Zvláštní i v inflaci

Mechanismus stálé reprodukce vyvolává inflaci cenových disproporcí

Součástí inflačních procesů v Rusku jsou některé zvláštnosti, které činí tento proces velmi specifickým. Zkušenosti z „boje“ s inflací ukázaly, že zastavit její růst v Rusku pomocí tradičních monetárních opatření není možné. Nejaktivněji se tato opatření na radu Mezinárodního měnového fondu uplatňovala v letech 1995 až 1998. Vláda Ruské federace se snažila zastavit růst cen cestou úmyslného snížení celkové poptávky na úkor standardních opatření, například omezením rozpočtových výdajů, zadržením výplat důchodů, výplat rozpočtovým organizacím, snížením peněžních prostředků v ekonomice… Touto cestou se inflaci nepodařilo plně „zkrotit“, i když se její růst v letech 1996 a 1997 značné snížil. V roce 1998 inflace ovšem opět výrazně vzrostla a představovala 84,4 procenta, což vyvolalo platební krizi, která vedla k zastavení výroby a obchodu. V následujících letech se růst inflace značně snížil, i když její tempo zůstávalo ještě relativně vysoké. Až v roce 2003 se vládě podařilo ji udržet v hranicích vlastní prognózy na indexu spotřebních cen (dvanáct procent).

Dvě koncepce.

Neefektivnost monetárních opatření na překonání inflace není nic zvláštního, neboť v ekonomice Ruska pracuje mechanismus stálé reprodukce vyvolávající inflaci cenových disproporcí. Existují dvě alternativní koncepce, které vysvětlují příčiny chování tohoto mechanismu: koncepce akademika J. V. Jaremenka a liberální ekonomická koncepce. První koncepce říká, že existuje těsná závislost mezi technologickou strukturou výroby a strukturou cen. Systém cen není možné transformovat mimo vztahy s posuny v technologiích, účinnosti a nákladech. Strukturálně-technologické charakteristiky ekonomiky Ruska zpočátku neměly tržní vlastnosti, což nedovolovalo automatické spuštění mechanismů tržní samoregulace. Hlavně k vůli tomu není do dnešního dne řešen hlavní úkol cenové politiky, tedy zavedení rovnovážného systému cen. Pro druhou koncepci je charakteristická takzvaná nepružnost celkové nabídky zboží. To znamená, že v podmínkách nedostatečně rozvité konkurence a infrastruktury trhu růst cen nevede ke zvyšování nabídky zboží, ale naopak k jeho snížení, což způsobuje další zvýšení cen. Nepružnost nabídky zboží v ruské ekonomice v průběhu celého období reforem je jasně viditelná. Objemy fyzické výroby ve všech odvětvích ekonomiky do roku 1999 nerostly, ale snižovaly se. Růst objemu výroby v letech 1999 a 2000 byl podmíněn růstem cen zboží. To však neznamená, že ruská ekonomika ozdraví na úkor vysoké inflace, rozvoje konkurence a infrastruktury trhu. Je nutné, aby změny vedly ke zlomu mechanismu reprodukce, který vyvolává inflaci cenových disproporcí, ke kterým se počítají meziodvětvové cenové disproporce a disproporce cen poptávky a nabídky.

Stabilní past.

