Stát po roce inkasuje nadílku od zkrachovalé banky
Operace s aktivy Investiční a Poštovní banky se chýlí ke konci. Restrukturalizační plán, v jehož rámci má ČSOB předat špatná aktiva z IPB státu, je již hotov a čeká pouze na schválení. Vysoký úředník ČSOB tvrdí, že by k podpisu mohlo dojít již v tomto týdnu. Vyjednávači našli kompromisní východisko, které uspokojuje všechny požadavky IPB, a zvolená forma je politicky méně výbušná. Minulé pondělí prohlásil mluvčí ČSOB Milan Tománek, že v Konsolidační bance skončí špatná aktiva v účetní hodnotě sto miliard korun. Dodal, že převáděná suma může být ještě o něco menší. Zprávu přivítal okamžitě premiér Miloš Zeman s tím, že jde o mnohem nižší částku, než bylo původně uváděných sto osmdesát miliard. Jenže trochu stranou pozornosti zůstal osud dalšího sta miliard aktiv, které si chce ČSOB ponechat ve zvláštním režimu správy. Mluvčí ČSOB odmítl vysvětlit princip této zvláštní správy, takže se lze zatím jen dohadovat, o jakou operaci vlastně jde. Pokud mají být ve správě – jak tvrdí mluvčí – tak nemohou zůstat ve vlastnictví ČSOB. Pokud se má do Konsolidační banky vyvést jen jedno sto miliard, tak druhých sto musí být vyvedeno na jiný státní subjekt, který ponese konečnou ztrátu. Ta je u této skupiny takzvaných šedých aktiv neodhadnutelná. Mohla by jím být například Česká inkasní. Tato společnost zřízená ministerstvem financí dnes spravuje především úvěry vzniklé za minulého režimu v zahraničním obchodě a později vyvedené z ČSOB. Kromě této transakce by mělo pokročit i ocenění IPB, na jehož základě má ČSOB zaplatit, nebo v případě záporného výsledku nezaplatit nucenému správci za koupi zkrachované banky. Obě strany se shodly na třetím znalci, jenž by měl rozhodnout, který z již hotových posudků je správný. Již více než před měsícem dokončila CAIB ocenění pro ČSOB a HSBC pro nuceného správce. Zatímco znalci na kupující straně odhadli hodnotu banky na minus 150 miliard korun, znalci prodávajícího došli patrně ke kladnému číslu. Nucený správce Petr Staněk však nepředal své dokumenty protistraně a trval na zvolení třetího znalce. Po pěti měsících vyjednávání se obě strany shodly, že by jím mohla být investiční banka JP Morgan. Ta se však zatím nerozhodla, zda tuto úlohu přijme. Jaká byla cena zkrachovalé IPB, se ale veřejnost dozví až v létě. Nejprve se totiž dva původní znalci mohou třicet dnů pokoušet dospět ke shodě a třetí znalec má stejnou lhůtu na definitivní rozhodnutí. V těchto jednáních jde především o to, zda původní akcionáři dostanou od ČSOB nějaké peníze a zachrání pro původní IPB, dnes IP Banku, licenci. To má i své politické dopady, protože veřejnost by sotva přivítala, že původní akcionáři dostanou nějaké peníze a stát má za sanaci banky zaplatit minimálně desítky miliard korun. O politických souvislostech kauzy IPB hovořil v rozhovoru s týdeníkem EURO i bývalý ministr financí Pavel Mertlík. Domnívá se, že „vystoupení politiků ODS hovořících v souvislosti s nucenou správou v IPB o občanské válce, největší krádeži století nebo bankovní loupeži za bílého dne, vypovídají o tom, že ODS bude v předvolební kampani hrát i touto kartou . „Možná by bylo dobré, kdyby tito lidé, kteří pro mě z obtížně pochopitelných důvodů velmi intenzivně bojují za bývalé vlastníky, konečně dokázali zdůvodnit, proč se domnívají, že postup vlády byl nesprávný, a jak mohly být jiným způsobem dosaženy ony mnohamiliardové úspory, o kterých hovoří. Já jsem od nich nikdy žádnou konkrétní variantu neslyšel, řekl Mertlík. O tom, jak dnes vnímají rok staré události a jejich důsledky, hovoří ve dvou následujících rozhovorech Pavel Mertlík a bývalý klíčový náměstek IPB Libor Procházka.
