Zájem o rady amerických ekonomů českého původu ochabl
Od té doby, co Jan Švejnar přestal být přespolním ředitelem Národohospodářského ústavu, není o něm v Česku moc slyšet. Občas ho osloví jeho známí z médií, ale více než o ekonomice se mluví o tom, jestli by nechtěl být prezidentem. Nebo předsedou vlády. Zájem o rady amerických ekonomů českého původu ochabl. Čerstvě rozhodnutý adept na prezidenta Václav Klaus láme trend, když na nikoliv nové a překvapivé závěry profesora Švejnara v „poloodborném“ (Klausův termín) periodiku Světové banky Transition obsáhle reaguje v tomto čísle týdeníku EURO (str. 62 a 63).
Ohlas vznikl nedlouho poté, co Švejnar vystupoval v rozhlase. A kdoví, zda to nebyl ten hlavní impuls. Švejnara se tam taky ptali na Klause, je-li dobrý ekonom. „Já myslím, že mezi ekonomy, kteří zde existovali před revolucí, je jeden z těch, kteří měli lepší vzdělání v tom smyslu, že se mu podařilo vyjet do Spojených států v roce 1968, ale na úrovni západních ekonomů není,“ odpověděl Švejnar. Ten, jak sám říká, vystudoval na předních amerických univerzitách, získal tam profesuru a na Michiganské univerzitě šéfuje výzkumáku, jenž - opět řečeno Švejnarovými slovy - představuje mezi americkými ekonomickými ústavy „vršek první ligy“. Západní ekonom každým coulem. A že mu to dal, nadutému profesoru Klausovi! Takový splachovák by naštval i zcela zakřiknutého človíčka, prostého ješitnosti.
Klaus je rozhádaný s řadou českých celebrit, ale vzájemnou antipatii se Švejnarem je možné nazvat až kultovní. Když v dubnu předseda ODS vystupoval na mítinku POEM, našel si příležitost označit za „fatální omyl“ Švejnarův názor, že při dalším posilování koruny by bylo možné uvažovat o zavedení eura ještě před vstupem do Evropské unie. A dodal, že Švejnar „se zatím mýlil ve všem, co kdy řekl“.
Asi by to měl posoudit někdo povolaný a objektivní, zda se Švejnar ve všem mýlil a mýlí. Pravdou je, že českou ekonomickou praxi kritizuje tak intenzivně, až byl podezříván z podpory politické levice. A že tím - po celou první polovinu devadesátých let - kritizoval Klausovo arcidílo, je také fakt. Připočteme-li k tomu, že fandí Unii svobody, radí prezidentovi a zve si do Ameriky lidi, kteří nepatří ke Klausově krevní skupině, tak jakápak sympatie. Tím spíše, že Švejnar čas od času přijede do Prahy poradit coby salónní teoretik, zatímco Klaus v rozhodném období transformace nesl kůži na trh jako vrcholný politik a praktikující makroekonom.
Kdyby v těch slavných dobách vypukla ostrá polemika mezi oběma profesory, bylo by to mediální sousto. Dnes by bylo nepoměrně zajímavější, kdyby veřejně konfrontovali své ekonomické představy tehdy nevýznamní Špidla s Grossem, ačkoliv jejich přehled v oboru se s profesorským nedá srovnávat. Časy se mění. Včera poníženě oslavovanému architektovi novodobého českého kapitalismu dnes přezíravě radí kdejaký novinářský elév nebo politolog, aby si už konečně sbalil fidlátka.
Klausovi bylo podruhé v poměrně krátké době souzeno, aby se na vlastní kůži přesvědčil, jak je modle, když ji kácejí. Což ještě neznamená, že by muž jeho proslulosti - a sluší se dodat, že i zásluh - měl někomu dělat kašpara. To není o Švejnarovi. Ten se k tomu nejspíše jen nachomýtl. Svou polemiku s jeho názory avizuje Klaus jako koncepční diskusi, ale je v ní více emocí než věcnosti. Prostě jeden řekl „stálo to za pendrek“, druhý namítá, že je to „fatální lež“. Spíše než úvahy o relativitě ekonomického poznání stojí za pozornost věta, v níž Václav Klaus říká, že přechod k tržní ekonomice byl „kombinací spontánního vývoje s pokusy o jeho projektování a konstruování a toto všechno by nemělo být trivializováno a zapomínáno“. Slovo „zapomínáno“ podtrháváme. Třeba se Václav Klaus jednoduše naštval a napsal článek, v němž nejde ani tak o Švejnarův pohled z dáli na českou realitu, jako o to, že hodnocení nedávné minulosti opět dospělo od epopeje k elegii. Svazácký optimismus z oslav Klausovy éry vystřídal obraz zmaru, z něhož nás naštěstí vyseká sociální demokracie a ještě lépe Unie svobody ve spolupráci s unií evropskou.
Kdo si Klausův článek přečte zjistí, že autor je vytříbený publicista. Nicméně nemusí se tím zrovna začít živit. Než dělat Švejnarovi public relations, je pro politika jeho formátu – řečeno beze vší aspirace na nekritickou chválu – důstojnější posazovat správnost svých názorů v boji. Utilitárně vzato nemusí být prezidentem, ale jeho přítomnost v ringu může dodat jisté úrovně celé té lapálii, z níž by naši volení zástupci nejradši udělali loutkovou přehlídku. Mimoto v politice je všechno možné. Anebo je snad pan Pithart zombie?