První skupina disproporcí vyvolává inflaci nákladů, druhá inflaci poptávky. Inflační spirála neproduktivní ekonomiky je nebezpečnou institucionální pastí. Stabilita této pasti se obvykle vysvětluje zainteresovaností ekonomických činitelů na dodržování „zajetých“ neefektivních norem chování. Hospodářské subjekty v neproduktivní ekonomice se nemohou zříci takových norem, protože bez vzájemného zpětného zvýšení cen budou vynuceny zastavit výrobu, tedy likvidovat samy sebe jako výrobce. Přistoupení k cenové válce je založeno na přesvědčení, že cenový boj se ke vzájemné spokojenosti všech zúčastněných nakonec nějak zastaví. V neproduktivní ekonomice není možné dostat se z institucionální cenové pasti na úkor zvýšení cen.
Hlavními příčinami neproduktivnosti ekonomiky spolu s inflací a investiční krizí jsou: 1) zvýšení technologických výrobních nákladů výroby, 2) naléhavá potřeba zachování pro zemi životně důležitých sektorů ekonomiky, i když jsou ztrátové.
V polovině 90. let ve většině odvětví ruského průmyslu byl poměr na jednotku produkce výrobních nákladů 2,8krát vyšší než v Japonsku, 2,7krát v porovnání se Spojenými státy, 2,3krát vyšší než ve Francii, Německu a Itálii a dvakrát než ve Velké Británii. Ve srovnání s vyspělými průmyslovými zeměmi je výroba v Rusku náročnější na materiál a práci.

Energetická náročnost.

Všeobecně známým faktem je velmi vysoká energetická náročnost ruského HDP. Ve většině zemí je tento ukazatel ve srovnání s Ruskem třikrát až čtyřikrát nižší. Hlavními příčinami zvýšené energetické náročnosti jsou poloha země, struktura hospodářství (vysoký podíl těžkého strojírenství a těžebního odvětví), vysoké náklady na dopravu a vysoce náročné technologie výroby.
Vysoké dopravní náklady jsou způsobeny velkou plochou země a nedostatečně rozvinutými dopravními komunikacemi. Například uhlí od šachty ke spotřebiteli se v průměru dopravuje na vzdálenost tisíc kilometrů, přičemž extrémní vzdálenost dosahuje až čtyř tisíc kilometrů. Cena dopravy uhlí ke spotřebitelům je vyšší než náklady na jeho těžbu. Náklady na dopravu v Rusku na jednotku průmyslové produkce jsou šestkrát vyšší než USA a 4,5x vyšší než v Číně. S ohledem na tato fakta jsou prvním důvodem nízké produktivity ruské ekonomiky v současné době zvýšené technologické náklady. Příčinou jsou především strukturálně-technologické zvláštnosti ruské ekonomiky, tedy vysoká energetická a materiálová náročnost národního hospodářství a vysoký podíl palivoenergetických odvětví. Obě specifika byla v poreformním období nezbytnými prvky a držely ekonomiku v rovnováze. Bez velké palivoenergetické výroby by značná část ekonomiky nemohla existovat. Zvýšené technologické náklady jsou objektivně podmíněny i specifickými klimatickými podmínkami v Rusku, drsným klimatem a velkou rozloha země.

Ztrátový sektor.

Zachování ztrátového sektoru je nezbytné, protože zajišťuje životní potřeby. V podmínkách drsného klimatu (95 procent území Ruska leží v severních šířkách) patří do takového sektoru například palivový průmysl, železniční doprava, elektroenergetika a bytové hospodářství. Například v palivovém průmyslu je ztrátová přibližně polovina šachet i povrchových dolů. Ztráty jsou pokrývány dotacemi ze státního rozpočtu. Ztráty dodávek plynu jsou kompenzovány zvýšením cen plynu průmyslovým spotřebitelům a spotřebitelům z okolí míst, v nichž se plyn dobývá, a na úkor exportu. Ztrátová osobní doprava na železnici je pokrývána zvýšením tarifů na nákladní přepravu, daňovými výhodami a přímými dotacemi z rozpočtu subjektů Ruské federace (do roku 1999 z federálního rozpočtu). Pokusy překonat ztrátovost cestou zvýšení cen nepřinášejí úspěch. Po zvýšení cen paliva vzápětí následuje zvýšení energetických tarifů a následně růst tarifů u železniční dopravy a bydlení. To ovšem nezbytně vyžaduje zvýšení platů a sociálních dávek. Takto vzniká obecný multiplikační růst cen, který znovu přivádí sektor zajišťující životní potřeby k výchozí ztrátové situaci.

Skrytá inflace.