Pavel Mertlík
Nikdo nenabízel levnější řešení
EURO: ČSOB chce převést do Konsolidační banky aktiva v hodnotě sto miliard korun a dalších sto miliard hodlá pro stát pouze spravovat. Co říkáte těmto číslům?
MERTLÍK: Nemohu to komentovat, protože znám jenom stav z doby, než jsem odcházel z funkce. Poměr rozdělení aktiv IPB na bílá, šedá a černá se měnil tak, jak se postupně zmenšovala množina těch šedých. Něco se totiž podařilo dohledat a jednoznačně zařadit mezi bílá, nebo černá.
Stav černých aktiv kolem zmíněných sto miliard odpovídá poznatkům, které jsem měl, když jsem odcházel z ministerstva.
Co se týče osudu šedých aktiv, řada z nich je obtížně dohledatelná, obtížně zdokumentovatelná a nemusí být jasné, jaká je jejich hodnota.
EURO: Nezklamal vás trochu váš nástupce Jiří Rusnok ve svém přístupu k vyjednávání s Nomurou a přístupem k celé transakci?
MERTLÍK: Určitý názorový posun tam je. Na druhé straně mám skromné informace o tom, co se skutečně děje, a je jasné, že závěrečné vyjednávání mezi oběma stranami bude obtížné.
Pro český stát i pro ČSOB je velmi důležité, aby se vyjednávání udrželo v rovině technického procesu, kde nutně vznikají různé spory, a aby nepřerostlo do nějakého sporu, který by byl širší než procesní postoj obou smluvních stran.
Mě spíše zarazil výrok ministra Rusnoka ve smyslu, že smlouva je jednostranně nevýhodná pro stát.
Pravda je, že ČSOB má systém určitých práv v podobě opcí, které jsou rozsáhlé, ale proti tomu jsou tam zase call–opce státu.
V tomto smyslu jsem přesvědčen, že smlouva vyvážená je a stát ji také aktivně využíval při přebírání aktiv, která považoval sám za zajímavá. Řada jich už přešla na Konsolidační banku, především aktiva, která se vztahují k podnikům v revitalizaci nebo k některým jiným významným firmám.
EURO: Výhrady zejména směřují k tomu, že ČSOB nenese žádné riziko a ani náklady na tuto transakci.A že z tohoto pohledu byl stát příliš velkorysý. Také cena státní záruky je poměrně zanedbatelná a ještě může být snížena o platbu, která bude odvedena nucenému správci.
MERTLÍK: To jsou dvě různé otázky, já bych začal tou druhou.
Názor, že cena je nízká, to je samozřejmě věc pro obsáhlou odbornou diskusi. Vzoreček, který byl použit, odpovídá standardnímu postupu při oceňování záruk.
Problém ale není v případném převodu části platby za záruku nucenému správci. Jde o to, že kdyby se ukázalo, že existuje kladná hodnota podniku, tak vlastně záruka nemá smysl, byla vystavena zbytečně a nebylo by logické za ni platit. Čili v tomto smyslu je konstrukce v pořádku.
To, co je k posouzení, je výše koeficientů, které určují cenu záruky, a tím v podstatě hodnotí bonitu českého finančního trhu jako takového. Kolem toho bylo samozřejmě tvrdé jednání. Já osobně jsem přesvědčen, že jsme došli k vyvážené střední hodnotě.
K první otázce bych řekl, že vychází z předpokladu, jako kdyby smyslem celé akce bylo zbavit se nákladů vyvolaných pádem IPB a převést je na nějaký další subjekt. Jenomže to, co v této době stát, vláda a ČNB řešily především, bylo zastavení útoku na banku a stabilizace bankovního sektoru.
Bylo zcela jasné, že ČSOB ani nikdo jiný nebyl ochoten podílet se na sanaci špatných aktiv, která v té instituci byla.
Naopak, všichni vyžadovali velmi rozsáhlé garance proti různým rizikům, která tam eventuálně mohla být skryta.
EURO: Některé informace tvrdí, že jste po vyhlášení nucené správy komunikoval nejenom s ČSOB,
ale i s UniCredito. Prý jste od nich dostal konkurenční nabídku. Zatím se to ale nikde neobjevilo.
MERTLÍK: Několik týdnů jsme jednali s ČSOB i s UniCredito.
