenského prostoru ztratila význam. Ve velké budově, která jen díky jeho zájmu těsně unikla demoreport lici, je v nájmu, protože obce nesmějí někdejší státní objekty deset let prodat. Nyní však usiluje o její koupi, už kvůli dalším investicím.
I on dostal na dovybavení kliniky devět milionů korun od EU. Dalších zhruba 40 milionů už podle svých slov investoval sám.
I proto si myslí, že by mu obec nyní měla vyjít s předčasným prodejem vstříc.
„Za tu dobu, co tu jsem, přišlo do Česka na tržbách ze zahraničí 800 milionů korun,“ vysvětluje ve své kanceláři. Na svůj ekonomický i společenský přínos jinak bezútěšnému místu je celkem právem hrdý. Ostatně hazardu občas propadnou i zdejší zubaři, pokušení je velké. A do některých heren dokonce jezdí někteří Rakušané prosit, aby dovnitř už nepouštěli jejich příbuzné, protože u nás už všechno prohráli. I tak občas vypadá sousedská spolupráce.
Ani Bruna nemá smlouvu s českými zdravotními pojišťovnami. I nejnáročnější lékařské zákroky u něj všichni klienti platí přímo.
Podle něj bylo ekonomicky nejlepších prvních sedm let, kdy kolem sebe neměl téměř žádnou konkurenci. Ostatně i někteří zakladatelé novějších zubních klinik z okolí začínali u něj, včetně Houdkova společníka Miroslava Vystrčila. Bruna potvrzuje nižší současné marže českých zubařů, stejně tak ovšem i trvalý zájem zahraniční klientely o jejich odborné služby.
„Zájem trvá. Nemá ale smysl hnát ceny nahoru, narážíme na konkurenční strop,“ říká Bruna. Focení v sousední opuštěné celnici pro kamiony nakonec s úsměvem odmítá s tím, že je pyšný, že vyhnal komunistického ducha ze „své“ celnice, takže teď nebude pózovat ve smutně vyhlížejícím baráku, který to teprve čeká. Jestli se vůbec dočká.
Dobří holubi se vracejí „Když děláte dobrou práci, tak se vám pacienti vracejí. Navíc třeba jen zubní korunky jsou u nás o polovinu levnější než v Rakousku,“ ujišťuje mě Věra Ruttensteinerová. S vrchní sestrou sedím na dvorku domu na náměstí ve Vyšším Brodě, kde sídlí jedna ze zdejších pěti zubních klinik. Zvenku není tak velká ani moderní jako ty v Dolním Dvořišti, je totiž schovaná za vietnamským obchodem. Uvnitř ale všechno funguje velmi podobně, včetně moderní laboratoře. V ní pracuje i slovenská laborantka, jež práci v tomto pozapomenutém kraji našla na inzerát a nakonec se tam i vdala.
Přinejmenším ve dvou věcech se tato klinika přesto liší: za prvé ji nevlastní čeští zubaři, ale dva rakouští nezubaři: konkrétně pojišťovací agent z Lince a majitel firmy prodávající vybavení zubních ordinací, kteří sem přesídlili, protože jsme prostě levnější. A za druhé zde mají smlouvu s českými zdravotními pojišťovnami, takže kromě Rakušanů, Němců a Holanďanů z Lipna mají i tuzemské klienty. Mezinárodní milieu ordinace doplňuje chorvatský zubař, který do Česka utekl před válkou, a jak už v tomto kraji bývá zvykem, také začínal u „kmotra zubařů“ Bruny. Za prací sem na tři dny v týdnu dokonce dojíždí i zubař ze severočeských Teplic.
A také mají problém sehnat kvalifikovaný personál, i když příhraniční zubní kliniky platí nadprůměrně - navíc v kraji s vysokou nezaměstnaností. „Všechny sestry, co tady pracujeme, máme zdravotní školu, jenže z té nemáme žádnou stomatologickou praxi. A sestra s takovým vzděláním má problém sehnat práci. Navíc dnes se ve školách vyučuje spíš angličtina, a ta je tady k ničemu. Já mám štěstí, že jsem se ještě povinně učila německy,“ říká vrchní sestra. I podle ní na našich školách zoufale chybí obor zubní sestra, zcela běžný třeba v Rakousku nebo ve Švýcarsku.
Chybějí zde ovšem i zubaři. Většina těch místních si logicky radši otevře vlastní kliniku, než by vydělávali slušné peníze někomu jinému. Nejen Bruna si sice stěžuje, že největší boom v napravování rakouského chrupu u nás už byl, vozový park majitelů zdejších klinik nicméně napoví, že ani hubenější časy nejsou úplně zlé. Ostatně, jak dobré stále jsou, si uvědomíte cestou do jihočeského příhraničí.
Už od Kaplice to na mnohých místech vypadá, jako by je teprve nedávno vzala útokem Luftwaffe. Než dojedete do Dolního Dvořiště, kde se celní poplatky vypořádávají ve stejném baráčku, kde sídlí i herna, míjíte opuštěné, polorozpadlé i vypálené domy. Trochu života téhle části Česka dodávají snad jen ty utahané holky z E55.
Podle mladé zubařky z Brunovy kliniky, která pochází z jižních Čech, nedávno dostudovala a jako jedna z mála se sem i vrátila, mladí a vzdělanější Češi z kraje pořád utíkají. Převážně do bohatších měst.
Na druhé straně se sem kvůli zubům sjíždějí stále bohatší klienti. „Kdysi sem jezdili odvážlivci a ti, co chtěli ušetřit. Teď jezdí i klienti v porsche,“ říká Houdek.
Klinika nemá smlouvy s žádnými českými zdravotními pojišťovnami, vše hradí v plné výši pacienti. Pro její majitele je to ekonomicky spolehlivější. Většina pacientů pochází z Rakouska. Někteří přímo ze spádové oblasti, jiní ale jezdí až z Itálie a Švýcarska. Když děláte dobrou práci, tak se vám pacienti vracejí. Navíc třeba jen zubní korunky jsou u nás o polovinu levnější než v Rakousku.
O autorovi| Petr Holec * holecp@mf.cz