Disproporce cen poptávky a nabídky se projevuje v tom, že při současných cenách je nedostatek zboží, nebo naopak nadbytek převyšující poptávku. V ekonomice Ruska do současné doby přetrvává tendence jejich reprodukce, způsobující inflaci poptávky jak v otevřené, tak i skryté formě. Inflace poptávky v otevřené formě se projevuje zvýšením cen na zboží a ve skryté formě v nemožnosti koupit zboží za reálné ceny. V obou případech je příčinou inflace nedostatek zboží za reálné ceny. Obecně se uznává, že skrytá inflace je charakteristická nikoli pro tržní, ale pro centrálně plánovanou ekonomiku. V modifikované podobě tato forma inflace má své místo i v tržní ekonomice - v případě, kdy příjmy některých spotřebitelů nejsou dostatečné na koupi základního zboží za reálné ceny. Nedostatek takového zboží existuje i ve skryté formě. Růst příjmů finančně slabších vrstev obyvatel převádí tento deficit v otevřenou formu a vyvolává otevřenou inflaci. Potenciál skryté inflace v tržní ekonomice je tím vyšší, čím více jsou zastoupeny finančně slabé vrstvy obyvatel a čím jsou naléhavější jejich potřeby na pořizování základních potřeb. Skrytý potenciál růstu cen u základního spotřebního zboží je dán především počtem těch, kteří žijí za hranicí bídy. V Rusku tato skupinu představuje 26,4 procenta obyvatel. Jestliže v centrálně plánované ekonomice deficit zboží vystupuje v otevřené formě jako nadbytek peněz, potom v tržní ekonomice se projevuje ve skryté formě jako jejich nedostatek. Šoková terapie odstranila deficit základního zboží pouze v jeho otevřené formě. Na likvidaci skrytého deficitu je zapotřebí zvýšení objemu prodeje zboží za dostupné ceny. Jak již bylo uvedeno výše, v neproduktivní ekonomice je prakticky nemožné zastavit růst cen a nasytit trh levným zbožím.V takových podmínkách se skrytý deficit životně důležitého zboží projevuje ve formě deficitu finančních prostředků a obrací se svojí protikladností,tedy nadbytečnou výrobou v poměru k platební schopnosti.
Podobná situace v ekonomice Ruska je relativní a je důsledkem neefektivnosti finančních trhů a systému finančních intervencí jako celku.

Nechtěný sponzoring.

Z dlouhodobého pohledu je pro zlepšení mechanismu regulace inflace třeba rozvíjet finanční trhy, a to s cílem zatraktivnit je pro podnikatele. Tedy zvýšit stabilitu bankovního systému; zdokonalit systém daňového zatížení, chránit práva věřitelů i vkladatelů, zvýšit transparentnost tržního sektoru ekonomiky s cílem oživit úvěrové obchody. Všechny uvedené úkoly by měly přinést zvýšený zájem o rubl.
Varujícím momentem je skutečnost, že lepší situace v regulaci inflace v Rusku je způsobena neobyčejně příznivou konjunkturou cen energií na světovém trhu. Nehledě na to se vláda omezuje pouze na zvýšení zlatých a devizových rezerv (84 miliard dolarů v první polovině roku 2004), což vede k nedostatečné pružnosti v antiinflační regulaci. Negativní je i to, že hlavní část zlatých a devizových rezerv Ruska je v cenných papírech USA, čím dochází ke „sponzoringu“ americké ekonomiky.
V neposlední řadě je třeba podtrhnout, že zpřísnění peněžně-úvěrové politiky v následující etapě není účelné. Mezinárodní zkušenost ukázala, že inflace v hranicích 20 procent nemá zásadní vliv na tempo ekonomického růstu. Snížení nabídky finančních prostředků, v podmínkách nízké úrovně monetarizace ekonomiky, vysoké procento nepeněžních forem placení, nedostatek finančních zdrojů, může mít negativní efekt na tempo růstu ekonomické aktivity, dynamiku průmyslové výroby a přírůstek hrubého domácího produktu.
Překlad : Dana Hůrková