Chtěli jsme zjistit, která z těch dvou bank je schopná manažersky lépe zvládnout celý proces, IPB převzít a řídit.
Základní problém s UniCredito byl, že šlo o jakousi nabídku na zkušenou. Chtěli, aby podnik jako celek převzala Konsolidační banka, oni by manažersky začali kontrolovat aktiva a pak by si z nich vybírali to, o co vlastně stojí. Jsem přesvědčen, že UniCredito nedisponovala dobrými znalostmi o struktuře IPB a jejích problémech. Bylo by to svým způsobem pro stát rizikovější řešení. A nejsem si jist, zda dnes nejsou rádi, že se toho procesu nakonec nezúčastní. I v těchto jednáních se samozřejmě zvažovala možnost převzetí dohodou s tehdejšími akcionáři i varianta nucené správy.
EURO: Chtěla UniCredito stejnou míru záruk jako ČSOB?
MERTLÍK: Dostali jsme zcela konkrétní nabídku od Italů asi deset dní před uvalením nucené správy. Byla velmi dobře zpracována, pravděpodobně jednou z investičních bank, myslím, že to byl JP Morgan. Tento dokument jednoznačně stanovoval podmínky, za kterých UniCredito ve spolupráci s Allianz, jako minoritním účastníkem, chtěla aktiva ČSOB převzít a jaké záruky ze strany vlády, respektive centrální banky požadovala. Ten seznam není o moc delší než ten, který se potom reálně vyjednal s ČSOB.
Z tohoto pohledu se postoje případných nabyvatelů nelišily a je to logické. Jsou to zavedené firmy, které takovou operací šly do značných rizik. Chtěly mít jistotu, že břemeno v případě neúspěchu nepadne na ně, ale na stát, jehož problém svým způsobem a samozřejmě ve svém zájmu chtějí řešit.
EURO: Guvernér ČNB Josef Tošovský opakovaně prohlásil, že centrální banka preferovala konsenzuální řešení.Vy jste prý nakonec prosadil variantu válečnou. Souhlasíte?
MERTLÍK: Nesouhlasím. Josef Tošovský se sice jednoznačně stavěl na stranu snahy o hledání konsenzuálního řešení, avšak změnil názor na uvalení nucené správy během odpoledne před mimořádným zasedáním vlády pod tlakem dvou okolností. Za prvé protože události letěly velmi rychle a naděje stabilizovat banku jinak než nucenou správou mizela v toku hodin před očima. Za druhé i za tohoto velmi silného tlaku reálných událostí Nomura neustupovala ze svých pozic a konsenzuální řešení bylo v nedohlednu.
EURO: Nomura i zástupci bývalého managementu IPB stejně jako někteří experti tvrdí, že nucená správa, takzvané válečné řešení, je pro stát o sto miliard dražší než konsenzuální řešení, které bylo na dosah.
MERTLÍK: Skutečně jsme se do poslední chvíle snažili najít konsenzuální řešení. Problém byl v tom, že stanoviska se nesbližovala.
Byla vytvořena určitá společná pracovní komise, která takto jednala. Jejím zástupcem za ministerstvo financí byl náměstek Jan Mládek, za ČNB Luděk Niedermayer a Ladislav Řezníček za Konsolidační banku. Jednání vedli střídavě Mládek nebo Niedermayer. Smyslem bylo nalézt konsenzuální řešení, které by zároveň umožnilo spoluúčast Nomury na řešení problémů.
V posledních dnech se stanoviska sblížila v tom smyslu, že Nomura akceptovala prodej aktiv za korunu, nicméně vymiňovala si, že bude nadále kontrolovat takzvané kajmanské struktury v rozsahu údajně asi 40 miliard korun. To nám připadalo jako nepřijatelné. Zejména proto, že Nomura odmítla odpovědět na logickou otázku, co kajmanské struktury obsahují.
Já bych spíše položil otázku, proč se ekonomičtí a právní experti domnívají, že bylo možné ušetřit sto miliard korun.
Je to obtížně vysvětlitelné, protože v IPB každopádně byla velmi rozsáhlá špatná aktiva, která je nutné oprávkovat, a především z toho vzniká ztráta. Co má být zdrojem toho stomiliardového rozdílu, to je nad mé chápání.
EURO: Ve vašem bytě se měla údajně uskutečnit konspirativní schůzka s pracovníky KBC a ČSOB o převodu Investiční a Poštovní banky. Je to pravda?
MERTLÍK: V mém vlastním bytě se žádný představitel KBC ani ČSOB nikdy neobjevil. Pokud jde o schůzku – nikoliv konspirativní – s Remi Vermierenem z KBC a Pavlem Kavánkem z ČSOB v Paříži v květnu loňského roku, jejím smyslem bylo především to, že jsem chtěl slyšet přímo z úst zodpovědného představitele KBC, zda plně podporuje případný vstup ČSOB, popřípadě KBC samotné do IPB.
Zároveň tam byl prezentován návrh určitého postupu řešení, se kterým přišla těsně předtím ČSOB, a jak já, tak guvernér Tošovský jsme při této příležitosti položili řadu otázek.
Žádné závěry schůzka nepřinesla a pověstný „pařížský dokument , jak je nazýván ve zprávě parlamentní komise, pouze svým názvem vytváří představu jakéhosi poloilegálního spisu, se nijak neliší od podobných materiálů, které zpracovávala průběžně ČSOB a průběžně také UniCredito.
Italové však nikdy do uvalení nucené správy nepřišli se stejně detailní představou a propracovaným viděním nutných kroků z hlediska dalšího osudu IPB. To byl také důvod, proč ČNB dala přednost ČSOB a proč s touto předností vláda vyslovila svůj doporučující souhlas.
EURO: Je pravda, že návrh řešení, který byl předložen na nočním zasedání vlády 15. června 2000 před uvalením nucené správy, jste vypracoval vy s lidmi z ČSOB, a ne aparát ministerstva financí?
MERTLÍK: Aparát ministerstva zmíněný materiál skutečně nevypracoval, vypracoval ho aparát ČNB a guvernér Tošovský byl předkladatelem spolu se mnou. To je vcelku běžný postup. V okamžiku, kdy dva úřady předkládají materiál společně, tak jeden z nich jej reálně zpracovává. V tomto případě to byla ČNB.
EURO: Vyjadřovaly se k tomuto navrženému řešení odborné útvary ministerstva financí včetně právníků?
MERTLÍK: Nevyjadřovaly. Jediný, kdo se k tomu vyjadřoval, a to velmi krátce, byl můj náměstek Eduard Janota.
Materiál vznikal v ČNB někdy v odpoledních a večerních hodinách před uvalením nucené správy. V mnoha bodech byl, řekl bych, syrový, což je logické. Vzhledem k překotnosti událostí na to nebyl čas.
Nicméně v okamžiku, kdy byl schválen a začal být prakticky naplňován, se aparát ministerstva financí na jeho naplňování podílel a nikdy tam ani ex post neshledal žádná pochybení.
EURO: Za poslední rok ale kvalita služeb bývalé IPB podle mezinárodně zpracovaných hodnocení poklesla z prvního místa až na předposlední. Cítíte odpovědnost za tento stav?
MERTLÍK: Samozřejmě cítím spoluzodpovědnost nejen za vývoj ČSOB, IPB a průběh fúze, ale za veškerý ekonomický vývoj po dobu, kdy jsem byl ve vládě a podstatně jsem ovlivňoval její rozhodnutí.
Ale každá fúze v bankovnictví vede k dočasným poklesům výkonnosti banky. Souvisí to s motivací pracovníků, kteří jsou přebíráni, nemají jistotu zaměstnání, jakou měli u bývalého zaměstnavatele. Měl by to být ale spíše přechodný stav.
EURO: Co očekáváte od zprávy parlamentní komise, která má být v nejbližší době zveřejněna ?
MERTLÍK: Nebojím se. Neočekávám nic, což je smutné. Komise měla šanci vyšetřit leccos zajímavého, měla k dispozici řadu dokumentů o minulosti IPB.
Pozoruhodné jsou například dokumenty z roku 1997, které se týkají vyhlášení tendru na prodej minoritního podílu v IPB. Tendr byl později zrušen. Ale ještě předtím, než byl zrušen, informoval Fond národního majetku jednoho z účastníků, že tendr nebude a že už nemá zájem o jeho účast v soutěži.
Pokud jde o vývoj v roce 2000, nebo řekněme od doby, kdy začala dohlídka ČNB v IPB, nedomnívám se, že by komise mohla nalézt cokoliv nového.
EURO: V článku v Lidových novinách jste za viníky pádu IPB označil Libora Procházku, Jiřího Tesaře a Randalla Dillarda. Proč jste nejmenoval generálního ředitele Jana Klacka? Přece on byl šéfem IPB.
MERTLÍK: Jmenoval jsem především lidi, o kterých jsem byl přesvědčen, že měli lví podíl na špatném hospodaření banky. Pokud je mi známo – a je mi to známo nepřímo – rozhodovací pravomoci pana Klacka byly velmi omezené. Dokonce jsem slyšel neformální vyjádření pana Procházky v tom smyslu, že pana Klacka tam mají proto, aby podepisoval některé věci, které sami raději podepisovat nechtějí. Řekl mi před několika svědky, že pan Klacek je v bance na ošklivé podpisy a že je za to dobře placen. Musí především sám zpytovat svědomí, jakou roli v IPB hrál.
Libor Procházka
Aktiva IPB nejsou tak špatná
EURO: Nucená správa byla na IPB uvalena v pátek 16. června loňského roku. Jak po roce vnímáte tuto událost a její následky?
PROCHÁZKA: Vnímám to jako nepřátelské převzetí s pomocí státu. Myšlenka spojit dvě velké české banky má své pozitivní ekonomické jádro, ale způsob převzetí IPB s pomocí státu byl nestandardní a na evropské poměry úplně výjimečný. A to ve chvíli, kdy jiní investoři naprosto standardně postupovali a zkoumali banku ze všech stran.
Ani další kroky nebyly příliš šťastné. Výsledkem toho všeho je, že banka, která byla na trhu nejdynamičtější a z hlediska služeb klientům byla hodnocena jako nejlepší, je dnes hodnocena nejhůře. Je to dáno i tím, že management ČSOB má spoustu starostí se zvládnutím všech dimenzí toho spojení, nicméně klienti dopadli spíše špatně než dobře.
EURO: Skutečností ale je ,že IPB byla podle standardních kritérií v okamžiku uvalení nucené správy insolventní.
PROCHÁZKA: To bych nesouhlasil. Banka měla z hlediska likvidity samozřejmě problém. Požádala o překlenovací úvěr, což je opatrný postup. Ale už ve středu před páteční nucenou správou se vlastně útok na banku zastavil. Takže nebyla insolventní. Byla solventní, ale chtěla tímto standardním postupem získat další depozita.
EURO: Jedna věc je záležitost likvidity,druhá záležitost solventnosti. Arthur Andersen,který dělal audit k datu, kdy se banka prodávala, konstatoval nedostatek oprávek v rozsahuřádově 160 miliard korun.
PROCHÁZKA: To je nesmyslné číslo. Standardní auditoři banky požadovali dotvořit oprávky v částce mezi 20 až 40 miliardami. Byl také audit, který si prováděly zahraniční banky z hlediska svého vstupu nebo nevstupu do IPB. Na tom se podílel PricewaterhouseCoopers, který dělal ocenění banky. Ten se dostal k třiceti miliardám z hlediska potřeb opravných položek. A to jsou dvě velmi významné světové firmy.
EURO: To je sice pravda, ale auditor Ernst & Young v sobotu po uvalení nucené správy nucenému správci řekl,že není schopen vydat výrok a že podle jeho názoru potřeba oprávek převyšuje vlastní jmění banky a banka je insolventní.
PROCHÁZKA: Auditor řekl nějaké stanovisko, ale nikde netvrdí nic o insolventním stavu. Ve chvíli, kdy vyhlásíte nucenou správu na nějakou banku, tak samozřejmě výrazně znehodnotíte její tržní hodnotu.
Druhá věc je, že auditor se na to dívá z čistě účetního hlediska, které pomíjí možnosti, jaké peníze může vydělat síť, co je tržní hodnota jejích dcer a podobně. Potom se může dostat k záporným číslům.
Nomura navrhovala státu, aby pomohl vyřešit tento účetní problém. Potom předá k prodeji banku, a když po prodeji náhodou bude něco chybět, tak se to nějakým způsobem dorovná. Ale úvaha vycházela z toho, že spíše nic chybět nebude, protože tržní hodnota banky je vyšší. To bylo řešení mezi Nomurou a státem, které jsme schvalovali ve čtvrtek před nucenou správou.
EURO: Jak vypadala konstrukce navrhované transakce?
PROCHÁZKA:? Naprostá většina IPB měla být prodána do Konsolidační banky. Potom se mělo udělat výběrové řízení. IPB by se prodala tomu, kdo by dal nejlepší cenu.
Výnos z tržní ceny banky, respektive jejích dcer, měl pokrýt případné ztráty. Co by zbylo, se mělo dělit mezi stát a akcionáře. Nomura měla být poradcem státu, což je naprosto košer požadavek.
EURO: Stát v ní ale měl daleko větší peníze.
PROCHÁZKA: Dobře, ale myslím si, že Nomura udělala maximum pro to, aby prodejní cena byla maximální. Stát tehdy řekl: Dobře, mně to nevadí, já pouze chci, aby tady někde byla Nomura Japonsko místo Nomury Londýn. To byl jediný požadavek, jinak tato smlouva byla odsouhlasena. Večer před uvalením nucené správy ještě náměstek Mládek řekl: Dobrá, my ještě chceme tyhle tři drobnosti a dotahujeme to.
EURO: Jednou z uváděných sporných záležitostí byl osud kajmanských struktur.
PROCHÁZKA: To také nechápu. Myslím, že to byl nafouknutý pseudoproblém. Operaci s kajmanskými fondy jsme zahájili v roce 1998. Ve výroční zprávě za rok 1998 bylo vyvedení pohledávek výměnou za cenné papíry. O všech podrobnostech věděla velmi dobře ČNB, znali je auditoři stejně jako ratingová agentura banky. Veřejně se tím banka příliš nechlubila, ale ani netajila. Takže nechápu, v čem by měl být problém s kajmany.
EURO: Především v tom, že Nomura požadovala, aby aktiva kajmanských fondů zůstala v její správě.
PROCHÁZKA: Bylo to tak, že se řeklo: Když se prodává část podniku, nějaká část zůstane bance. Měly to být kajmany. Nomura jako investiční banka nejvíc umí pracovat s cennými papíry, takže to mělo logiku.Ale v navržené dohodě byl také mechanismus, že pokud by se při prodeji banky nepokryly všechny ztráty státu, dokryly by se z tohoto zbytku. Takže pokud by oprávky byly 40 a tržní hodnota banky 35, šlo by chybějících pět miliard z hodnoty těchto fondů.
EURO: Dali jste státu soupis aktiv, které byly v portfoliu kajmanských fondů?
PROCHÁZKA: To byl požadavek vyjednávacího týmu. Řeklo se, že není problém, aby to dostali. Mimochodem ČNB tyto údaje také měla. Viděla, které věci tam jdou, a vyjadřovala se k jednotlivým oceněním.
EURO: Ministr Mertlík ale tvrdí, že údaje nikdy nedostal.
PROCHÁZKA: Ve vyjednávacím týmu za stát byly ministerstvo financí a ČNB. Když řekly, že chtějí seznam, řekli jsme ano, to není žádný problém.
EURO: V současnosti vedou kajmanské fondy arbitrážní spor v Londýně s fondem Pembridge o směnky v hodnotě devíti miliard korun, které jsou nějak spojeny s českým pivem. Jakým způsobem se mohly přemístit z fondu, ve kterém byly, do fondu, který je mimo kontrolu IPB.
PROCHÁZKA: Spor, který se vede v Londýně, vnímám jako určitý spor mezi Nomurou a ČSOB. Nevznikl by, kdyby byl zvolen jiný postup než nucená správa. Do hloubky problému ale nevidím.
EURO: Tento spor je poměrně klíčovým okamžikem v celé kauze, alespoň státní úředníci si to myslí.Hovoří se o tom, že zástupci Nomury vstupovali do IPB s cílem pomoci managementu ovládnout IPB a jako odměnu měli získat kontrolu nad pivovary Prazdroj a Radegast.
PROCHÁZKA: To jsem nikdy neslyšel. Připadá mi to naprosto bláznivé.
EURO: Další výhrady k aktivitám IPB se týkají transakcí, kdy zástavy, kterými bylo zajištěno financování poskytované IPB, se postupně vzdalovaly od banky. Příkladem může být Setuza,Pyrr, Tchecomalt.
PROCHÁZKA: Ptát se na jednotlivé bankovní případy je trochu nefér, protože jsem vázán bankovním tajemstvím a nemohu vám k tomu nic říct. Obecně je pravda, že zajištění banky se spíše zpřísňovalo a zpevňovalo. Banka si zlepšovala své zajištění ze všech hledisek. Mohu říci, že toto vnímám jako pomluvu a zajímalo by mě, kdo ji šíří.
EURO: Myslíte si, že to co říkáte, se týká například i Domeany? Že touto transakcí nebyla banka poškozena?
PROCHÁZKA: Určitě ne. Jisté je, že Domeana stejně jako ostatní subjekty skupiny měla být součástí holdingu. Transakce měla být dokončena do 30. června minulého roku a nebyl žádný důvod, aby Domeana nebo kdokoliv jiný vypadl ze skupiny.
Ale když do toho někdo vstoupí v mezidobí a ten někdo ne všechny smlouvy dodrží, nebo je dokonce přesměruje někam jinam, potom může udělat chyby. To se stalo a dopad byl takový, že ne všechno se jim podařilo dostat, kde by to chtěli mít.
EURO: Bývalý ministr Mertlík napsal v Lidových novinách, že morální povinností státu je vymáhat penízena bývalém vedení IPB.
PROCHÁZKA: Pan Mertlík měl konsenzuální variantu, o které i jeho podřízení říkali, že je minimálně o osmdesát miliard levnější než ta nekonsenzuální. Nikdy nebudu rozumět ministru financí, který je schopen podepsat něco, co má potom mnohem vyšší dopady na stát. Takže rozdíl dopadů padá na pana Mertlíka, a ne na pana Procházku.
EURO: ČSOB chce předat státu minimálně 100 miliard. Říká tomu černá aktiva s tím, že jsou to aktiva, která jsou velmi nízko zajištěna a bez jakékoliv šance výnosu.Ty by bylo nutné zaplatit i při konsenzuálním postupu.
PROCHÁZKA: Ten seznam aktiv bych chtěl vidět. Když budete v pozici ČSOB, máte dvě možnosti. Můžete mít úvěr s desetiprocentním rizikem a nějakým standardním výnosem. Potom máte druhou možnost: mít místo toho pohledávku za státem, kterou máte úročenou sazbou PRIBOR plus 0,9 procenta. Rozhodování je snadné. A to ještě pohledávka za státem z hlediska banky má řadu dalších výhod. Tak proč by se ČSOB nesnažila odprodat státu maximum.
EURO: Vy si tedy myslíte, že stát přebere relativně dobré portfolio a že těch sto miliard rozhodně neznamená sto nebo osmdesát miliard ztráty?
PROCHÁZKA: Stát a Konsolidační banka by se musely opravdu strašně moc snažit a dělat velké chyby, aby to bylo oněch 80 miliard.
EURO: Jenže v KoB jsou už pohledávky za Škodu Plzeň, které byly v IPB klasifikované jako první kategorie, a to v době, kdy renomovaná firma vydala odhad výnosnosti těchto pohledávek na osm procent.
PROCHÁZKA: To se zase bavíme o konkrétní položce a já nemohu být konkrétní. Banka měla samozřejmě ztrátové obchody a měla k tomu vytvořené více nebo méně dostatečné opravné položky. Že tam budou i ztráty, to je jasné. Ale budou tam i pohledávky, které budou daleko menším rizikem. U každé banky vám vyjde, že většina portfolia nějaké riziko nese.
EURO: Nicméně portfolio, které se převádí, je o dost specifičtější. Tady je podle zveřejněných informací jen deset nebo patnáct procent provozních a investičních úvěrů. Zbytek je financování majetkových transakcí.
PROCHÁZKA: Myslím, že to je nesmysl.
EURO: Kolik bylo provozních a investičních úvěrů?
PROCHÁZKA: Číslo asi nedokážu říci. Myslím, že to určitě není jen deset procent. Druhá věc je, že rozdělovat portfolio tak, že akcie jsou špatné a úvěry správné, to bych neviděl jako rozumné.
EURO: Přemýšlel jste o tom, co jste jako druhý muž v IPB udělal špatně?
PROCHÁZKA: Největší chybou bylo nedocenění toho, že náš konkurent, ČSOB, půjde touto cestou a že tato cesta je vůbec možná. Nepředpokládal jsem, že tak nebezpečné a tak drahé řešení může projít.
